Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„To byla velice působivá ukázka,“ zašeptala Tuon. Lehce se chvěla. „Co je zač?“
„Ať shořím, jestli to vím,“ řekl Mat. „Poslouchej, Tuon. Já jsem s Randem vyrůstal. Ručím ti za něj.“
„V tom muži je temnota, Matrime. Viděla jsem ji, když jsme se naposledy setkali.“
„Podívej se na mě, Tuon. Podívej se na mě.“
Vzhlédla a setkala se s jeho pohledem.
„Randovi al’Thorovi můžeš svěřit celý svět,“ řekl Mat. „A jestli nedokážeš věřit jemu, věř mně. On je naše jediná možnost. Nemáme čas vzít ho zpátky do Seančanu.
Jsem ve městě dost dlouho, abych si trochu prohlídl tvoje vojsko. Pokud hodláš bojovat v Poslední bitvě a znovu získat svoji rodnou zem, budeš tady v Altaře potřebovat stabilní základnu. Přijmi jeho nabídku. Právě na tuhle zemi vznesl nárok. No, přinuť ho, ať ti zajistí hranice tak, jak jsou, a oznámí to ostatním. Možná ho poslechnou. Zmenší to tlak, který na tebe vyvíjejí. Ledaže teda chceš bojovat najednou s trolloky, místními státy a vzbouřenci v Seančanu najednou.“
Zamrkala. „Naše vojsko.“
„Cože?“
„Nazval jsi ho mým vojskem,“ řekla. „Je to naše vojsko. Teď jsi jeden z nás, Matrime.“
„No, asi ano. Poslouchej, Tuon. Musíš to udělat. Prosím.“
Obrátila se a pohlédla na Randa, který klečel uprostřed vzoru květů broskvoní, které jako by se od něj šířily v kruzích. Ani jeden nespadl na něj.
„Jak zní tvá nabídka?“ zeptala se Tuon.
„Mír,“ řekl Rand a se stále nataženou rukou vstal. „Mír na stovku let. Déle, pokud se mi to podaří zařídit. Přesvědčil jsem ostatní vládce, aby podepsali smlouvu a společně bojovali s armádami Stínu.“
„Chci mít zajištěné hranice,“ řekla Tuon.
„Altara a Amadicie budou tvoje.“
„Také Tarabon a Almothská pláň,“ dodala Tuon. „Teď je držím. Nenechám se z nich tvojí smlouvou vytlačit. Chceš mír? Tohle mi dáš.“
„Tarabon a polovina Almothské pláně,“ řekl Rand. „Ta polovina, kterou už ovládáš.“
„Všechny ženy na této straně Arythského oceánu, které dokáží usměrňovat, budou moje damane,” pokračovala Tuon.
„Nepokoušej štěstí, císařovno,“ řekl Rand suše. „Já… v Seančanu ti dovolím jednat, jak si přeješ, ale budu žádat, abys propustila všechny damane, které jsi získala v těchto zemích.“
„V tom případě žádná dohoda nebude,“ prohlásila Tuon.
Mat zatajil dech.
Rand zaváhal a spustil ruku. „Mohl by na tom záviset osud samotného světa, Fortuono. Prosím.“
„Pokud je to tak důležité,“ řekla pevně, „můžeš souhlasit s mým požadavkem. Náš majetek je náš. Chceš smlouvu? Tak ji dostaneš s touto podmínkou: Ponecháme si damane, které už máme. Na oplátku ti dovolím svobodně odejít.“
Rand se ušklíbl. „Jsi stejně hrozná jako někdo z Mořského národa.“
„Doufám, že jsem horší,“ opáčila Tuon hlasem prostým jakéhokoli citu. „Svět je tvoje břímě, Draku, ne moje. Já se starám o svou říši. Ty damane budu velmi potřebovat. Rozhodni se hned. Myslím, že jsi říkal, že není čas.“
Rand se zachmuřil; pak napřáhl ruku. „Platí. Světlo mi buď milostivo, platí. Ponesu i tuto tíhu. Můžete si nechat damane, které už máte, ale během Poslední bitvy nebudete brát mezi mými spojenci žádné další. Jestliže poté nějaké vezmete v zemích, které nejsou vaše, bude to považováno za porušení smlouvy a útok na ostatni státy.“
Tuon udělala krok vpřed a stiskla Randovu ruku ve své. Mat vydechl.
„Mám tady dokumenty, které si musíš projít a podepsat,“ řekl Rand.
„Selucia si je vezme,“ řekla Tuon. „Matrime, pojď se mnou. Musíme říši připravit na válku.“ Tuon jistým krokem vyrazila po pěšině, ačkoli Mat měl podezření, že chce být od Randa pryč tak rychle, jak to jen půjde. Chápal to.
Vydal se za ní, ale vedle Randa se zastavil. „Zdá se, že i ty máš trochu Temnýho štěstí,“ zamumlal k němu. „Nemůžu uvěřit, že to prošlo.“
„Po pravdě?“ odpověděl Rand tiše. „Ani já ne. Díky, že ses přimluvil.“
Jasně,“ přikývl Mat. „Mimochodem, to já jsem zachránil Moirain. Přeber si to, zatímco se budeš snažit rozhodnout, kdo z nás dvou vyhrává.“
Mat zamířil za Tuon a za ním se rozezněl smích Draka Znovuzrozeného.
KAPITOLA 18
Připadat si nevyužitý
Gawyn stál na poli poblíž místa, kde Aes Sedai poprvé bojovaly s trolloky. Sestoupili z pahorkatiny a přesunuli se hlouběji na kandorskou pláň. Stále bránili trollokům v postupu, a dokonce se jim podařilo zatlačit hlavní část nepřátelského vojska o několik stovek kroků zpět. Vzato kolem a kolem, tato bitva probíhala lépe, než se dalo čekat.
Na otevřeném bezejmenném kandorském poli bojovali už týden. Místo bylo promísené a rozdrásané, jako by se na něm připravovala setba. Leželo zde tolik těl – naprostá většina patřila zplozencům Stínu – že je všechna nedokázali zhltnout dokonce ani žraví trolloci.
Gawyn nesl v jedné ruce meč a v druhé štít a zaujímal pozici před Egwaininým koněm. Jeho úkolem bylo skolit trolloky, kteří prošli přes útoky Aes Sedai. Raději bojoval obouruč, ale proti trollokům ten štít potřeboval. Někteří z ostatních si o něm mysleli, že je blázen, když používá meč. Dávali přednost píkám a halapartnám, čemukoli, co od nich udrželo trolloky dál.
S píkou jste nicméně nemohli svést skutečný souboj-, jako pikenýr jste byli cihla ve velké zdi. Nebyli jste ani tak voják, jako překážka. Halapartna byla lepší – ta alespoň měla čepel, jejíž použití vyžadovalo určitou zručnost – ale nic mu nedávalo takový pocit jako meč. Když Gawyn bojoval s mečem, měl boj pod kontrolou.
Vrhl se na něj vrčící trollok, v jehož tváři se mísily beraní a lidské rysy. Tento vypadal lidštěji než většina ostatních, včetně toho, že měl odporně lidskou pusu plnou zkrvavených zubů. Netvor se rozháněl palcátem se znakem plamene Tar Valonu na rukojeti, který ukradl padlému příslušníkovi věžové gardy. Přestože šlo o obouruční zbraň, trollok jí bez obtíží máchal v jedné.
Gawyn uhnul stranou a pak zvedl štít doprava nahoru proti očekávanému útoku. Štít se otřásal pod opakovanými údery. První, druhý, třetí. Běžné trolločí běsnění – udeřit tvrdě, udeřit rychle a předpokládat, že se protivník zlomí.
Mnozí se zlomili. Klopýtli nebojím z toho bušení otupěly paže. Tady byl význam šiků pikenýrů či halapartníků. Bryne využíval obojí a nově i šiky tvořené napůl pikenýry a halapartníky. Gawyn o něčem podobném četl v dějepravných knihách. Bryneova armáda je využívala, aby trolloky zmrzačila. Pkenýři je udrží z dosahu a pak se skrz ně natáhnou halapartníci a přesekají trollokům nohy.
Gawyn uskočil stranou a trollok nebyl na jeho nečekané zrychlení připravený. Otočil se příliš pomalu, zatímco mu Gawyn usekl ruku v zápěstí pomocí Větru točícího se v horách. Trollok zavřeštěl a Gawyn se prudce otočil a vrazil meč do břicha dalšímu, kterému se podařilo prorazit obranou Aes Sedai.
Vytrhl meč z těla a zabodl ho prvnímu trollokovi do krku. Mrtvá stvůra mu sklouzla z čepele. Tohle už byl čtvrtý, jehož Gawyn dnes zabil. Pečlivě otřel meč do zakrváceného kusu látky, který nosil přivázaný na opasku.