Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Ran ztuhl. Na jisté úrovni věděl, co dělá, ale slyšet to takto bylo znepokojivé.
Min se zamračila. Její stisk na jeho paži zesílil.
„Pojď se se mnou projít,“ řekla Kadsuane. „Jen ty a já, urozený pane Draku.“ Pohlédla na něj. „Jestli chceš.“
Min se na Randa podívala, ale on ji poplácal po rameni a přikývl. „Sejdeme se ve stanu.“
Vzdychla, ale vzdálila se. Kadsuane už vyrazila po pěšině. Rand musel kousek klusat, aby ji dohnal. Nejspíš se jí to líbilo.
„Moirain Sedai tvé průtahy zneklidňují,“ řekla Kadsuane.
„A co si myslíš ty?“
„Myslím, že v sobě má určitou moudrost. Já nicméně tvůj plán nepokládám za úplnou pitomost. Ale už nesmíš moc dlouho otálet.“
Záměrně neřekl, kdy vydá rozkaz k útoku na Šajol Ghúl. Chtěl, ať se všichni dohadují. Když nikdo v jeho okolí nebude vědět, kdy udeří, byla slušná šance, že to nebude vědět ani Temný.
„Ovšem,“ pokračovala Kadsuane, „nejsem tady, abych mluvila o tvých průtazích. Mám dojem, že Moirain Sedai má tvou… výuku v této záležitosti pevně v rukou. Mnohem větší starosti mi dělá něco jiného.“
„A to je?“
„Že očekáváš, že umřeš. Že toho tolik rozdáváš. Že se ani nesnažíš přežít.“
Rand se zhluboka nadechl. Za nimi je sledovala skupina Děv. Prošli kolem malého tábora hledaček větru, které se shlukly a rozmlouvaly nad Větrnou mísou. Obrátily k němu a Kadsuane nevzrušené tváře.
„Nech mě jít za mým osudem, Kadsuane,“ řekl Rand. „Objal jsem smrt. Až přijde, přijmu ji.“
„To mě těší,“ odvětila, „a nemysli si – ani na okamžik – že bych nevyměnila tvůj život za svět.“
„To dáváš jasně najevo už od začátku,“ řekl Rand. „Tak proč si teď dělat starosti? Ten boj si vyžádá můj život. Musí to tak být.“
„Nesmíš předpokládat, že zemřeš,“ řekla Kadsuane. „Dokonce i když je to téměř nevyhnutelné, nesmíš to považovat za naprosto nevyhnutelné.“
„Elain říkala víceméně totéž.“
„Tak to alespoň jednou v životě promluvila moudře. Což je lepší výsledek, než jsem u ní předpokládala.“
Rand se odmítl nechat tou poznámkou vyprovokovat a Kadsuane uklouzl úsměv. Těšilo ji, jak se nyni dokáže ovládat. Proto ho zkoušela.
Copak ty zkoušky nikdy neskončí?
Ne, pomyslel si. Dokud nepřijde ta poslední. Ta, na níž záleží nejvíc.
Kadsuane se na cestičce zastavila, takže on také. „Máš pro mě taky dárek?“
„Ty dávám těm, které mám rád.“
To u ní vyvolalo skutečný úsměv. „Naše vztahy nebyly vždycky úplně bezproblémové, Rande al’Thore.“
„Tak se to dá taky říct.“
„Nicméně,“ pokračovala a nespouštěla z něj oči, „chci, abys věděl, že jsem potěšena. Dopadl jsi dobře.“
„Takže mám tvoje svolení zachránit svět?“
„Ano.“ Zvedla pohled vzhůru, kde na obloze vřela temná mračna. V jeho přítomnosti se začala trhat, protože se nepokoušel ji zakrýt nebo jím bránit.
„Ano,“ zopakovala Kadsuane, „máš mé svolení. Pokud to uděláš brzy. Ta temnota roste.“
Jakoby v souladu s jejími slovy zaduněla země. V poslední době k tomu docházelo stále častěji. Tábor se zatřásl, lidé klopýtali a tvářili se ostražitě.
„Přijdou Zaprodanci,“ řekl Rand. „Až vstoupím dovnitř. Někdo se jim bude muset postavit. Mám v úmyslu požádat Aviendhu, aby vedla ty, kdo se jim postaví na odpor. Hodila by se jí tvoje pomoc.“
Kadsuane přikývla. „Odvedu svou práci.“
„Vezmi Alivii,“ řekl Rand. „Je silná, ale mám obavy nechat ji s ostatními. Ona nechápe hranice tak, jak by měla.“
Kadsuane opět přikývla a při pohledu na výraz v jejích očích jej napadlo, zda už to přesně tak neměla v plánu. „A Černá věž?“
Rand zatnul zuby. Černá věž byla past. Věděl, že je to past. Taim chtěl Randa nalákat na místo, odkud nemohl uniknout pomocí průchodu.
„Poslal jsem na pomoc Perrina.“
„A tvoje odhodlání, že tam půjdeš sám?“
Musím jim pomoct. Nějak. Nechal jsem Taima dát je dohromady. Nemůže mu je jen tak nechat…
„Pořád si nejsi jistý,“ řekla nespokojeně Kadsuane. „Riskoval bys život, životy nás všech tím, že vlezeš do pasti.“
„Já…“
„Jsou volní.“ Kadsuane se obrátila k odchodu. „Taima a jeho muže z Černé věže vyhnali.“
„Cože?“ zeptal se Rand naléhavě a popadl ji za paži.
„Tvoji muži se osvobodili,“ řekla Kadsuane. „I když podle toho, co mi řekli, to při tom pěkně schytali. Ví to jen pár lidí. Možná bude nějakou dobu trvat, než je královna Elain bude moct využít v boji. Podrobnosti neznám.“
„Osvobodili se?“ zopakoval Rand.
„Ano.“
Dokázali to. Nebo Perrin.
Rand zajásal, ale pocit viny ho zalil jako vlna. O kolik jich přišli? Kdyby tam šel, mohl je zachránit? Už o jejich zlé situaci věděl celé dny, a přesto je nechal být a poslechl Moirainino naléhavé přesvědčování, že je to past, kterou si nemůže dovolit nechat sklapnout.
A oni z ní nyní unikli.
„Kéž bych z tebe dokázala vytáhnout odpověď,“ řekla Kadsuane, „na otázku, cos tam chtěl udělat.“ Vzdychla a pak zavrtěla hlavou. „Máš v sobě praskliny, Rand al’Thore, ale budeš muset stačit.“
Odešla.
„Deepe byl dobrý chlap,“ řekl Antail. „Přežil pád Maradonu. Stál na hradbě, když vybuchla, ale přežil a bojoval dál. Nakonec si pro něj přišli hrůzopáni, seslali výbuch a skoncovali s ním. Deepe proti nim do poslední chvíle vrhal tkaniva. Zemřel dobře.“
Malkierští vojáci pozvedli k Antailovi poháry v pozdravu padlým. Lan zvedl vlastní, ačkoli stál těsně mimo kruh mužů kolem ohně. Přál si, aby byl Deepe poslechl rozkazy. Zavrtěl hlavou a obrátil do sebe víno. Přestože byla noc, Lanoví muži byli na řadě, aby zůstali vzhůru pro případ útoku.
Lan obracel pohár mezi prsty a opět přemýšlel o Deepem. Zjistil, že se na muže nedokáže zlobit. Deepe chtěl zabít jednoho z nejnebezpečnějších usměrňovačů, které Stín má. Lan nemohl tvrdit, že kdyby podobnou příležitost dostal on, zahodil by ji.
Muži dál připíjeli padlým. Stala se z toho každovečemí tradice, která se rozšířila po všech hraničářských leženích. Lan považoval za povzbudivé, že jeho muži začínají brát Antaila a Narišmu za jednoho z nich. Aša’manové se drželi stranou, ale Deepeho smrt mezi nimi a obyčejnými vojáky vytvořila pouto. Teď už si smrt vybrala svou daň mezi všemi. Chlapi viděli, jak Antail truchlí, a pozvali ho, ať pronese přípitek.
Lan odešel od ohně, prošel ležením a cestou se zastavil u koní, aby se podíval, jak se daří Mandarbovi. Hřebec se držel dobře, přestože měl na levé slabině velkou ránu, kde už mu nikdy znovu nenaroste srst; zdálo se, že se zranění dobře hojí. Pacholci si stále šeptali o tom, jak se zraněný kůň po boji, v němž padl Deepe, vynořil z noční tmy. Toho dne v boji zemřelo nebo bylo vyhozeno ze sedla mnoho jezdců. Jen velmi málo koní trollokům uteklo a vrátilo se do tábora.
Lan Mandarba poplácal po krku. „Brzo si odpočineme, kamaráde,“ řekl potichu. „Slibuju.“
Mandarb ve tmě zafrkal a nedaleko pár dalších koní zaržálo.
„Vybudujeme si domov,“ řekl Lan. „Až bude Stín poražen, Nyneiva a já znovu získáme Malkier. Pole zase rozkvetou a vyčistíme jezera. Zelené pastviny. Už žádní trolloci, se kterými by bylo třeba bojovat. Budeš vozit děti, kamaráde. Budeš moct trávit dny v klidu, jíst jablka a vybírat si z nejlepších klisniček.“