Vzpomínka na světlo

Rand jim rád pomohl. Skutečný Jur Grady odpočíval v ležení v Kandoru, vyčerpaný léčením. Příhodná tvář, kterou si Rand mohl nasadit a nepřitahovat pozornost Zaprodanců.

Vřískot hořících trolloků ho uspokojoval. Když se blížil konec války jediné síly, tento zvuk miloval. Vždycky v něm vyvolával pocit, že něco dělá.

Když trolloky viděl poprvé, netušil, co jsou zač. Jistě, věděl o Aginorových experimentech. Luis Therin o něm nejednou prohlásil, že je šílenec. Nechápal to; mnoho jich to nechápalo. Aginor své projekty miloval až příliš. Luis Therin udělal chybu, když předpokládal, že Aginor, podobně jako Semirhage, miluje mučení jen pro ně samotné.

A pak přišli zplozenci Stínu.

Netvoři dál hořeli a v křečích škubali končetinami.

Rand se nicméně obával, že by tyhle věci mohly být znovuzrození lidé. Aginor k vytvořeni trolloků a myrddraalů používal lidi. Byl toto něčí osud? Být znovu zrozen jako takovýto zvrácený výtvor? Z té představy se mu dělalo zle.

Zkontroloval oblohu. Mraky začaly ustupovat, tak jako kolem něj vždy. Mohl by je přinutit, aby to nedělaly, ale… ne. Lidé potřebovali Světlo a on zde nemohl bojovat příliš dlouho, aby nezačalo být zřejmé, že jeden z aša’manů je na svou tvář příliš silný.

Rand dovolil světlu přijít.

Po celém bitevním poli lidé vzhlíželi k obloze, když je zalilo slunce a temné mraky ustupovaly.

Dost bylo schovávání, pomyslel si Rand, sňal zrcadlovou masku a zvedl nad hlavu ruku zaťatou v pěst. Spředl vzduch, oheň a vodu a vytvořil sloup světla, který se z něj zvedal k obloze. Vojáci po celém bojišti začali jásat.

Nepřivolá pasti, které na něj Temný nastražil. Prošel průchodem zpátky na Merrilor. Nikdy nezůstával na bojišti dlouho, ale vždy se před odchodem ukázal. Nechal mračna roztrhat, ukázal, že tady je, a pak se stáhl.

Na místě pro cestování na Merriloru na něj čekala Min. Ohlédl se, když se průchod zavíral a on za sebou nechával lidi, ať bojují bez něj. Min mu položila ruku na paži. Děvy tady na něj čekaly; zdráhavé mu dovolily bojovat samotnému, neboť věděly, že jejich přítomnost by jej prozradila.

„Vypadáš smutně,“ řekla Min tiše.

Někde ze severu vanul horký vítr. Vojáci poblíž mu salutovali. Měl tady převážně lidi z Arad Domanu, Taireny a Aiely. Útočná síla pod velením Rodela Ituraldeho a krále Darlina, která se pokusí udržet údolí Thakan’dar, zatímco bude Rand bojovat s Temným.

Už téměř nastal čas. Stín ho viděl bojovat na všech frontách. Postupně se zapojil do boje u Lana, Egwain i Elain. Touto dobou Stín vrhl většinu svých vojsk na jih. Chvíle, kdy Rand zaútočí na Šajol Ghúl, už byla téměř zde.

Podíval se na Min. „Moirain mě kvůli těm útokům považuje za hlupáka. Tvrdí, že to, čeho dosáhnu, nestojí ani za to malé riziko.“

„Moirain má nejspíš pravdu,“ řekla Min. „Často ji má. Ale já mám raději, když jsi člověk, který to udělá. To je člověk, který může porazit Temného: muž, který nedokáže sedět a spřádat plány, zatímco ostatní umírají.“

Rand jí položil ruku kolem pasu. Světlo, co by bez ní dělal? Padl bych, odpověděl si. Během těch temných měsíců… Zaručeně bych padl.

Za Min Rand spatřil přicházet šedovlasou ženu. A za ní se menší postava v modrém zastavila a nezastřeně vyrazila opačným směrem. Kadsuane a Moirain se v ležení jedna druhé širokým obloukem vyhýbaly. Měl dojem, že v Moiraininých očích zahlédl náznak hněvu, když si uvědomila, že Kadsuane si Randa všimla první.

Kadsuane došla k němu, pak ho obešla a prohlédla si jej od hlavy k patě. Několikrát sama pro sebe přikývla.

„Snažíš se rozhodnout, jestli na ten úkol stačím?“ zeptal se Rand Kadsuane hlasem, v němž nijak nedával najevo své pocity – tentokrát rozmrzelost.

„Nikdy jsem o tom neuvažovala,“ řekla Kadsuane. „Dokonce ještě dřív, než jsem zjistila, že ses znovu zrodil, nikdy jsem neuvažovala o tom, jestli z tebe dokážu udělat muže, kterým musíš být. Úvahy, přinejmenším takové, jsou pro hlupáky. Jsi hlupák, Rande al’Thore?“

„Na takovou otázku se nedá odpovědět,“ řekla Min. „Když odpoví, že je, tak se z něj hlupák stane. Když odpoví, že není, pak naznačuje, že už nehledá další moudrost.“

„Pche. Moc čteš, dítě.“ Zdálo se, že to Kadsuane říká s láskou. Obrátila se k Randovi. „Doufám, že jí dáš něco hezkého.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Rand.

„Dáváš lidem dary,“ řekla Kadsuane, „připravuješ se tak na smrt. Je to běžné u starých lidí nebo u těch, kteří míří do bitvy, o níž nevěří, že ji můžou vyhrát. Meč pro tvého otce, ter’angrial pro andorskou královnu, koruna pro Lana Mandragorana, šperky pro to aielské děvče, a pro tuhle…“ Kývla na Min.