Vzpomínka na světlo

Po nich přivedl své jezdce Lan, projížděli napříč bojištěm za Šajnarci a zabíjeli trolloky, kteří přežili úvodní útok. Jakmile projeli, Šajnarci zabočili doprava, aby vyrazili k dalšímu útoku, ale za nimi udeřili Arafellané a pobili další zplozence Stínu, kteří se snažili zformovat. Po nich přišla vlna Saldejců, která projela napříč stejně jako předtím Malkierové, a Kandořané z opačného směru.

Zpocený Lan, kterého pořádně bolela pravačka, se znovu připravil. Teprve pak si uvědomil, že malkierskou zástavu nese sám princ Kaisel. Byl to ještě mladík, ale srdce měl na správném místě. I když pokud šlo o ženy, byl trochu pitomec.

Světlo, to jsme přece všichni, ať tak či onak, pomyslel si Lan. Nyneiviny vzdálené emoce, přenášené poutem, ho uklidňovaly. Na takovou dálku toho necítil mnoho, ale působila odhodlaně.

Když Lan zahajoval druhý útok, pod jeho muži začala vybuchovat země. Hrůzopáni si konečně uvědomili, co se děje, a přesunuli se do čelních linií. Lan nasměroval Mandarba kolem kráteru, který zůstal v zemi poté, co těsně před ním vybuchla a zasypala ho sprškou hlíny. Příchod hrůzopánů byl znamením, aby přerušili útoky; chtěl přijet, tvrdě udeřit a zase odjet. K boji s hrůzopány by musel vyčlenit všechny své usměrňovače, což nezamýšlel udělat.

„Krev a zatracenej popel!“ zaklel Deepe, když se Lan vyhýbal dalšímu výbuchu. „Urozený pane Mandragorane!“

Lan se ohlédl. Deepe zpomaloval.

„Jeď dál, chlape,“ řekl Lan a přitáhl Mandarbovi uzdu. Mávl na svá jednotky, ať jedou dál, i když princ Kaisel a Lanova polní stráž se zastavili společně s ním.

„Světlo!“ řekl Deepe, který se snažil soustředit.

Lan se rozhlédl. Kolem nich leželi mrtví či umírající trolloci, vyli nebo prostě íňukali. Vlevo od něj se zplozenci Stínu opožděně formovali. Brzy vytvoří jednotné šiky, a pokud Lan s ostatními nevyrazí dál, zůstanou na bojišti sami.

Deepe upíral pohled na postavu, stojící na vrcholku něčeho, co vypadalo jako mohutný obléhací stroj; byl asi sedm kroků vysoký a nahoře plochý. Valil se na velkých dřevěných kolech a vpřed ho táhl oddíl trolloků.

Ano, někdo tam nahoře stál. Bylo jich několik. Za odjíždějícími Hraničáři se začaly snášet ohnivé koule a z oblohy udeřily blesky. Lan si náhle připadal jako terč na střelnici.

„Deepe!“

„To je M’Hael!“ vysvětlil Deepe.

Zhruba týden už Taim s nepřátelskou armádou nebyl – ale jak se zdálo, nyní se vrátil. Vzhledem ke vzdálenosti nebylo možné říci to s jistotou, ale podle toho, jak rychle za sebou muž tkaniva vrhal, se zdálo, že má kvůli něčemu vztek.

„Jeďme!“ zaječel Lan.

„Mohl bych ho dostat,“ řekl Deepe. „Mohl bych…“

Lan zahlédl záblesk světla a Mandarb se náhle vzepjal. Lan zaklel, mrkal a snažil se vyhnat přetrvávající obraz z očí. Také měl něco s ušima.

Mandarb se vzpínal, poskakoval a třásl se. Hřebcem jen tak něco neotřáslo, ale blesk v takové blízkosti by vyděsil kterékoli zvíře. Další záblesk srazil Lana na zem. Se sténáním se převalil, ale něco hluboko v jeho nitru vědělo, co dělat. Když se vzpamatoval, už stál na nohou, hlava se mu točila a v ruce držel meč. Sténal a potácel se.

Nějaké ruce ho popadly a vytáhly do sedla. Princ Kaisel, s tváří zakrvácenou z boje, držel otěže. Lanoví strážci se ujistili, že je pevně v sedle, a hnali se pryč.

Na útěku zahlédl Deepeho znetvořené tělo, roztrhané na kusy.