Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Tuon, proč tady sedíš jen tak?“ zeptal se Mat, kterému se konečně podařilo zpod toho svůdného zadku vyprostit košili.
„Jako můj manžel,“ řekla Tuon přísně, „mne můžeš oslovovat Fortuono nebo Veličenstvo. Nerada bych tě nechala popravit dřív, než mi dáš dítě, protože tě začínám mít ráda. Pokud jde o tohoto muže, patří ke Smrtonosné gardě. Jejich úkolem je střežit mě neustále. Často je u sebe mívám, když se koupu. Je to jejich povinnost a on má odvrácenou tvář.“
Začala se oblékat, i když na jeho vkus ne dost rychle. Moc se mu nelíbila představa gardisty, který po jeho ženě hází očima. Místo, kde usnuli, bylo obklopeno malými modrými jedlemi – tady na jihu to bylo neobvyklé, snad je tu pěstovali pro jejich cizokrajnost. Přestože jehličí hnědlo, poskytovaly jistou míru soukromí. Za jedlemi rostly v kruhu další stromy – Mat měl dojem, že broskvoně, ale bez listí nebylo snadné to poznat.
Mamě slyšel, jak se za hranicemi zahrady probouzí město a ve vzduchu se vznášela slabá vůně jedlového jehličí. Bylo dost teplo, aby spánek venku nebyl nepříjemný, i když byl Mat rád, že je už zase oblečený.
Důstojník Smrtonosné gardy přistoupil právě ve chvíli, kdy se Tuon oblékla. Pod nohama mu praskalo suché jehličí a hluboce se jí poklonil. „Císařovno, možná jsme chytili dalšího vraha. Není to ten tvor ze včerejší noci, protože není zraněný, ale snažil se vplížit do paláce. Mysleli jsme, že bys ho možná chtěla vidět, než začneme s výslechem.“
„Přiveďte ho,“ řekla Tuon a uhladila si šaty. „A pošlete pro generála Karedeho.“
Důstojník odešel a cestou minul Selucii, která stála u pěšiny, vedoucí na mýtinu. Vešla dovnitř a postavila se vedle Tuon. Mat si nasadil klobouk a postavil se z druhé strany. Dolni konec ašandarei opřel do uschlé trávy.
Matoví bylo toho chudáka, kterého chytili, když se plížil do paláce, líto. Možná to byl vrah, ale mohl to být jenom žebrák nebo nějaký další pitomec, co hledá povyražení. Nebo to mohl být…
… Drak Znovuzrozený. Ano, byl to Rand, koho vedli po pěšině. Rand vypadal starší a ošlehanější, než když ho Mat naposledy viděl osobně. Samozřejmě toho chlapa v poslední době viděl v těch zatracených vizích. Ačkoli se Mat naučil na Randa nemyslet, aby se těm barvám vyhnul, pořád mu to čas od času ujelo.
Každopádně vidět Randa naživo bylo jiné. Bylo to… Světlo, jak to bylo dlouho? Naposledy jsem ho viděl na vlastní oči, když mě poslal do Salidaru za Elain. Připadalo mu to jako celá věčnost. Bylo to předtím, než přišel do Ebú Daru, předtím, než poprvé viděl gholama. Před Tylin, před Tuon.
Mat zamračeně sledoval, jak Randa s rukama spoutanýma za zády vedou k Tuon. Ta mluvila se Selucii a hýbala prsty v jejich znakové řeči. Zdálo se, že si Rand nedělá ani trochu starosti; tvář měl klidnou. Měl na sobě pěkný kabát v červené a černé barvě, bílou košili a černé kalhoty. Žádné zlato ani šperky, žádná zbraň.
„Tuon,“ začal Mat. „To je…“
Tuon se odvrátila od Selucie a spatřila Randa. „Damane!” přerušila ho Tuon. „Přiveďte moje damane Běž, Musicare! BĚŽ!“
Smrtonoš klopýtavě ustoupil, pak se rozběhl a křičel, ať přivedou damane a generálpraporečníka Karedeho.
Rand sledoval, jak muž běží pryč, a přestože byl svázaný, počínal si nenuceně. Vážně, pomyslel si jalově Mat, svým způsobem vypadá jako král. Rand byl samozřejmě s největší pravděpodobností šílený. To by vysvětlovalo, proč za Tuon takto nakráčel.
Buď to, nebo ji Rand prostě měl v plánu zabít. Pro muže, který dokáže usměrňovat, pouta nic neznamenala. Krev a popel, pomyslel si Mat. Jak jsem se v téhle situaci ocitl já? Dělal, co mohl, aby se Randovi vyhnul!
Rand se setkal s Tuoniným pohledem. Mat se zhluboka nadechl a pak skočil před ni. „Rande. Rande, no tak. Zachovejme klid.“
„Nazdar, Mate,“ řekl Rand vesele. Světlo, byl šílený! „Díky, žes mě kní dovedl.“
„Dovedl tě…“
„Co to má znamenat?“ dožadovala se Tuon.
Mat se prudce obrátil. „Já… Vážně, to je jenom…“
Svým pohledem by dokázala vyvrtat díry v oceli. „Udělal jsi to,“ řekla Matovi. „Přišels, nalákals mě, abych ti dala najevo přízeň, a pak jsi ho přivedl dovnitř. Je to pravda?“
„Neobviňuj ho,“ řekl Rand. „My dva jsme se museli znovu sejít. Víš, že je to pravda.“
Mat mezi ně vklopýtal a natáhl ruku ke každému z nich. „No tak! Přestaňte s tím, oba! Slyšíte!“
Něco Mata sevřelo a zvedlo ho do vzduchu. „Nech toho, Rande!“ řekl.
„To nejsem já,“ odvětil Rand a nasadil soustředěný výraz. „Vida. Mám nad sebou štít.“
Zatímco Mat visel ve vzduchu, dotkl se hrudi. Medailon. Kde má svůj medailon?
Mat upřel pohled na Tuon. Na kratičký okamžik se zatvářila zahanbeně a sáhla do kapsy šatů. Vytáhla něco stříbrného, snad s úmyslem použít medailon na ochranu proti Randovi.
Skvělý, zasténal v duchu Mat. Vzala mu ho, zatímco spal, a on si toho nevšiml. Zatraceně skvělý.
Tkanivo vzduchu ho postavilo dolů vedle Randa; Karede se vrátil se sul’dam a damane. Všichni tři měli zrudlé tváře, jako kdyby rychle běželi. Damane usměrňovala.
Tuon pohlédla k Matovi a Randovi a prudkými pohyby začala se Selucii rozmlouvat znakovou řečí.
„Vážně díky,“ zamumlal Mat k Randovi. „Jsi fakt zatraceně dobrej kamarád.“
„Taky tě rád vidím,“ odvětil Rand s náznakem úsměvu na rtech.
„A je to tady,“ povzdechl si Mat. „Zase jsi mě zatáhl do maléru. Děláš to pořád.“
„Ano?“
„Ano. V Rhuideanu a Pustině, v Tearským Kameni… v Dvouříčí. Dochází ti, že jsem se vydal na jih, místo na tvůj malý večírek s Egwain na Merriloru, abych tomu unikl?”
„Myslíš, že se ode mě můžeš držet stranou?“ zeptal se Rand s úsměvem. „Opravdu si myslíš, že by tě to nechalo?“
„Mohl jsem to zatraceně zkusit. Bez urážky, Rande, ale ty se zblázníš a tak vůbec. Říkal jsem si, že tě zbavím jednoho kamaráda, kterýho bys mohl zabít. Víš, abych ti ušetřil potíže. Mimochodem, co se ti stalo s rukou?“
„Co se ti stalo s okem?“
„Malá nehoda s vývrtkou a třinácti rozzlobenýma hostinskýma. A ruka?“
„Přišel jsem o ni, když jsem chytal jednu ze Zaprodanců.“
„Chytal?“ řekl Mat. „Měkneš.“
Rand si odfrkl. „Řekni mi, že ty sis vedl lip.“
„Zabil jsem gholamaý řekl Mat.
„Osvobodil jsem Illian od Sammaela.“
„Oženil jsem se s císařovnou Seančanu.“
„Mate,“ řekl Rand, „opravdu se pokoušíš začít soutěž v chvástání s Drakem Znovuzrozeným?“ Na okamžik se odmlčel. „A mimochodem, očistil jsem saidín. Vyhrávám.“
„Ale, to vážně nestojí za moc,“ opáčil Mat.
„Nestojí to za moc? Je to ta nejdůležitější věc, co se od Rozbití stala.“
„Pche. Ty a tvoji aša’manové jste stejně už blázni,“ prohlásil Mat, „tak co na tom záleží?“ Pohlédl vedle sebe. „Mimochodem, vypadáš dobře. V poslední době se o sebe staráš lip.“
„Takže ti na tom záleží,“ řekl Rand.
„Jasně že jo,“ zabručel Mat a pohlédl zpátky na Tuon. „Chci říct, musíš zůstat naživu, je to tak? Dát si ten svůj malý souboj s Temným a všechny nás udržet v bezpečí? Je dobrý vědět, že na to mysíš.“