Vzpomínka na světlo

Urozený pán Jarid k němu zalétl zamračeným pohledem. Bayrd byl jedním z deseti mužů, na nichž Jarid dnes v noci trval jako na strážcích. „Já Elaininu hlavu dostanu, Karane,“ řekl Jarid, obraceje se zpátky ke kapitánům. „Tahle nepřirozená noc je práce těch jejích čarodějnic.“

„Její hlavu?“ ozval se stranou Eriho pochybovačný hlas. „A jak přesně ti někdo její hlavu přinese?“

Urozený pán Jarid se obrátil, stejně jako ostatní kolem stolu ozářeného světlem pochodní. Eri zíral za oblohu; na rameni měl znak útočícího zlatého kance s rudým oštěpem v pozadí. Byl to znak osobní stráže urozeného pána Jarida, ale Eriho hlas nezněl zrovna uctivě. „Čím ji o tu hlavu připraví, Jaride? Zubama?“

Při těch příšerně neukázněných slovech celý tábor ztichl. Bayrd se zarazil a přestal tlouct kameny. Ano, proslýchalo se, jaký pomatenec se z urozeného pána Jarida stal. Ale tohle?

Jarid zaprskal a tvář mu zrudla vzteky. „Jak si dovoluješ takhle se mnou mluvit? Ty, jeden z mé vlastní stráže?“

Eri si dál prohlížel zataženou oblohu.

„Srážím ti dvouměsíční mzdu,“ obořil se na něho Jarid, ale hlas se mu třásl. „Degraduju tě a určuju na službu u latrín, dokud nerozhodnu jinak. Jestli mi ještě jednou budeš odmlouvat, vyříznu ti jazyk.“

Bayrd se v chladném vzduchu zachvěl. Eri byl to nejlepší, co v jejich zbytcích vzbouřenecké armády zbylo. Ostatní stráže šoupaly nohama a upíraly pohled k zemi.

Eri pohlédl směrem k urozenému pánovi a usmál se. Neřekl ani slovo, ale nějak ani nemusel. Vyříznout mu jazyk? Každičký kousek kovu v táboře změkl jako sádlo. Jaridův vlastní nůž ležel na stole, pokroucený a zprohýbaný – když ho vytahoval z pochvy, natáhl se a ztenčil. Jaridův kabát volně povlával ve větru; míval stříbrné knoflíky.

„Jaride…“ řekl Karam. Mladý urozený pán z méně významného rodu věrného Sarandům měl hubenou tvář a velké rty. „Opravdu si myslíš… opravdu si myslíš, že tohle byla práce Aes Sedai? Všechen kov v táboře?“

„Samozřejmě,“ obořil se na něj Jarid. „Co jiného by to bylo? Neříkej mi, že věříš těm táborovým povídačkám? Poslední bitva? Pche.“ Pohlédl zpátky ke stolu. Tam, rozvinutá a v rozích zatížená kameny, ležela mapa Andoru.

Bayrd se znovu obrátil ke svým kamenům. Prásk, prásk, prásk. Břidlice a žula. Dalo práci najít od obou vhodné kusy, ale děda Bayrda naučil rozeznávat všemožné kameny. Stařík cítil jako zradu, když Bayrdův otec odešel a stal se řezníkem ve městě, místo aby pokračoval v rodinném řemesle.

Měkká hladká břidlice. Hrbolatá zvrásněná žula. Ano, na některé věci bylo na světě stále spolehnutí. Na pár věcí. V této době se na moc věcí spoléhat nedalo. Kdysi neochvějní urození páni byli nyní měkcí jako… nu, měkcí jako kov. Na obloze vířila temnota a stateční muži – muži, k nimž Bayrd dlouho vzhlížel – se třásli a ínukali po nocích.

„Dělám si starosti, Jaride,“ řekl Davies. Urozený pán Davies, starší muž, se nejvíc ze všech blížil postavení Jaridova důvěrníka. „Už celé dny jsme nikoho neviděli. Žádného sedláka, žádného královnina vojáka. Něco se děje. Něco zlého.“

„Poslala lidi pryč,“ zavrčel Jarid. „Připravuje se udeřit.“

„Já myslím, že si nás nevšímá, Jaride,“ řekl Karam s pohledem upřeným na oblohu. Stále tam vířila mračna. Bayrdovi to připadalo jako celé měsíce, co naposledy viděl čisté nebe. „Proč by se namáhala? Naši muži hladovějí. Jídlo se pořád kazí. Znamení…“

„Snaží se nás zmáčknout,“ řekl Jarid, oči vášnivě vytřeštěné. „Tohle je práce Aes Sedai.“

Tábor náhle zahalil klid. Ticho, až na zvuk Bayrdových kamenů. Nikdy se jako řezník necítil, ale ve stráži svého urozeného pána nalezl domov. Porcování krav a porcování mužů si bylo překvapivě podobné. Znepokojovalo jej, jak snadno se přesunul od jednoho k druhému.

Prásk, prásk, prásk.

Eri se obrátil. Jarid si ho podezřívavě změřil pohledem, jako by byl připravený zaječet přísnější trest.

Nebýval vždycky takový, že ne? napadlo Bayrda. Chtěl pro svoji ženu trim, ale který urozený pán by nechtěl? Bylo těžké vnímat víc než jen jméno. Bayrdova rodina s úctou následovala Sarandy po celá pokolení.

Eri dlouhými kroky vyrazil z velitelského stanoviště pryč.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavyl Jarid.