Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„To rád slyším,“ řekl Rand s úsměvem. „Žádné vtipy o mém hezkém kabátě?“
„Cože? Vtipy? Nejsi přece ještě naštvanej, že jsem si z tebe před pár lety trochu utahoval?“
„Utahoval?“ zopakoval Rand. „Celé týdny jsi se mnou nemluvil.“
„Ale no tak,“ namítl Mat. „Nebylo to tak zlý. Dobře si na to pamatuju.“
Rand zavrtěl hlavou, jako by ho to zmátlo. Byl zatraceně nevděčný. Mat odešel pro Elain, jak ho Rand požádal, a takovýchto díků se mu za to dostalo. Jistě, potom věnoval trochu pozornosti něčemu jinému. Ale stejně to udělal, ne?
„Tak dobře,“ řekl Mat velice tiše a zatahal za pouta vzduchu, která ho držela. „Já nás z toho dostanu, Rande. Jsem s ní ženatý. Nech mě mluvit a…“
„Dcero Artuše Jestřábí křídlo,“ oslovil Rand Tuon. „Čas spěje ke konci všech věcí. Poslední bitva začala a vlákna jsou tkána. Brzy začne má poslední zkouška.“
Tuon popošla vpřed a Selucia k ní znakovou řečí vyslala několik posledních slov. „Budeš odvezen do Seančanu, Draku Znovuzrozený,“ řekla Tuon. Mluvila klidným pevným hlasem.
Mat se usmál. Světlo, to z ní ale byla dobrá císařovna. Ale stejně nebyl důvod šlohnout mi medailon, dodal v duchu. O tom si budou muset promluvit. Tedy za předpokladu, že tohle přežije. Nenechala by ho vážně popravit, že ne?
Znovu vyzkoušel neviditelná pouta, která jej svazovala.
„Skutečně?“ zeptal se Rand.
„Vydal ses mi,“ řekla Tuon. „To je znamení.“ Znělo to téměř lítostivě. „Přece sis skutečně nemyslel, že tě nechám odejít, že ne? Musím tě vsadit do želez jako vládce, který mi odporoval – jako jsem to udělala s jinými, které jsem zde našla. Zaplatíš za zapomnětlivost svých předků. Měli jste pamatovat na své přísahy.“
„Chápu,“ řekl Rand.
Tedy, pomyslel si Mat, taky se umí chovat jako král. Světlo, jakými lidmi se to Mat obklopil? Co se stalo s hezkými šenkýřkami a hýřícími vojáky?
„Něco mi pověz, císařovno,“ řekl Rand. „Co byste všichni udělali, kdybyste se vrátili k těmto břehům a zjistili, že zde stále vládnou armády Artuše Jestřábí křídlo? Co kdybychom na naše přísahy nezapomněli, co kdybychom zůstali věrní? Co pak?“
„Uvítali bychom vás jako bratry,“ odvětila Tuon.
„Opravdu?“ řekl Rand. „A ty by ses poklonila zdejšímu trůnu? Trůnu Jestřábího křídla? Kdyby jeho říše stále existovala, vládl by jí jeho dědic. Pokusila by ses je ovládnout? Nebo bys místo toho přijala jejich nadvládu?“
„To se neděje,“ řekla Tuon, ale zdálo se, že ji jeho slova zaujala.
„Ne, neděje,“ přikývl Rand.
„Podle svých argumentů se vy musíte podrobit nám.“ Usmála se.
„Já jsem takto neargumentoval,“ řekl Rand. „ale zkusme to. O co opíráš své právo na tyto země?“
„Tím, že jsem jediná právoplatná dědička Artuše Jestřábí křídlo.“
„A proč by na tom mělo záležet?“
„Toto je jeho říše. Je jediný, kdo ji sjednotil, jediný vůdce, který jí vládl slavné a velkolepé.“
„A tady se mýlíš,“ řekl Rand tišeji. „Uznáváš, že jsem Drak Znovuzrozený?“
„Musíš být,“ odpověděla Tuon pomalu, jako by se obávala pasti.
„Takže mě přijímáš jako toho, kým jsem,“ řekl Rand silným a rázným hlasem. „Já jsem Luis Therin Telamon, Drak. Já jsem ve věku pověstí vládl těmto sjednoceným zemím. Já jsem velitel všech armád Světla, Já jsem nosil Tamyrlinův prsten. Já jsem byl první mezi Služebníky, nejvyšší z Aes Sedai, a Já jsem mohl svolat Devět rodů Dominia.“
Rand popošel vpřed. „Mně bylo věrných a přísahalo všech sedmnáct generálů Jitřní brány. Fortuono Athaem Devi Paendrag, moje právo je nadřazené tvému!“
„Artuš Jestřábí křídlo…“
„Moje právo je nadřazeno i jeho! Pokud žádáš vládu jménem toho, kdo dobýval, pak se musíš sklonit před mým přednostním nárokem. Já jsem dobýval před Jestřábím křídlem, třebaže jsem k tomu nepotřeboval meč. Tady jsi na mém území, císařovno, a z mojí dobré vůle!“
V dálce zahřmělo. Mat zjistil, že se chvěje. Světlo, je to jenom Rand. Jenom Rand… nebo ne?
Tuon s vyvalenýma očima a pootevřenými ústy couvla. Ve tváři měla hrůzu, jako by právě sledovala popravu vlastních rodičů.
Kolem Randových nohou se zazelenala tráva. Když se od Randa začal šířit pás života, Smrtonoši, stojící poblíž, uskočili a popadli meče. Hnědá a žlutá stébla zezelenala, jako by je někdo polil barvou, a pak si napřímila – jako by se protahovala po dlouhém spánku.
Zelená zalila celou zahradní mýtinu. „Je pořád zaštítěný!“ vykřikla sul’dam. „Ctihodná, je pořád zaštítěný’.“
Mat se zachvěl, a pak si něčeho všiml. Něčeho velice tichého, snadno přeslechnutelného.
„Ty zpíváš?“ zašeptal Randovi.
Ano… nebylo pochyb. Rand zpíval, jen pro sebe, velice tiše. Mat poklepal nohou. „Přísahám, že už jsem tu melodii kdysi někde slyšel… Jsou to ‚Dvě děvčata u vody‘?“
„Nepomáháš,“ zašeptal Rand. „Zmlkni.“
Rand zpíval dál. Zelená se rozšířila ke stromům a jedle narovnaly větve. Z dalších stromů začalo pučet listí – skutečně to byly broskvoně – které rostlo obrovskou rychlostí, jak do stromů proudil život.
Smrtonoši se rozhlíželi, otáčeli se a snažili se dávat pozor na všechny stromy najednou. Selucia se krčila. Tuon stále stála vzpřímeně a nespouštěla z Randa oči. Vyděšená sul’dam a damane poblíž se musely přestat soustředit, protože Matova pouta zmizela.
„Popíráš mé právo?“ zeptal se důrazně Rand. „Popíráš, že můj nárok na tuto zemi předchází ten tvůj o tisíce let?“
„Já…“ Tuon se zhluboka nadechla a upřela na Randa vzdorovitý pohled. „Tys tuto zemi rozbil, opustil ji. Můžu tvé právo popřít.“
Za ní na stromech vybuchly květy jako ohňostroje, bílé a tmavě růžové. Obklopily je pučící barvy. Prudce rostoucí okvětní plátky se ve spršce trhaly ze stromů a zachycené větrem kroužily po mýtině.
„Dovolil jsem ti žít,“ řekl Rand Tuon, „ačkoli jsem tě mohl v jediném okamžiku zničit. To proto, že život těch pod vaší vládou se zlepšil, ačkoli nejste bez viny za to, jak s některými zacházíte. Tvá vládaje křehká jako papír. Držíte tuto zemi jen silou oceli a damane, ale vaše rodná země je v plamenech.
Nepřišel jsem sem, abych tě zničil. Přišel jsem ti nabídnout mír, císařovno. Přišel jsem bez vojska, přišel jsem nenásilně. Přišel jsem, protože věřím, že mě potřebuješ, stejně jako potřebuji já tebe.“ Rand udělal krok vpřed a k Matovu překvapení poklekl najedno koleno, sklonil hlavu a natáhl ruku. „Podávám ti ruku jako spojenec. Poslední bitva začala. Přidej se ke mně a bojuj.“
Mýtina se utišila. Vítr přestal vát, hřmění utichlo. Květy broskvoní se snášely na nyní zelenou trávu. Rand zůstával klečet s nataženou rukou. Tuon na ni zírala, jako by to byla zmije.
Mat rychle vykročil. „Hezký trik,“ utrousil neslyšně k Randovi. „Moc hezký trik.“ Přistoupil k Tuon, vzal ji za ramena a otočil. Opodál stojící Selucia vypadala ohromeně. Karede na tom nebyl o mnoho lépe. Od těch se pomoc čekat nedala.
„No tak, podívej,“ řekl jí Mat tiše. „Je to dobrej chlap. Občas má trochu drsný hrany, ale jeho slovu můžeš věřit. Pokud ti nabízí dohodu, tak ji splní.“