Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Otázky. Tolik otázek. Neměl by teď už mít nějaké odpovědi?
„Temný je součástí kola,“ řekla Moirain.
„Ne. Temný stojí mimo vzor,“ odporoval Rand. „Vůbec není součástí kola.“
„Ovšemže je Temný součástí kola, Rande,“ řekla Moirain. „My jsme vlákna, která tvoří podstatu vzoru, a Temný nás ovlivňuje. Nemůžeš ho zabít. To je úkol pro blázna.“
„Já už jsem blázen byl,“ řekl Rand. „A budu znovu. Někdy, Moirain, mi celý můj život – všechno, co jsem udělal – připadá jako úkol pro blázna. Co znamená jedna nemožná výzva navíc? Splnil jsem všechny ostatní. Snad dokážu vykonat i tuhle.“
Stiskla mu paži silněji. „Tak moc jsi vyrostl, ale pořád jsi mladík, že ano?“
Rand okamžitě ovládl své emoce a nevrátil jí to. Nejjistější cesta k tomu, aby o vás uvažovali jako o mladíkovi, byla se tak chovat. Narovnal se a promluvil mírným hlasem. „Prožil jsem čtyři staletí,“ řekl. „Možná jsem pořád mladík, to jsme ve srovnání se samotným nestárnoucím kolem všichni. Ale já jsem jeden z nejstarších žijících lidí.“
Moirain se usmála. „Velmi pěkné. Na ostatní to zabírá?“
Zarazil se. Pak si kupodivu uvědomil, že se kření. „Na Kadsuane to zabíralo docela dobře.“
Moirain ohrnula nos. „Ta… no, jak ji znám, pochybuju, že jsi ji ošálil tak dobře, jak si myslíš. Možná máš vzpomínky muže starého čtyři sta let, Rande aTThore, ale to neznamená, že jsi starý. To by byl mezi námi stařešina Matrim Cauthon.“
„Mat? Proč Mat?“
„To nic,“ řekla Moirain. „Něco, co nemám vědět. V srdci jsi pořád ovčák s vykulenýma očima. Nechtěla bych, aby to bylo jinak. Navzdory vší své moudrosti a moci, Luis Therin nedokázal to, co musíš udělat ty. A teď, kdybys byl tak laskav a donesl mi trochu čaje.“
„Ano, Moirain Sedai,“ řekl a okamžitě zamířil k čajové konvici nad ohněm. Ztuhl a ohlédl se na ni.
Zlomyslně na něj pohlédla. „Jenom jsem zkoušela, jestli to ještě zabírá.“
„Nikdy jsem ti nenosil čaj,“ namítl Rand a vrátil se zpátky k ní. „Pokud se pamatuju, několik posledních týdnů, které jsme strávili spolu, jsem poroučel já tobě.“
„Tos dělal,“ řekla Moirain. „Přemýšlej o tom, co jsem řekla o Temném. Ale teď se tě ptám na něco jiného. Co uděláš teď? Proč jdeš do Ebú Daru?“
„Saeančani,“ řekl Rand. „Musím se pokusit získat je na naši stranu, jak jsem slíbil.“
„Pokud si vzpomínám,“ řekla Moirain, „neslíbils, že se pokusíš, slíbils, že to zařídíš.“
„Sliby, že se člověk ‚pokusí’, toho při politických vyjednáváních příliš nedosáhneš,“ odvětil Rand, „bez ohledu na to, jak vážně to myslíš.“ Natáhl přes sebe ruku se zvednutými prsty a vyhlédl otevřeným vchodem do stanu ven. Jako by se připravoval jižní země popadnout. Sebrat je, prohlásit je za své, chránit je.
Drak na jeho paži zářil zlatou a rudou barvou. „Jednou Drak, pro ztracenou vzpomínku.“ Zvedl druhou paži, končící pahýlem u zápěstí. „Dvakrát Drak… pro cenu, již musí zaplatit.“
„Co uděláš, když vůdkyně Seančanů znovu odmítne?“ zeptala se Moirain.
Neřekl jí, že ho císařovna poprvé odmítla. Moirain nebylo třeba věci říkat. Prostě je zjistila.
„Nevím,“ řekl Rand tiše. „Pokud nebudou bojovat, Moirain, prohrajeme. Pokud se nepřipojí k Drakovu míru, nemáme nic.“
„Strávil jsi nad tou smlouvou příliš mnoho času,“ řekla Moirain. „Odváděla tě od tvého cíle. Drak nepřináší mír, ale zkázu. Kusem papíru to nemůžeš změnit.“
„Uvidíme,“ řekl Rand. „Děkuju ti za radu. Teď, i vždycky. Nemyslím, že jsem to říkal dostatečně často. Hodně ti dlužím, Moirain.“
„Tedy,“ řekla, „stále potřebuji šálek čaje.“
Rand na ni nevěřícně pohlédl. Pak se zasmál a šel jí nějaký přinést.
Moirain držela horký šálek čaje, který jí Rand přinesl, než odešel. Od chvíle, kdy se jejich cesty rozešly, stal se tak mocným vládcem, a byl stejně pokorný, jako když jej poprvé našla v Dvouříčí. Možná víc.
Pokorný možná ve vztahu ke mně, pomyslela si. Věří, že může zabít Temného. Tak se pokorný muž nechová. Rand al’Thor, ta podivná směsice skromnosti a pýchy. Našel konečně správnou rovnováhu? Navzdory tomu, co říkala, jeho dnešní chování vůči ní dokazovalo, že už není mladík, ale muž.
Muž může stále dělat chyby. Často nebezpečnější chyby.
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zamumlala si pro sebe a upila čaj. Protože ho připravoval sám Rand, byl stejně chutný a osvěžující, jako býval v lepších časech. Ani trochu dotčený stínem Temného.
Ano, kolo tká, jak si přeje. Občas toužila, aby to tkaní bylo srozumitelnější.
„Vědí všichni, co dělat?“ zeptal se Lan a obrátil se v Mandarbově sedle.
Ander přikývl. Sám doručil vládcům zprávu, a ta se od nich dostala k jejich generálům a velitelům. Teprve na poslední chvíli ji předali i samotným vojákům.
Budou mezi nimi temní druzi. Vždy byli. Bylo nemožné vyhladit krysy ve městě, bez ohledu na to, kolik koček jste tam vypustili. Dá-li Světlo, dorazí k těmto krysám zpráva příliš pozdě, než aby stačily Stín varovat.
„Jedeme,“ zavelel Lan a pobídl Mandarba. Ander zvedl zástavu, prapor Malkieru, do výše a cválal Lanoví po boku. Připojili se k němu jeho Malkierové. Mnozí z nich v sobě měli jen trochu malkierské krve a ve skutečnosti byli Hraničáři z jiných zemí. Přesto se rozhodli jet pod jeho zástavou a vzali si hadori.
Jely s ním tisíce a tisíce jezdců a země se otřásala pod kopyty jejich koní. Jejich armáda za sebou měla dlouhý, těžký ústup. Trolloci měli početní převahu a vážně hrozilo, že se jim podaří Lanovy muže obklíčit. Lano vo jízdní vojsko bylo velice pohyblivé, ale vojáky lze hnát jen určitou rychlostí a trolloci uměli pochodovat rychle. Rychleji než lidé, zvlášť když za sebou měli mizelce s biči. Požáry v krajině naštěstí armádu Stínu zpomalovaly. Bez toho by možná Lanoví muži nedokázali uniknout.
Když začaly výbuchy, vyvolané hrůzopány, Lan se přikrčil v sedle. Po jeho levici jel aša’man Deepe, kvůli noze přivázaný k sedlu. Když vzduchem prolétla jiskřící ohnivá koule a začala klesat směrem k Lanovi, Deepe se zatvářil soustředěně a vytrčil ruce před sebe. Koule vybuchla ve vzduchu nad nimi.
Hořící uhlíky pršely jako karmínový déšť a zanechávaly za sebou proužky dýmu. Jeden zasáhl Mandarba do krku a Lan ho rukou v železné rukavici smetl. Zdálo se, že si toho kůň ani nevšiml.
Zem tu byla tvořená hlubokým jílem. Krajina sestávala ze zvlněných kopců, pokrytých uschlou trávou, skalnatými výběžky a hájky opadaných stromů. Ustupovali podél břehu Mory; řeka trollokům zabrání napadnout je ze západu.
Ze dvou vzdálených míst na obzoru stoupal kouř. Fal Dara a Fal Moran. Dvě nejdůležitější šajnarská města, podpálená vlastními obyvateli, společně s půdou jejich statků a sadů a vším, co by mohlo útočícím trollokům poskytnout potravu.
O bránění měst neuvažovali. Což znamenalo, že je bylo třeba zničit.
Bylo načase začít rány vracet. Lan vedl útok proti středu nepřátelské masy a trolloci ženoucí se útok malkierské a šajnarské těžké kavalerie vítali skloněnými oštěpy. Lan sklonil kopí podél Mandarbova krku. Předklonil se ve třmenech, pevně svíral koně koleny a doufal, že usměrňovači – kterých měl teď, co dostal malou posilu od Egwain, čtrnáct – dokáží odvést svou část práce.