Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Ať si trolloci zabojují s někým stejně velkým. Vrčeli, když je řada ogierů nutila ustupovat. Loial uštědřoval ránu za ránou, prosekával se pažemi, roztínal těla. Protlačil se mezi dvěma medvědími trolloky, rozdával rány sekerou, ječel zuřivostí – tentokrát zuřivostí za to, co trolloci udělali ogierům. Ti si měli užívat mír državy. Měli mít možnost budovat, zpívat a růst.
Nemohli. Kvůli tomuhle… tomuhle pleveli nemohli! Ogierové byli přinuceni zabíjet. Trolloci proměnili tvořitele v ničitele. Přinutili ogiery a lidi, aby byli jako oni. Volání po krvi, po smrti.
Nu, Stín uvidí, jak nebezpeční dokáží ogierové být. Budou bojovat a budou zabíjet. A budou v tom lepší než si jakýkoli člověk, trollok nebo myrddraal dokáží představit.
Podle strachu, který Loial na trollocích viděl – podle jejich vyděšených očí – to začínali chápat.
„Světlo,“ vykřikl Galad, který se stáhl z bitevní vřavy. „Světlo!“
Ogierský útok byl strašlivý i skvělý. Tito tvorové bojovali s ušima staženýma dozadu, vytřeštěnýma očima a širokými tvářemi plochými jako kovadliny. Zdálo se, jako by se proměnili a všechna jejich mírnost se vytratila. Prosekávali se řadami trolloků a sráželi ty bestie na zem. Druhá řada ogierů, tvořená převážně ženami, krájela trolloky dlouhými noži a skolila každého, kterému se podařilo proniknout první řadou.
Galad pokládal trolloky s jejich zvrácenými smíšenými lidsko-zvířecími rysy za hrůzostrašné, ale ogierové jej znepokojovali víc. Trolloci byli prostě strašní… ale ogierové byli mírní, smířliví, laskaví. Vidět je rozběsněné, slyšet jak hřmí svou strašlivou píseň a sledovat, jak útočí sekerami velkými téměř jako lidé… Světlo!
Galad mávl na děti, ať ustoupí, a pak uhnul, když do nedalekého stromu narazil trollok. Někteří z ogierů popadali zraněné trolloky za ruce a odhazovali je z cesty. Mnozí další ogierové byli zbrocení krví až do pasu a sekali a řezali jako řezníci, připravující maso. Čas od času některý z nich padl, ale přestože neměli zbroj, zdálo se, že jejich kůže je velmi nepoddajná.
„Světlo!“ řekl Trom, když se přesunul ke Galadovi. „Viděls někdy něco takového?“
Galad zavrtěl hlavou. To byla ta nejpoctivější odpověď, která ho napadla.
„Kdybychom měli armádu těchhle…“ řekl Trom.
„Jsou to temní druzi,“ řekl Golever, který se k nim připojil. „Určitě zplozenci Stínu.“
„Ogierové nejsou zplozenci Stínu o nic víc než já,“ prohlásil Galad suše. „Podívej, masakrují trolloky.“
„Každou chvíli se obrátí proti nám,“ řekl Golever. „Dávejte pozor…“ Odmlčel se a poslouchal ogiery, zpívající válečnou píseň. Jeden početný oddíl trolloků povolil a prchal kolem klejících myrddraalů pryč. Ogierové je nenechali jít. Rozběsnění obrovští ogierové se hnali za trolloky, dlouhými sekerami jim podtínali nohy a sráželi je ve sprškách krve a mučivém křiku.
„No?“ zeptal se Trom.
„Možná…“ řekl Golever. „Možná je to nějaký plán. Jak získat naši důvěru.“
„Nebuď pitomec, Golevere,“ prohlásil Trom.
„Já nejsem…“
Galad zvedl ruku. „Posbírejte naše raněné. Vydáme se k mostu.“
Rand nechal vířící barvy před očima rozplynout. „Už je skoro čas, abych šel.“
„Do bitvy?“ zeptala se Nyneiva.
„Ne, za Matem. Je v Ebú Daru.“
Vrátil se z Elainina ležení na Merriloru. Stále nemohl z hlavy vyhnat rozhovor s Tamem. Nech to být. Nebylo to zdaleka tak snadné. A přesto z něj rozhovor s otcem sňal část tíhy. Nech to být. V Tamových slovech se zdála být hloubka, mnohem větší, než bylo zřejmé.
Rand zavrtěl hlavou. Nemohl si dovolit plýtvat časem nad takovými úvahami. Poslední bitva… té musel věnovat pozornost.
Dokázal jsem se přiblížit, aniž bych vzbudil pozornost, napadlo ho a přitom se prsty dotýkal dýky s jílcem z jeleního rohu, připevněné na opasku. Zdá se, že je to pravda. Když ji mám, Temný mě nemůže vidět.
Než bude moci vytáhnout proti Temnému, musí něco udělat se Seančany. Pokud to, co Tom říkal, byla pravda, Mat by mohl být klíč. Seančané se musejí připojit k Drakovu míru. Pokud ne…
„Tenhle výraz si pamatuju,“ ozval se mírný hlas. „Ohromení. Jde ti to tak dobře, Rande al’Thore.“
Obrátil se k Moirain. Za ní na stole v jeho stanu ležely mapy, které poslala Aviendha, a ukazovaly místa, kde by se v Momě mohla shromáždit jeho armáda.
Moirain přistoupila k Randovi. „Věděls, že jsem trávívala celé hodiny přemýšlením a snažila se přijít na to, co za myšlenky ti to raší v hlavě? Je zázrak, že jsem si v zoufalství nevytrhala všechny vlasy.“
„Byl jsem pitomec, že jsem ti nevěřil,“ řekl Rand.
Zasmála se. Byl to tichý smích, smích Aes Sedai, která se ovládá. „Věřil jsi mi dost. Tím víc mě rozčilovalo, že se nepodělíš.“
Rand se zhluboka nadechl. Vzduch tady na Merriloru byl svěžejší než jinde. Přemluvil zdejší zemi, aby se znovu probudila k životu. Tráva rostla. Květiny rozkvétaly. „Pařezy a lidé,“ řekl Moirain. „Dvouříčí má obojí a u obojího je stejná pravděpodobnost, že ustoupí.“
„To je možná příliš tvrdé,“ řekla Moirain. „Nepoháněla tě jenom paličatost; byla to i vůle dokázat sobě i všem ostatním, že si s tímhle dokážeš poradit sám.“ Dotkla se jeho paže. „Ale sám si s tím neporadíš, že ne?“
Rand zavrtěl hlavou. Natáhl se po Callandoru, který měl zavěšený na zádech, a dotkl se ho. Poslední tajemství meče mu nyní bylo odhaleno. Byla to past, chytrá past, neboť tato zbraň byla sa’angrial nejen pro jedinou, ale také pro pravou sílu.
Přístupový klíč zahodil, ale na zádech nosil něco, co bylo velice svůdné. Pravá síla, esence Temného, byla nejlahodnější věc, které se kdy dotkl. S pomocí Callandoru jí mohl natáhnout tolik, jako žádný člověk před ním. Protože Callandor postrádal bezpečnostní opatření, která měla většina ostatních angrialů a sa’angrialů, nedalo se říci, jaké množství obojí síly může natáhnout.
„A je to tady zase,“ zamumlala Moirain. „Co chystáš, Rande al’Thore, Draku Znovuzrozený? Můžeš se konečně natolik uvolnit, abys mi to řekl?“
Zahleděl se na ni. „Začala jsi celý tenhle rozhovor, jen abys ze mě to tajemství vytáhla?“
„Máš o mé schopnosti konverzace velice vysoké mínění.“
„Nicneříkající odpověď,“ prohlásil Rand.
„Ano,“ řekla Moirain. „Ale mohla bych poukázat na to, že tys to udělal první, když ses vyhnul mojí otázce?“
Rand si připomněl celý rozhovor a uvědomil si, že přesně to udělal. „Hodlám zabít Temného,“ řekl Rand. „Já ho jenom neuvězním, já s ním skoncuju.“
„Myslela jsem, že zatímco jsem byla pryč, dospěls,“ řekla Moirain.
„Jenom Perrin dospěl,“ odvětil Rand. „Mat a já jsme se to prostě naučili předstírat.“ Zaváhal. „Mat se to nenaučil tak dobře.“
„Temného není možné zabít,“ řekla Moirain.
„Myslím, že to dokážu,“ řekl Rand. „Pamatuju si, co udělal Luis Therin, a byl tam okamžik… kratičký okamžik… Může se to stát, Moirain. Jsem si jistější, že dokážu tohle, než to, že dokážu Temného uvěznit.“ To byla pravda, přestože si skutečně nevěřil, že by se mu to ěi ono podařilo.