Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Neodpověděla. Světlo, vypadala tak chladně. Když je teď císařovna, bude všechno jiné? Nemohl ji už ztratit, že ne?
Brzy dorazil Furyk Karede, kapitán Smrtonosné gardy, a za ním Musenge. Karede vypadal, jako by právě našel vlastní dům v plamenech. Ostatní smrtonoši mu salutovali a vypadalo to, že před jeho pohledem úplně chřadnou.
„Císařovno, mé oči jsou sklopené,“ řekl Karede a lehl si před ní tváří k zemi. „Jakmile dorazí nový oddíl, aby se postaral o tvou ochranu, připojím se k těm, kteří tě zklamali, a společně před tebou vykrvácíme.“
„Vaše životy patří mně,“ řekla Tuon, „a vy je neukončíte, dokud vám k tomu nedám svolení. Tento vrah neměl přirozený původ, ale bylo to stvoření Stínu. Tvé oči nejsou sklopené. Princ krkavců vás naučí, jak tohoto tvora najít, takže vás již znovu nepřekvapí.“
Mat si byl docela jistý, že šedí muži mají přirozený původ, ale to měli i trolloci a mizelci. Nezdálo se vhodné na to Tuon upozorňovat. Kromě toho jeho pozornost upoutalo něco jiného z toho, co rozkazovala.
„Cože to udělám?“ zeptal se Mat.
„Naučíš je to,“ řekla Tuon zlehka. „Jsi princ krkavců. Toto bude součástí tvých povinností.“
„O tom si musíme promluvit,“ řekl Mat. „Všichni mi pořád nemůžou říkat ‚Výsosti‘, to nepůjde, Tuon. Prostě nepůjde.“
Neodpověděla. Čekala, zatímco pátrání pokračovalo, a nezdálo se, že by se chtěla vrátit do paláce.
Nakonec k ní opět přistoupil Karede. „Nejvyšší, v zahradách po té věci není ani stopy, ale jeden z mých mužů našel krev na zdi. Domnívám se, že vrah uprchl do města.“
„Je nepravděpodobné, že by to dnes v noci zkusil znovu,“ řekla Tuon, „když nás varoval. Nešiřte to, co se stalo, mezi obyčejnými vojáky a strážemi. Informujte můj hlas, že naše lest už nezabírá a že budeme muset zvážit nějakou novou.“
„Ano, císařovno,“ řekl Karede a opět se hluboce poklonil.
„Prozatím,“ řekla Tuon, „běžte, a zajistěte okolí. Já budu trávit čas se svým chotěm, který žádal, abych se postarala, aby se ‚cítil milovaný’.“
„Zrovna takhle jsem to…“ začal Mat, zatímco smrtonoši se rozplývali ve tmě.
Tuon si Mata chvíli prohlížela a pak se začala svlékat.
„Světlo!“ vyhrkl Mat. „Tys to myslela vážně?“
„Neposadím se ti na klín,“ řekla Tuon, vytáhla jednu ruku ze šatů a odhalila ňadra, „i když ti možná dovolím, aby tys seděl na mém. Dnes v noci jsi mi zachránil život. To ti vyslouží zvláštni výsadu. To..
Zmlkla, neboť ji Mat popadl a políbil. Překvapeně se napjala. V zatracený zahradě, pomyslel si. Všude kolem v doslechu stojí vojáci. Nu, pokud čekala, že se Matrim Cauthon bude ostýchat, bude překvapená.
Ukončil polibek. Jeji tělo se tisklo k jeho a Mata potěšilo, když zjistil že Tuon ani nedýchá.
„Nebudu tvoje hračka,“ řekl Mat přísně. „To nedovolím, Tuon. Pokud chceš, aby to bylo takhle, odejdu. Pamatuj. Občas dělám hlupáka. S Tylin to tak rozhodně bylo. S tebou to nedovolím.“
Zvedla ruku a s překvapivou něhou se dotkla jeho tváře. „Nevyslovila bych ta slova, která jsem vyslovila, kdybych tě pokládala jenom za hračku. Muž, kterému chybí oko, stejně není žádná hračka. Prošels bitvou; každý, kdo tě teď uvidí, to bude vědět. Nebudou tě považovat za hlupáka a já nepotřebuji hračku. Místo toho budu mít prince.“
„A miluješ mě?“ vymáčkl ze sebe.
„Císařovna nemiluje,“ řekla. „Je mi líto. Jsem s tebou, protože to tak předpovídají znamení, a proto s tebou zplodím Seančanu dědice.“
Mat poklesl na duchu.
„Nicméně,“ řekla Tuon. „Snad mohu přiznat, že… tě ráda vidím.“
No, pomyslel si Mat, tohle asi stačí. Prozatím.
Znovu ji políbil.
KAPITOLA 16
Ticho jako křik
Loial, syn Arenta syna Halanova, vždy v skrytu toužil být ukvapený.
Lidé ho fascinovali, tím se nijak netajil. Nepochyboval, že to většina jeho přátel ví, přestože si tím nemohl být jistý. Naplňovalo jej úžasem, co lidé neslyšeli. Loial k nim mohl promlouvat celý den a pak zjistit, že slyšeli jenom něco. Mysleli si, že by někdo mluvil, aniž by chtěl, aby ostatní poslouchali?
Loial poslouchal, když mluvili. Každé slovo, které vypustili z úst, o nich prozrazovalo víc. Lidé byli jako blesky. Záblesk, výbuch, moc a energie. Pak nic. Jaké by to bylo, být takový?
Ukvapenost. Z ukvapenosti se šlo poučit. Začínal se sám sebe ptát, jestli se zvlášť tuto lekci nenaučil až moc dobře.
S Erith po boku a dalšími ogiery kolem kráčel Loial lesem až příliš tichých stromů. Všichni ogierové měli přes ramena sekery nebo nesli dlouhé nože a mířili k bitevní linii. Erith se cukaly uši; nebyla stromový zpěvák, ale cítila, že stromy nejsou v pořádku.
Bylo to strašné, vskutku strašné. Nedokázal vysvětlit pocit, jakým působí zdravý hájek, o nic víc, než pocit větru na kůži. Zdravé stromy v sobě měly cosi ryzího, jako vůně ranního deště. Nebyl to zvuk, ale působil jako melodie. Když jim zpíval, vznášel se v té ryzosti.
Tyto stromy v sobě nic tak ryzího neměly. Když se k nim přiblížil, měl pocit, že něco slyší. Ticho jako křik. Nebyl to zvuk, ale pocit.
V lese před nimi zuřila bitva. Vojska královny Elain se opatrně stahovala na východ, ven z lesa. Už byli téměř na okraji Brémského lesa; jakmile se dostanou ven, vyrazí na pochod k mostům, přejdou je a spálí. Pak vojáci vypustí na trolloky, kteří se pokusí překročit za nimi řeku po vlastních mostech, vlny zkázy. Bašere doufal, že se jim u Erinin podaří množství nepřátel zásadně snížit, než budou pokračovat na východ.
Loial si byl jistý, že až napíše svou knihu, toto všechno bude představovat fascinující informace. Pokud bude schopný ji napsat. Přitiskl uši k hlavě, když ogierové spustili svou válečnou píseň. Propůjčil jim svůj hlas a byl za strašlivou píseň – volání po krvi a po smrti – vděčný, neboť vyplňovala ticho, které po sobě zanechaly stromy.
Společně s ostatními a s Erith po boku se rozběhl. Se sekerou nad hlavou se ocitl v popředí. Přestal myslet a pocítil hněv, zuřivost vůči trollokům. Oni stromy jen nezabíjeli. Oni jim brali klid.
Volání po krvi, po smrti.
S písní hřmící na rtech se Loial pustil sekerou do trolloků. Erith s ostatními se k němu připojili a zastavili nápor tohoto vojska trolloků, útočícího na křídle. Neměl v úmyslu stát v čele ogierského útoku. Ale stejně to udělal.
Sekl trolloka s beraní tváří do ramene a oddělil mu paži od těla. Věc zaječela a padla na kolena a Erith ji kopla do obličeje, až odlétla do nohou trolloků za sebou.
Loial nepřestal zpívat, volání po krvi, po smrti. Ať ho slyší! Ať ho slyší! Úder za úderem. Nebylo to nic jiného, než když sekal mrtvé dřevo. Mrtvé, hnijící, ohavné dřevo. Společně s Erith se ocitli vedle staršího Hamana, který – s ušima sklopenýma dozadu – vypadal naprosto zuřivě. Mírný starší Haman. Také cítil to běsnění.
Řada bělokabátníků, kteří čelili náporu – a kterým ogierové ulevili – se klopýtavě stáhla a udělala ogierům místo.
Zpíval a bojoval a řval a zabíjel, sekal do trolloků sekerou, určenou k sekání dřeva a ne masa. Práce se dřevem byla posvátná záležitost. Tohle… tohle bylo hubení plevele. Jedovatého plevele. Dusivého plevele.
Dál sekal do trolloků a zcela se ztratil ve volání po krvi, po smrti. Trolloci se začínali bát. Viděl v jejich korálkových očích hrůzu a líbilo se mu to. Byli zvyklí bojovat s lidmi, kteří jsou menší než oni.