Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Když už se teď neukrývala, opět si oholila hlavu, jak se sluší. Jakkoli to bylo zvláštní, holá hlava jí slušela. Pohybovala se v modré záři a se zavřenýma očima prováděla sled bojových pozic. Vypadalo to, jako by zápasila s vlastním stínem.
Mat před bojem beze zbraně dával přednost dobrému noži, nebo ještě lépe, svému ašandarei. Čím víc bylo mezi ním a chlápkem, co se ho pokoušel zabít, místa, tím lépe. Zdálo se, že Tuon žádnou zbraň nepotřebuje. Když ji sledoval, uvědomil si, jak velké štěstí měl té noci, kdy ji sebral. Beze zbraně byla smrtící.
Zpomalila, v jemném vzoru před sebou mávla rukama a pak je rychle vytrčila na bok. Nadechla se a natáhla ruce na opačnou stranu, až se celé její tělo zkroutilo.
Miluje ji?
Ta otázka Mata znervózňovala. Celé týdny mu škrábala na okraji mysli jako krysa, která se snaží dostat k zrní. Nebyl to ten typ otázky, kterou by si měl Matrim Cauthon pokládat. Matrima Cauthona zajímala jen děvčata, co mu seděla na klíně, a další vrh kostkou. Otázky v záležitostech, jako je láska, bylo nejlepší přenechat ogierům, kteří měli dost času, aby seděli a pozorovali stromy růst.
Oženil se s ní. To byla nehoda, ne? Ty zatracené lišky mu řekly, že se s ní ožení. Ona se provdala za něj. Stále nevěděl proč. Mělo to něco společného s těmi znameními, o nichž mluvila? Jejich námluvy byly spíš hra, než romantika. Mat hrál rád, a vždy hrál tak, aby vyhrál. Cenou byla Tuonina ruka. Když ji teď má, co s ní bude dělat?
Jako rákos vlnící se ve větru pokračovala ve figurách. Náklon na jednu stranu, vlnivý pohyb na druhou. Aielové nazývali boj tancem. Co by si o tom mysleli? Tuon se pohybovala stejně ladně jako kterýkoli Aiel. Pokud byla bitva tancem, většinou se tančilo na hudbu drsné nálevny. Tady ale hrála kolébavá melodie mistrovského pěvce.
Za Tuon se něco pohnulo. Mat se napjal a zazíral do tmy. Aha, jenom zahradník. Obyčejně vypadající chlapík s čapkou a pihovatými tvářemi. Sotva stál za povšimnutí. Mat ho pustil z hlavy a předklonil se, aby na Tuon lépe viděl. Při pohledu na její krásu se usmál.
Proč by byl zahradník touhle dobou venku? napadlo ho. Musí to být divný chlapík.
Mat se na muže opět podíval, ale bylo těžké ho rozpoznat. Zahradník se zastavil mezi dvěma příslušníky Smrtonosné gardy. Zdálo se, že je jim to jedno. Matoví by mělo být také. Musejí tomu muži důvěřovat…
Mat sáhl do rukávu a vytáhl nůž. Zvedl ho, aniž přemýšlel proč. Přitom lehce zavadil o křoví.
Tuon prudce otevřela oči a navzdory slabému světlu je upřela přímo na Mata. Spatřila nůž v jeho ruce, připravené jej vrhnout.
Pak se ohlédla přes rameno.
Mat hodil a od otáčejícího se nože se odráželo modré světlo. Prolétl ani ne na délku prst od Tuoniny brady a zasáhl do ramene zahradníka, který právě zvedal vlastní. Muž se zajíkl a klopýtl dozadu. Mat by ho byl raději zasáhl do krku, ale nechtěl riskovat, že zasáhne Tuon.
Místo aby se zachovala rozumně a ustoupila, Tuon na muže skočila a vymrštila ruce k jeho krku. Mat se tomu usmál. Naneštěstí muž právě tak tak stačil – protože ona byla trochu vyvedená z rovnováhy – couvnout a prodrat se mezi zmatenou Smrtonosnou gardou. Matova druhá dýka zasáhla zem za patami vraha, který mizel do noci.
Vzápětí na Matovi přistáli tři muži – každý vážící asi jako malý dům a vrazili mu obličej do země. Jeden mu šlápl na zápěstí a další mu vyrval ašandarei.
„Přestaňte!“ vyštěkla Tuon. „Pusťte ho! Jděte po tom druhém, vy hlupáci!“
„Druhém, Veličenstvo?“ zeptal se jeden ze smrtonošů. „Žádný jiný tady nebyl.“
„Tak komu patří tahle krev?“ zeptala se Tuon a ukázala na tmavou skvrnu na zemi, kterou po sobě vrah zanechal. „Princ krkavců si všiml toho, čeho vy ne. Prohledejte to tady!“
Smrtonoši z Mata pomalu slezli. Zasténal. Čím ty chlapy krmí? Cihlami? Nelíbilo se mu, když ho oslovovali „Výsosti“, ale trocha úcty by byla milá. Tedy pokud to zabrání tomu, aby si na něj sedali.
Vyškrábal se na nohy a natáhl ruku k rozpačitému smrtonošovi. Chlapík měl na tváři víc jizev než kůže. Podal Matovi ašandarei a pak odešel pomoci s prohledáváním zahrad.
Tuon si založila ruce a události s ní očividně nijak neotřásly. „Rozhodl ses svůj návrat ke mně odložit, Matrime.“
„Odložit svůj… Přišel jsem tě zatraceně varovat, ne se k tobě ‚vrátit’. Patřím sám sobě.“
„Můžeš si předstírat, co chceš,“ řekla Tuon a ohlédla se přes rameno, zatímco smrtonoši tloukli do křoví. „Ale musíš být tady. Jsi pro říši důležitý a já mám pro tebe využití.“
„To zní úžasně,“ zabručel Mat.
„Co to bylo?“ zeptala se Tuon tiše. „Toho muže jsem si nevšimla, dokud jsi nepřitáhl mou pozornost. Tyhle stráže jsou nejlepší v celé říši. Támhle Darua jsem viděla, jak holou rukou chytil letící šíp, a Barrin jednou zabránil nějakému muži, aby na mě dýchl, protože měl podezření, že je to vrah s ústy plnými jedu. Měl pravdu.“
„Říká se tomu šedý muž,“ odpověděl Mat a otřásl se. „Je na nich cosi zrůdně obyčejnýho – je těžký si jich všimnout nebo se na ně zaměřit.“
„Šedý muž,“ řekla pomalu Tuon. „Další oživlé mýty. Jako ti tvoji trolloci.“
„Trolloci jsou skuteční, Tuon. Zatraceně…“
„Ovšemže jsou trolloci skuteční,“ řekla. „Proč bych tomu nevěřila?“ Vzdorovitě se na něj podívala, jako by ho vyzývala, aby se zmínil, že je nazývala mýtem. „Tenhle šedý muž také vypadá skutečně. Jinak nelze vysvětlit, proč ho moje stráže nechaly projít.“
„Smrtonosný gardě docela věřím,“ řekl Mat a mnul si rameno, do něhož se mu předtím jeden z mužů opřel kolenem. „Ale nevím, Tuon. Generál Galgan se snaží nechat tě zabít; mohl by spolupracovat s nepřítelem.“
„Nesnaží se mě doopravdy zabít,“ řekla Tuon lhostejně.
„Copak ses zatraceně zbláznila?“ zeptal se Mat.
„Jsi ty zatraceně pitomý?“ zeptala se ona. „Najímal jen vrahy z této země, ne skutečné zabijáky.“
„Šedý muž je z týhle země,“ podotkl Mat.
To ji umlčelo. „S kýms prohrál oko?“
Světlo! Budou se ho na to všichni ptát takhle? „Prošel jsem drsným místem,“ řekl. „Přežil jsem to, a na ničem jiným nezáleží.“
„Hmm. A zachránils ji? Tu, kterou jsi chtěl zachránit?“
„Jak ses o tom dozvěděla?“
Neodpověděla. „Rozhodla jsem se, že nebudu žárlit. Máš štěstí. To chybějící oko ti sluší. Předtím jsi byl příliš hezký.“
Příliš hezký? Světlo. Co to mělo znamenat?
„Mimochodem, rád tě vidím,“ řekl Mat. Chvilku čekal. „Obvykle, když člověk řekne něco takovýho, je zvykem mu odpovědět, že ho taky ráda vidíš.“
„Teď jsem císařovna,“ řekla Tuon. „Na nikoho nečekám a nejsem ‚ráda‘, že se někdo vrátil. Jejich návrat je očekáván, protože mi slouží.“
„Ty víš, jak to udělat, aby se člověk cítil milovaný. No, já vím, co ke mně cítíš.“
„A to je co?“
„Ohlédla ses přes rameno.“
Zavrtěla hlavou. „Zapomněla jsem, že jsi nanejvýš dobrý v tom, říkat věci, co nemají smysl, Matrime.“
„Když jsi mě uviděla,“ vysvětlil Mat, „s dýkou v ruce – jako bych ji po tobě chtěl hodit – nezavolalas stráže. Nebála ses, že jsem tě sem přišel zabít. Ohlídla ses přes rameno, abys zjistila, na co mířím. To je myslím to nejláskyplnější gesto, který se muži od ženy může dostat. Leda snad že by ses mi na chvilku chtěla posadit na klín…“