Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Rand zavrčel, opět zaujal obouruční postoj a opět selhal. Už se naučil vypořádat se s tím, co ztratil – přinejmenším v běžném životě. Od chvíle, kdy o ruku přišel, netrávil čas šermem, třebaže to měl v úmyslu.
Připadal si jako židle, které chybí jedna noha. S určitým úsilím mohl udržovat rovnováhu, ale ne příliš dobře. Bojoval, zkoušel jednu figuru za druhou, ale stěží Tamovým útokům odolával.
Nedokázal to. Ne dost dobře, tak proč se namáhal? Při této činnosti byl vadný. Šerm nedával smysl. Obrátil se, zalitý potem, stékajícím mu z čela, a odhodil kabát. Pokusil se znovu a opatrně našlapoval po podupané trávě, ale Tam ho opět porazil a téměř mu podrazil nohy.
Tohle je k ničemu! Proč bojovat s jednou rukou? Proč nenajít jiný způsob? Proč…
Tam to dělal.
Rand dál bojoval a bránil se, ale soustředil pozornost na Tama. Jeho otec musel boj jednou rukou cvičit; Rand to viděl v jeho pohybech, ve způsobu, jakým se nepokoušel – instinktivně – popadnout jílec zavázanou rukou. Když tak o tom přemýšlel, Randa napadlo, že měl nejspíš jednoruký šerm cvičit. Ruku si bylo možné zranit mnoha různými způsoby a některé figury se zaměřovaly na útoky na paže. Lan mu říkal, ať si zkouší i obrácený úchop. Možná by potom následoval boj jednou rukou.
„Nech to být, synu,“ řekl Tam.
„Nech být co?“
„Všechno.“ Tam se k němu přiřítil, vrhal stíny ve světle luceren a Rand vyhledal prázdnotu. Plamen pohltil všechny emoce a zanechal Randa zároveň prázdného a celého.
Příští útok mu málem rozbil hlavu. Rand zaklel a přešel do Volavky v rákosí, jak ho to učil Lan, s mečem zdviženým, aby blokoval další úder. A zase se chybějící rukou neúspěšně pokusil sevřít jílec. Není možné, aby se člověk za jediný večer odnaučil celé roky výcviku!
Nech to být.
Nad cvičištěm se přehnal vítr, který se sebou přinesl pachy umírající země. Bažiny, plíseň, trouchnivění. Bažiny žily. Plíseň byla živá věc. Aby strom ztrouchnivěl, život musel pokračovat.
Muž s jednou rukou byl stále muž, a když ta ruka svírala meč, byl stále nebezpečný.
Tam provedl Jestřába vidícího zajíce, velice útočnou figuru. S rozmáchlým mečem na Randa zaútočil. Rand několik příštích okamžiků spatřil dřív, než proběhly. Viděl se, jak ve správném postoji zvedá meč, aby útok odrazil – v postoji, který, když teď neměl druhou ruku, vychýlí jeho meč z rovnováhy. Viděl Tama, jak seká dolů do meče, aby ho Randovi vyrazil z ruky. Viděl další ránu opačným směrem, která Randa zasáhne do krku.
Tam ránu zarazí dřív, než dopadne. Rand souboj prohraje.
Nech to být.
Rand změnil úchop meče. Neuvažoval o tom, proč; udělal, co mu připadalo správné. Když se Tam přiblížil, Rand vymrštil levačku vzhůru, aby stabilizoval ruku, zatímco stočil meč stranou. Tamův úder dopadl a meč sklouzl po Randově, ale nevyrazil mu ho z ruky.
Tamův zpětný úder přišel přesně tak, jak Rand čekal, ale zasáhl Randa do lokte, do lokte paže, která mu nebyla k ničemu. Vlastně ne tak úplně k ničemu. Účinně meč odrazila, přestože mu do paže vystřelila bolest z rány.
Tam ztuhl a oči se mu rozšířily – nejprve překvapením, že byl jeho úder zablokován, pak zjevně v obavě z toho, jak Randa udeřil do paže. Nejspíš mu zlomil kost.
„Rande,“ řekl Tam„ já…“
Rand ustoupil, založil si poraněnou ruku za zády a zvedl meč. Zhluboka se nadechoval vůní světa, který byl sice zraněný, ale ne mrtvý.
Zaútočil. Ledňáček útočí v kopřivách. Rand si to tak nevybral; prostě se to stalo. Snad to bylo jeho postojem, s napřaženým mečem a druhou paží založenou za zády. To jej snadno přivedlo k útočné figuře.
Tam ránu ostražitě vykryl a ustoupil na hnědé trávě stranou. Rand se rozmáchl stranou a plynule přešel do další figury. Přestal se snažit vypnout své instinkty a jeho tělo se změně přizpůsobilo. V bezpečí prázdnoty nemusel uvažovat nad tím, jak k tomu dochází.
Nyní už šlo o skutečný boj. Meče do sebe hlasitě narážely, Rand držel ruku za zády a cítil, jaký by měl být jeho příští úder. Nebojoval tak dobře, jako kdysi. Nemohl; některé figury nebyly v jeho možnostech a nemohl útočit takovou silou jako dřív.
Tamovi se vyrovnal. Do určité míry. Každý šermíř by z jejich boje poznal, kdo je lepší. Nebo by přinejmenším dokázal říci, kdo má výhodu. Tu měl Tam. Rand byl mladší a silnější, ale Tam byl právě tak pevný. On jednoruční šerm cvičil. Tím si byl Rand jistý.
Bylo mu to jedno. To soustředění… to soustředění mu chybělo. Musel se starat o tolik věcí, tolik toho musel nést, že nebyl schopen oddat se něčemu tak prostému, jako je souboj. Nyní mohl a vložil se do toho celým srdcem.
Pro tuto chvíli nebyl Drak Znovuzrozený. Nebyl dokonce ani syn se svým otcem. Byl student s mistrem.
Tady si připomněl, že bez ohledu na to, jak dobrý je, bez ohledu na to, kolik si toho nyní pamatuje, se toho stále může hodně naučit.
Bojovali dál. Rand nepočítal, kdo kterou výměnu vyhrál; prostě jen bojoval a užíval si ten klid. Nakonec se cítil příjemně vyčerpaný – ne tím opotřebovaným způsobem, jak tomu v poslední době bylo. Bylo to vyčerpání z dobře odvedené práce.
Zpocený Rand pozdravil Tama zvednutým mečem na znamení toho, že končí. Tam také ustoupil a zvedl meč. Starší muž se zubil.
Hrstka strážců, stojících poblíž luceren kousek od nich, začala tleskat. Nebylo to početné publikum – pouze šest mužů – ale Rand si jich nevšiml. Děvy ho pozdravily zdviženými oštěpy.
„Byla to docela tíha, co?“ řekl Tam.
„Jaká tíha?“ odvětil Rand.
„Ta ztracená ruka, cos tahal.“
Rand sklonil pohled k pahýlu. „Ano. Myslím, že byla.“
Tylinina tajná chodba vedla do zahrad, do nichž ústila velmi těsným otvorem nedaleko místa, kde Mat předtím začal šplhat. Vyplazil se ven, oprášil si prach z ramenou a kolen a pak zaklonil hlavu a zahleděl se na balkón vysoko nahoře. Nejdřív vystoupal vysoko do budovy a pak se vyplížil jejími útrobami. Možná se v tom ukrývalo nějaké poučení. Snad to, že by se měl Matrim Cauthon poohlédnout po tajných chodbách dřív, než se rozhodne šplhat do třetího patra.
Tiše vešel do zahrady. Rostlinám se příliš nedařilo. Ty kapradiny by měly mít víc listů a stromy byly holé jako Děva v potním stanu. Nic překvapivého. Celá země usychala rychleji než kluk o Bel Tinu, který neměl s kým tancovat. Mat si byl docela jistý, že je to Randova vina. Nebo Temného. Všechny zatracené potíže, které Mat v životě měl, se daly vystopovat k jednomu či druhému. Ty zatracené barvy…
Mech byl stále naživu. Mat nikdy neslyšel, že by se v zahradách pěstoval mech, ale přísahal by, že ho na kamenech udržují v určitých vzorech. Možná, že když všechno uhynulo, zahradníci používali, co se dalo.
Chvíli musel hledat, nakukovat kolem uschlých keřů a květinových záhonů, než Tuon našel. Očekával, že ji zastihne sedět v poklidném rozjímání, ale měl to tušit.
Mat se krčil u kapradí, nezpozorován asi tuctem smrtonošů, kteří stáli kolem Tuon, zatímco prováděla sérii bojových postojů. Osvětlovala ji dvojice luceren, které vydávaly podivnou nehybnou modrou záři. Něco v nich hořelo, ale nebyl to obyčejný plamen.
Světlo zářilo na její jemné hladké kůži, která měla odstín dobré půdy. Oblékla si světlé asolma, šaty s rozparkem na bocích, pod nimiž bylo vidět modré kamaše. Tuon měla drobnou postavu; kdysi udělal tu chybu, že předpokládal, že to značí křehkost. Ani náhodou.