Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Tam tasil meč z pochvy a vytřeštil oči. „Tohle je příliš znamenitý dar, synku.“
„Pro tebe není nic příliš znamenité,“ zašeptal Rand. „Nic.“
Tam zavrtěl hlavou a zasunul meč zpátky do pochvy. „Jenom skončí v truhle, zapomenutý jako ten poslední. Nikdy jsem tu věc neměl nosit domů. Staral ses o něj až moc.“ Chystal se meč vrátit.
Rand položil svoji ruku na jeho. „Prosím. Mistr šermíř si zaslouží vhodnou zbraň. Vezmi si ho – uleví to mému svědomí. Světlo ví, že každé břemeno, které dokážu odlehčit, mi v nadcházejících dnech pomůže.“
Tam se zašklebil. „To je špinavý trik, Rande.“
„Já vím. Poslední dobou trávím čas se všemožnými nechutnými typy. S králi, úředníky, urozenými pány a paními.“
Tam meč zdráhavé přijal.
„Ber to jako poděkování,“ řekl Rand, „celého světa. Kdybys mě před lety nepoučil o plameni a prázdnotě… Světlo, Tame, teď bych tady nebyl. Byl bych mrtvý, tím jsem si jistý.“ Rand sklopil pohled k meči. „Když na to pomyslím. Kdybys nechtěl, aby se ze mě stal dobrý lučištník, nikdy bych se nenaučil to, co mě v drsných časech udržovalo při smyslech.“
Tam si odfrkl. „Plamen a prázdnota nejsou o střílení z luku.“
„Ano, já vím. Je to šermířská technika.“
„Nejsou ani o mečích,“ řekl Tam, zatímco si připevňoval meč na opasek.
„Ale…“
„Plamen a prázdnota jsou o soustředění,“ řekl Tam. „A o klidu. Kdybych mohl, naučil bych to každého člověka v téhle zemi, ať je voják, nebo ne.“ Jeho výraz změkl. „Světlo, co to dělám? Poučuju tě? Pověz mi, kdes ten meč vzal?“
„Našel jsem ho.“
„Je to nejlepší čepel, co jsem kdy viděl.“ Tam ji znovu vytáhl a prohlížel si vrstvy kovu. „Je prastará. A používaná. Hojně používaná. Určitě se o ni někdo staral, ale neležela u nějakého vojevůdce ve vitríně s trofejemi. Tou čepelí vládli muži. Zabíjeli s ní.“
„Patřila… spřízněné duši.“
Tam se mu pátravě zahleděl do očí. „No, tak to myslím, že bych ji měl vyzkoušet. Pojď.“
„V noci?“
„Sotva začal večer,“ řekl Tam. „Je to příhodný čas. Na cvičišti nebude narváno.“
Rand zvedl obočí, ale ustoupil stranou, když Tam obešel stůl a vyšel ze stanu. Rand jej následoval, Děvy se zařadily za něj a společně zamířili za otcem na nedaleké cvičiště, kde šermovalo několik strážců, osvětlených zářícími lucernami na tyčích.
Poblíž stojanu s dřevěnými cvičnými zbraněmi Tam tasil nový meč a provedl pár figur. Přestože měl šedé vlasy a kolem očí vrásky, pohyboval se jako hedvábná stužka ve větru. Rand nikdy neviděl otce bojovat, dokonce ani cvičně. Po pravdě pro jednu jeho část bylo těžké si představit, jak mírný Tam al’Thor zabíjí cokoli jiného než tetřívka k večeři.
Nyní to viděl. Tam al’Thor, osvětlovaný mihotavým světlem luceren, vklouzl do šermířských figur jako do pohodlných bot. Rand kupodivu pocítil žárlivost. Ne přímo na svého otce, ale na každého, kdo si mohl dopřát klid cvičení s mečem. Rand zvedl ruku a pak pahýl té druhé. Mnohé z figur vyžadovaly obě ruce. Bojovat tak, jak to předváděl Tam, nebylo totéž jako boj s krátkým mečem a štítem, jak to dělalo mnoho mužů v pěchotě. Toto bylo něco jiného. Rand možná stále mohl bojovat, ale tohle nedokázal. Stejně jako člověk, kterému chybí noha, nemohl tancovat.
Tam dokončil Zajíce nacházejícího noru a jediným plynulým pohybem zastrčil meč do pochvy. Od čepele, zasouvající se do pochvy, se odráželo oranžové světlo luceren. „Je nádherný,“ řekl Tam. „Světlo, váha, provedení… je vykovaný pomocí jediné síly?“
„Nevím,“ řekl Rand.
Nikdy nedostal příležitost s ním bojovat.
Tam si od pážete vzal pohár vody. Pár novějších rekrutů, kteří pracovali dlouho do noci, v dálce nacvičovalo formace s píkami. Každá chvilka cvičení byla drahocenná, zvlášť pro ty, kteří se v předních řadách boje neocitali často.
Noví rekruti, pomyslel si Rand, zatímco je pozoroval. Ti jsou taky moje břemeno. Každý muž, který bojuje.
Najde způsob, jak Temného porazit. Jestli to nedokáže, bojovali by tito muži mamě.
„Máš starosti, synu,“ řekl Tam a vrátil pohár pážeti.
Rand se uklidnil a otočil se k Tamovi. Ze svých starých vzpomínek si pamatoval něco z jedné knihy. Klíč k vůdcovství je ve zčeřených vlnách. Nemohli jste nalézt klid na vodě, v níž to dole vřelo. Stejně tak nemohla skupina nalézt klid a soustředění, když její vůdce neměl klid v nitru.
Tam ho pozoroval, ale nijak nekomentoval Randovu masku sebeovládání, kterou náhle nasadil. Místo toho se Tam natáhl stranou a vzal ze stojanu jeden z vyvážených cvičných mečů. Hodil ho Randovi, který ho chytil ve stoje s druhou rukou založenou za zády.
„Otče,“ řekl Rand varovně, když si jeho otec bral další cvičný meč. „Tohle není dobrý nápad.“
„Slyšel jsem, že se z tebe stal dost dobrý šermíř,“ řekl Tam a párkrát se cvičným mečem rozmáchl, aby vyzkoušel, jak je vyvážený. „Rád bych viděl, co umíš. Říkej tomu třeba otcovská pýcha.“
Rand vzdychl, zvedl druhou paži a ukázal pahýl. Lidské oči měly tendenci po něm sklouzávat, jako kdyby viděly šedého muže. Lidem se nelíbila představa, že je Drak Znovuzrozený poškozený.
Nikdy před nimi nedal najevo, jak unavený se v nitru cítí. Tělo měl opotřebované jako mlýnský kámen, který sloužil po celá pokolení. Stále byl dostatečně houževnatý, aby odvedl svou práci, a on ji odvede, ale Světlo, někdy se cítil tak unavený. Nést na ramenou naděje milionů bylo těžší než zvednout jakoukoli horu.
Tam nevěnoval pahýlu pozornost. Vytáhl kapesník, omotal si ho kolem jedné ruky a pomocí zubů utáhl. „Pravačkou nedokážu nic sevřít,“ řekl a znovu máchl mečem. „Bude to férový boj. No tak, synu.“
V Tamově hlase zněla autorita – autorita otce. Byl to stejný tón, jaký kdysi používal, aby Randa vytáhl z postele nebo ho přinutil jít vykydat hnůj.
Rand nedokázal ten hlas neuposlechnout, ne Tamův. Měl to v sobě. Vzdychl a vykročil. „Už nemusím bojovat mečem. Mám jedinou sílu.“
„To by bylo důležité,“ řekl Tam, „kdyby tenhle zápas měl něco společného s bojem.“
Rand se zamračil. Co…
Tam se na něj vrhl.
Rand ho váhavě odrazil. Tam přešel do Pírek ve větru, zatočil mečem a uštědřil Randovi druhý úder. Rand ustoupil a znovu úder vykryl. Něco se v něm pohnulo, jakási dychtivost. Když na něj Tam zaútočil podruhé, Rand zvedl meč a – instinktivně – dal ruce k sobě.
Až na to, že neměl druhou ruku, kterou by meč dole sevřel. Jeho sevření tak bylo slabé, a když Tam znovu udeřil, málem Randovi vyrazil meč ze sevření.
Rand zaťal zuby a ustoupil. Co by řekl Lan, kdyby viděl tak mizerný výkon jednoho ze svých studentů? Co by řekl? Řekl by: „Rande, nezaplétej se do šermiřských soubojů. Nemůžeš je vyhrávat. Už ne.“
Tam provedl klamný výpad doprava a pak se obrátil a pořádně Randa bouchl do stehna. Rand uskočil dozadu. Noha ho bolela. Tam ho skutečně udeřil, a tvrdě. Ten muž se rozhodně nedržel zpátky.
Jak to bylo dlouho, co Rand cvičil s někým, kdo byl skutečně ochotný mu ublížit? Příliš mnoho lidí s ním zacházelo, jako by byl ze skla. To Lan nikdy nedělal.
Rand se vrhl do boje a pokusil se o Kance řítícího se dolů horou. Chvilku do Tama bušil, ale pak mu zásah Tamova meče opět téměř vyrazil zbraň z ruky. Dlouhé meče, určené mistrům šermířům, bylo těžké bez druhé ruky správně zpevnit.