Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Tohle?“ zeptala se Selucia. „Ty si děláš starosti s tímhle?“
„To teda zatraceně dělám.“
„S Galganem si není třeba dělat starosti,“ řekla Selucia. „Je příliš dobrý voják, než aby ohrozil naši současnou snahu o stabilizaci. To s Krisou by sis měl dělat starosti. Přivedla si ze Seančanu tři vrahy.“ Selucia zalétla pohledem k balkónovým dveřím. Mat si poprvé všiml skvrny na podlaze, která mohla být od krve. „Zatím jsem dostala dva. Škoda. Předpokládala jsem, že jsi třetí.“ Pozorovala ho, jako by zvažovala, že by – proti vší logice – mohl být ten vrah.
„Jsi zatraceně šílená,“ prohlásil Mat, stáhl si klobouk a sebral ašandarei. „Jdu za Tuon.“
„Tak už se nejmenuje, kéž žije věčně. Je známa jako Fortuona; neměl bys jí oslovovat ani jedním tím jménem, ale místo toho ‚nejvyšší’ nebo ‚nejvznešenější‘.“
„Budu jí říkat, jak zatraceně chci,“ prohlásil Mat. „Kde je?“
Selucia si ho prohlížela.
„Já nejsem vrah,“ řekl.
„Nemyslím si, že jsi. Snažím se rozhodnout, jestli by chtěla, abych ti řekla, kde je-“
„Jsem její manžel, ne?“
„Ticho,“ řekla Selucia. „Právě ses mě pokoušel přesvědčit, že nejsi vrah, a teď vytáhneš tohle? Hlupáku. Je v palácových zahradách.“
„Je…“
„… půlnoc,“ dořekla Selucia. „Ano, já vím. Ona vždy nenaslouchá… logice.“ Zaslechl v jejím hlase náznak podráždění. „Má s sebou celý oddíl Smrtonosné gardy.“
„Je mi jedno, jestli s sebou má samotnýho Stvořitele,“ vyštěkl Mat a vydal se zpátky k balkónu. „Pěkně si ji posadím a pár věcí jí vysvětlím.“
Selucia šla za ním, opřela se o dveře a vrhla po něm, pochybovačný pohled.
„Dobrá, možná si ji ve skutečnosti neposadím,“ řekl Mat, který otevřenou zástěnou hleděl dolů do zahrad. „Ale vysvětlím jí – logicky – proč se v noci nemůže jenom tak potulovat venku po zahradě. Alespoň se o tom zmíním. Krev a zatracenej popel. To jsem ale vysoko, že jo?“
„Běžní lidé používají schody.“
„Hledají mě všichni vojáci ve městě,“ řekl Mat. „Myslím, že se Galgan snaží, abych zmizel.“
Selucia našpulila rty.
„Nevědělas o tom?“ zeptal se Mat.
Zaváhala a pak zavrtěla hlavou. „Není nemožné, že by tě Galgan sledoval. Za běžných okolností by princ krkavců představoval soupeře. Galgan je generálem našich vojsk, ale tu pozici často zastává princ krkavců.“
Princ krkavců. „Ani mi to zatraceně nepřipomínej,“ řekl Mat. „Myslel jsem, že to byl můj titul, když jsem se oženil s Dcerou Devíti měsíců. Když povýšila, nezměnil se?“
„Ne,“ odvětila Selucia. „Ještě ne.“
Mat přikývl a pak si povzdechl při pohledu na sestup, který ho čeká. Zvedl jednu nohu na zábradlí.
„Můžeš jít jinudy,“ řekla Selucia. „Pojď, než si srazíš ten svůj hloupý vaz. Ještě nevím, jaké má s tebou úmysly, ale pochybuji, že to zahrnuje, že spadneš a zabiješ se.“
Mat vděčně seskočil z balkónového zábradlí a následoval Selucii do pokoje. Otevřela šatník a odtamtud vedl vstup do tmavé chodby, sevřené kamenem a dřevem, z nichž byl palác postaven.
„Krev a zatracenej popel?“ řekl Mat, když dovnitř strčil hlavu. „To tady bylo celou dobu?“
„Ano.“
„Tak takhle se to mohlo dostat dovnitř,“ zamumlal Mat. „Musíte to zabednit, Selucie.“
„Dělám něco lepšího. Když císařovna spí – kéž žije věčně – spí v podkroví. V této místnosti nikdy. Nezapomněli jsme, jak snadno Tylin dostali.“
„To je dobře,“ řekl Mat. Otřásl se. „Našel jsem tu věc, co to udělala. Už nikomu krk nerozerve. Tylin s Naleseanem to můžou oslavit společným tanečkem. Sbohem, Selucie. Děkuju ti.“
„Za chodbu?“ zeptala se. „Nebo že se mi nepodařilo tě zastřelit?“
„Za to, že mě zatraceně neoslovuješ Výsosti jako Musenge a ostatní,“ zamumlal Mat, když vcházel do chodby. Našel na zdi pověšenou lucernu a pomocí troudu a křesacího kamene ji zapálil.
Za ním se Selucia zasmála. „Jestli ti tohle vadí, Cauthone, čeká tě velice rozčilující život. Existuje jen jeden způsob, jak přestat být princem krkavců, a to je provaz kolem krku.“ Zavřela dveře šatníku.
To je tak milá ženská, pomyslel si Mat. Skoro dával přednost tomu, když s ním nemluvila. Zavrtěl hlavou, vydal se chodbou a uvědomil si, že mu neřekla, kam přesně vede.
Rand v doprovodu dvou Děv kráčel Elaininým ležením na východním okraji Brémského lesa. Tábor byl temný, neboť už nastal večer, ale málokdo spal. Připravovali se nazítří strhnout tábor a přesunout se s vojskem směrem ke Cairhienu.
Dnes večer měl s sebou Rand pouze dvě stráže. S těmi se cítil téměř odhalený, ačkoli bývaly doby, kdy jakýkoli počet stráží pokládal za přehnaný. Nevyhnutelné otáčení kola změnilo jeho náhled stejně jistě, jako měnilo roční doby.
Kráčel po lucernami osvětlené pěšině, po níž dříve zjevně chodívala zvěř. Ležení zde nestálo dost dlouho, aby v něm vyšlapali pěšinky. Noční klid narušovaly tiché zvuky; nakládání zásob na vozíky, broušení mečů, vydávání jídla hladovým vojákům.
Muži na sebe nevolali. Nejenže byla noc, ale armády Stínu se nacházely nedaleko v lese a trolloci měli dobré uši. Bylo lepší si zvyknout mluvit potichu a nehulákat z jedné strany ležení na druhou. Lucerny byly zacloněné, aby vydávaly jen slabé světlo, a ohně na vaření udržovali jen v nezbytně nutné míře.
Rand, který nesl dlouhý balík, sešel z pěšiny a cestou k Tamovu stanu prošel šustící vysokou trávou na mýtině. Toto bude rychlý výlet. Kýval na vojáky, kteří ho cestou zdravili. Ohromilo je, že ho vidí, ale nebyli překvapení, že je v táboře. Elain své vojsko o jeho předchozí návštěvě zpravila.
Já těmhle armádám velím, řekla, když se posledně loučili, ale ty jsi jejich srdce. Ty jsi je shromáždil, Rande. Bojují pro tebe. Prosím, když přijdeš, nech se vidět.
Atak to dělal. Přál si, aby je mohl lépe ochránit, ale to břemeno bude prostě muset nést. Ukázalo se, že tajemství není v tom, zatvrdit se tak, že se téměř zlomí. Není v tom, být bez citu. Bylo v tom, kráčet v bolesti, jako byla bolest v ráně na jeho boku, a přijmout tu bolest jako svou součást.
Tamův stan střežili dva muži z Emondovy Role. Napřímili se a zasalutovali a Rand jim kývl na pozdrav. Ban al’Seen a Dav al’Thone – kdysi by ho ani nenapadlo, že je uvidí salutovat. Ale šlo jim to dobře.
„Máte důležitý úkol, chlapi,“ řekl jim Rand. „Stejně důležitý jako každý na tomhle bojišti.“
„Bránit Andor, můj pane?“ zeptal se zmateně Dav.
„Ne,“ odvětil Rand. „Hlídat mého otce. Koukejte, abyste to dělali pořádně.“ Vešel do stanu a Děvy nechal venku.
Tam stál nad cestovním stolem a studoval mapy. Rand se usmál. Tam měl ve tváři stejný výraz, jako když prohlížel ovci, která se zachytila ve křoví.
„Zdá se, že si myslíš, že potřebuju hlídat,“ řekl Tam.
Rand usoudil, že odpovědět na tu poznámku by bylo stejné, jako vydat se k místu, kde se ukrývali lučištníci, a vyzývat ty uvnitř, aby se ho pokusili trefit. Místo toho položil balík na stůl. Tam si dlouhý, v látce zabalený předmět prohlédl, a pak za látku zatáhl. Ta se odvinula a odhalila velkolepý meč s černě lakovanou pochvou, pomalovanou propletenými červenými a zlatými draky.
Tam tázavě vzhlédl.
„Dals mi svůj meč,“ řekl Rand. „A já jsem ti ho nemohl vrátit. Tohle je místo něj.“