Vzpomínka na světlo

V duchu přikývl. Vyšplhá nahoru, velice rozumně jí vysvětlí, že musí odjet z města a že ji tenhle generál Galgan zrazuje. Pak si on sám může jít po svém a najít si místo, kde se hraje v kostky. Konec konců, proto přece do města přišel. Jestliže byl Rand na severu, tam, kde všichni trolloci, pak se od něj Mat chce držet co nejdál. Bylo mu Randa líto, ale každý, kdo je při smyslech, by pochopil, že Mat nemá na vybranou. Před očima se mu začaly vytvářet barevné víry, ale Mat je potlačil.

Rozumný. Bude velice rozumný.

Zpocený a s rozbolavělýma rukama se Mat s klením vytáhl na balkón ve třetím patře. Jedna ze zástěn tady byla uvolněná, tak jako v dobách, kdy žil v paláci. Stačila mu chvilka práce s malým drátěným háčkem. Vstoupil na krytý balkón, sundal ašandarei a pak se natáhl na záda a těžce supěl, jako by právě běžel z Andoru až do Tearu.

Po pár minutách se vyškrábal na nohy a vyhlédl z otevřené zástěny tři patra dolů. Z toho výstupu měl Mat pořádnou radost.

Zvedl ašandarei a zamířil ke dveřím balkónu. Tuon se nepochybně přestěhovala sem, do Tylininých komnat. Byly nejlepší v paláci. Mat pootevřel dveře. Jenom nakoukne a…

Z přítmí před ním něco vylétlo a narazilo do dveří těsně nad jeho hlavou.

Mat padl k zemi, převalil se, jednou rukou vytáhl nůž a druhou popadl ašandarei. Dveře se silou nárazu šipky z kuše, které trčela ze dřeva, pootevřely.

Vzápětí vykoukla Selucia. Pravou stranu hlavy měla hladce oholenou, druhou zakrytou látkou. Měla smetanově zbarvenou kůži, ale každý muž, který by ji považoval za měkkou, by se brzy přesvědčil o opaku. Selucia by i smirkový papír mohla naučit něco o tom, jak být drsný.

Namířila na něj malou kuší a Mat se přistihl, že se usmívá. „Já to věděl!“ vykřikl. „Ty jsi osobní stráž. Vždyckys byla.“

Selucia se zamračila. „Co tady děláš, ty hlupáku?“

„Ale, jenom jsem si vyšel na procházku,“ řekl Mat, vstal a zastrčil nůž. „Říká se, že noční vzduch člověku prospívá. Mořský vánek. Takový věci.“

„Ty ses sem vyšplhal?“ zeptala se Selucia a podívala se na zábradlí, jako by hledala provaz nebo žebřík.

„Cože? Ty sem normálně nešplháš? Je to skvělý na ruce. Zlepšuje to stisk.“

Útrpně na něj pohlédla a Mat se zazubil. Jestli Selucia číhá na atentátníky, je Tuon nejspíš v pořádku. Kývl ke kuši, která na něj stále mířila. „Nechceš to…“

Chvíli mlčela, pak vzdychla a zbraň sklonila.

„Mnohokrát díky,“ řekl Mat. „Mohla bys tím někomu vystřelit oko a normálně by mi to nevadilo, ale v poslední době mi nějak docházejí oči.“

„Cos dělal?“ zeptala se Selucia suše. „Hráls kostky s medvědem?“

„Selucie!“ zvolal Mat a prošel kolem ní, aby vstoupil do komnat. „To byl skoro vtip. Řekl bych, že s trochou námahy bychom v tobě mohli vypěstovat smysl pro humor. To by bylo tak nečekaný, že bychom tě mohli strčit do cirkusu a nechat si za tebe platit. ‚Pojďte se podívat na úžasnou smějící se só’džin. Dneska večer pouhý dva měďáky…’“

„Tys to oko někde vsadil, co?“

Mat klopýtl a otevřel dveře. Uchechtl se. Světlo! Bylo to nezvykle blízko pravdě. „Velmi chytré.“

Tu sázku jsem vyhrál, pomyslel si, bez ohledu na to, jak to vypadá. Matrim Cauthon byl jediný člověk, který hrál o osud celého světa. Příště by si samozřejmě mohli místo něho najít nějakého jiného hloupého hrdinu. Jako Randa nebo Perrina. Ti dva byli tak nasáklí hrdinstvím, že jim prakticky teklo z pusy a po bradě. Potlačil obrazy, které se snažily vytvořit. Světlo! Musí na ty dva přestat myslet.

„Kde je?“ zeptal se Mat, zatímco se rozhlížel po ložnici. Povlečení na posteli bylo rozházené – skutečně si nepředstavoval růžové stužky, přivázané k čelu postele – ale Tuon nebylo nikde vidět.

„Venku,“ odpověděla Selucia.

„Venku? Je půlnoc!“

„Ano. Doba, kdy by ji navštívil jenom nájemný vrah. Máš štěstí, že jsem se netrefila, Matrime Cauthone,“

„To nevadí, zatraceně,“ řekl Mat. „Jsi její tělesná stráž.“

„Nevím, co tím myslíš,“ řekla Selucia a ukryla malou kuši v šatech. „Já jsem só’džin císařovny, kéž žije věčně. Jsem její hlas a pravdomluvčí.“

„Skvělý,“ řekl Mat a pohlédl na postel. „Sloužíš tady jako návnada, je to tak? S připravenou kuší, kdyby se sem pokusili vplížit nějací vrahové?“

Selucia nic neřekla.

„Tak co, kde je?“ naléhal Mat. „Zatracenej popel, ženská! Tohle je vážný. Samotnej generál Galgan si najímal chlapy, aby ji zabili!“