Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Děkuju ti,“ řekl Perrin zdráhavé. Jeden z dřímajících mužů u jeho nohou zabručel a pak se převalil na bok. „Opravdu… opravdu není žádný způsob, jak obrácení odolat? Nemůžou nic udělat?“
„Člověk může po krátkou dobu odolávat,“ řekla. „Jen krátkou. Nakonec se poddá i nejsilnější vůle. Pokud jsi muž a čelíš ženám, rychle tě porazí.“
„To by nemělo být možné,“ řekl Perrin a klekl si. „Nikdo by neměl být schopný člověka přinutit, aby se obrátil ke Stínu. Ať už nám jinak berou cokoli, o tuhle volbu by neměl nikdo přijít.“
„Ale ano, oni mají volbu,“ řekla Lanfear a líně do jednoho z nich dloubla nohou. „Mohli se nechat zkrotit. To by jejich slabinu odstranilo, takže by nebylo možné je obrátit.“
„To není zrovna volba.“
„Takové je tkanivo vzoru, Perrine Aybaro. Ne všechny volby jsou dobré. Někdy si musíš vybrat to nej lepší z nejhoršího a svézt se s bouří.“
Ostře na ni pohlédl. „A ty naznačuješ, že tohle jsi udělala? Přidala ses ke Stínu, protože to byla ‚nejlepší’ volba? Tomu nevěřím ani na okamžik. Přidala ses kvůli moci. To vědí všichni.“
„Mysli si, co chceš, vlčí štěně,“ řekla a oči jí ztvrdly. „Za svá rozhodnutí jsem trpěla. Za to, co jsem v životě udělala, jsem snášela bolest, trýzeň, mučivé soužení. Moje utrpení přesahuje vše, co by sis dokázal představit.“
„A ze všech Zaprodanců,“ řekl Perrin, „sis svoje místo vybrala a přijala nejochotněji.“
Ohrnula nos. „Myslíš, že můžeš věřit tři tisíce let starým báchorkám?“
„Raději věřit jim, než slovům někoho, jako jsi ty.“
„Jak chceš,“ řekla a pak opět pohlédla dolů na spící muže. „Jestli ti to pomůže pochopit, vlčí štěně, měl bys vědět, že si mnozí myslí, že při obrácení jsou lidi jako takoví zabiti. A pak do jejich těla pronikne něco jiného. Alespoň někteří si to myslí.“ Zmizela.
Perrin si povzdechl, schoval snový bodec a přesunul se zpátky na střechu. Jakmile se objevil, Gaul se prudce otočil a natáhl luk. „Jsi to ty, Perrine Aybaro?“
„Jsem.“
„Přemýšlím, jestli bych měl žádat důkaz,“ řekl Gaul stále s nataženým lukem. „Připadá mi, že na tomhle místě by člověk mohl lehce změnit podobu.“
Perrin se usmál. „Podoba není všechno. Vím, že máš dvě gai’šainky, jednu, kterou chceš, a druhou, kterou ne. Zdá se, že ani jedna se nechce chovat jako řádná gai šainka. Jestli to přežijeme, jedna se za tebe možná provdá.“
„Jedna možná,“ souhlasil Gaul a sklonil luk. „Vypadá to, že si budu muset vzít obě, nebo žádnou. Snad je to trest za to, že jsem je přinutil odložit oštěpy, přestože to není moje volba, co je k tomu nutí, ale jejich vlastní.“ Zavrtěl hlavou. „Kopule zmizela.“
Perrin zvedl snový bodec. „Ano.“
„Jaký je náš další úkol?“
„Čekat,“ odpověděl Perrin, zatímco se usazoval na střeše, „a zjistit, jestli odstranění kopule upoutá Zabíječovu pozornost.“
„A co když ne?“
„Pak se vydám na další místo, kde bych ho mohl nejspíš najít,“ řekl Perrin a promnul si bradu. „A to je kdekoli, kde jsou vlci, které může zabít.“
„Slyšeli jsme tě!“ zařval Kanler na Androla uprostřed boje. „Ať shořím, jestli to není pravda. Byli jsme v mojí dílně nahoře a slyšeli jsme tě mluvit, prosit! Rozhodli jsme se, že musíme zaútočit. Teď, nebo nikdy.“
Místností poletovala tkaniva. Země vybuchla a Taimovi muži na pódiu vrhali po Dvouříčských oheň. Mizelci s nehybnými plášti klouzali s tasenými meči místností.
Přikrčený Androl se škrábal pryč od Kanlera k Pevaře, Jonnethovi a Emarinovi na boku místnosti. Kanler ho slyšel? Průchod, který vytvářel těsně předtím, než ho Taim zvedl do vzduchu. Musel se otevřít, ale byl tak malý, že ho ani neviděl.
Znovu mohl vytvářet průchody. Ale jenom maličké. K čemu to bylo dobré? Stačilo to na zastavení Taimova odřivousu, pomyslel si, když se dostal k Pevaře a ostatním. Žádný z těch tří nebyl ve stavu, aby mohl bojovat. Androl spředl průchod, narazil do zdi, zatlačil, aby…
Něco se změnilo.
Zeď zmizela.
Androl chvíli ohromeně seděl. Do uší mu řvaly výbuchy a rány v místnosti. Kanler a ostatní bojovali dobře, ale mládenci z Dvouříčí čelili plně vycvičeným Aes Sedai a možná jedné ze Zaprodanců. Padali jeden po druhém.
Zeď zmizela.
Androl pomalu vstal a pak se vydal zpátky směrem ke středu místnosti. Taim a jeho lidé bojovali na pódiu; tkaniva, která vycházela z Kanlera a jeho chlapců, ochabovala.
Androl pohlédl na Taima a pocítil obrovský, zahlcující příval vzteku. Černá věž patřila aša’manům, ne tomuhle chlapovi.
Bylo načase, aby ji aša’manové získali zpátky.
Androl zařval, rozpažil a spředl průchod. Proudila jím síla. Jako vždy jeho průchody zapadly na místo rychleji než u ostatních a byly větší, než by muž jeho síly měl být schopen vytvořit.
Tento byl velký jako vůz. Otevřel ho před Taimovými usměrňovači právě ve chvíli, kdy vypustili další dávku smrtících tkaniv.
Průchod vedl jen pár kroků a ústil za nimi.
Tkaniva vytvořená Taimovými ženami a muži zasáhla otevřený průchod – který se před Androlem vznášel jako opar ve vzduchu – a pak vyrazila ven za nimi.
Tkaniva zničila své vlastní pány, spálila Aes Sedai, zabila aša’many a pár zbývajících myrddraalů. Androl, který do toho vkládal všechno, znovu zařval a otevřel malé průchody na Logainových poutech, čímž je roztrhl. Další otevřel přímo v podlaze pod Logainovou židlí a shodil ji z místnosti na místo daleko od Černé věže – na místo, které, kéž Světlo dá, bylo bezpečné.
Žena jménem Hessalam uprchla. Když proběhla vlastním průchodem, Taim ji s hrstkou ostatních následoval. Zbytek nebyl tak rozumný – neboť vzápětí Androl otevřel průchod široký jako podlaha a shodil zbývající ženy a aša’many z výšky pěkných pár desítek sáhů.
KAPITOLA 15
Provaz kolem krku
Tarasinský palác nebyl ani zdaleka nejtěžší místo, kam se Mat vloupal.
Opakoval si to stále dokola, když visel z balkónu dvě patra nad zahradami.
Jednou rukou svíral mramorovou římsu, zatímco druhou si na hlavě přidržoval klobouk, a ašandarei měl přivázané na zádech. Svůj tlumok schoval dole v zahradách. Noční vzduch ho chladil na tvářích, po nichž mu stékal pot.
Nad ním řinčela dvojice příslušníků Smrtonosné gardy, která přecházela po balkóně. Krev a zatracenej popel. Copak si ti chlápci nikdy nesundávají zbroj? Vypadali jako brouci. Sotva je dokázal rozeznat. Balkón byl obehnaný železnou zástěnou, aby lidé zdola neviděli na ty na balkóně, ale Mat byl tak blízko, že skrz ni přecházející smrtonoše viděl.
Světlo, ti jsou tady dlouho! Mata začínala bolet paže. Muži si mumlavě vyměnili pár slov. Možná se chystají sednout a dát si čaj. Vytáhnout si knížku a začít číst až do noci. Tuon by ty dva vážně měla vyhodit. Proč se tady na balkóně jen tak klidně baví? Venku by mohli být nájemní vrazi!
Světlu díky, ti dva nakonec odešli. Mat se pokusil napočítat do deseti, než se vyhoupne nahoru, ale vydržel jen do sedmi. Odsunul nezajištěnou část zástěny a vyškrábal se přes zábradlí balkónu.