Vzpomínka na světlo

Samozřejmě dokonce i aša’manové mohli být temní druzi. Perrin uvažoval, že z jámy vyleze a promluví si s nimi.

„Polámané nástroje,“ řekla líně Lanfear.

Perrin nadskočil a zaklel, když ji spatřil, jak stojí na římse vedle něj a nakukuje na ty dva muže.

„Byli obráceni,“ řekla. „Vždycky jsem to považovala za plýtvání námahou. Při přeměně něco ztratíš – nikdy nebudou sloužit tak dobře, jako kdyby se přidali dobrovolně. Ano, budou věrní, ale plamen je pryč. Motivace, vynalézavost, která dělá lidi lidmi.“

„Buď zticha,“ řekl Perrin. „Obráceni? Co tím myslíš? Je to…“

„Třináct myrddraalů a třináct hrůzopánů.“ Lanfear se ušklíbla. „Taková neumělost. Takové plýtvání.“

„Nerozumím.“

Lanfear si povzdechla a začala mluvit, jako by něco vysvětlovala dítěti. „Ty, kteří dokáží usměrňovat, je možné za správných okolností násilím obrátit ke Stínu. M’Hael má potíže s tím, aby proces běžel tak hladce, jak by měl. Pokud chce muže obracet snadno, potřebuje ženy.“

Světlo, pomyslel si Perrin. Věděl Rand, že je možné tohle lidem udělat? Měli v plánu udělat totéž s ním?

„Na ty dva bych si dávala pozor,“ řekla Lanfear. „Jsou velice silní.“

„Pak bys měla mluvit tišeji,“ zašeptal Perrin.

„Pche. Na tomhle místě je snadné zvuk ohýbat. Mohla bych řvát ze všech sil, a stejně by to neslyšeli. Popíjejí, vidíš? Přinesli si víno s sebou. Samozřejmě jsou tady v těle. Pochybuju, že je jejich velitel upozornil na nebezpečí, která to přináší.“

Perrin se zahleděl na stráže. Muži upíjeli víno a pochechtávali se. Zatímco je Perrin pozoroval, jeden z nich se svalil na bok a po něm i druhý, Sklouzli ze židlí a spadli na zem.

„Cos udělala?“

„Ločidlo ve víně,“ řekla Lanfear.

„Proč mi pomáháš?“ dožadoval se Perrin odpovědi.

„Mám tě ráda, Perrine.“

„Patříš k Zaprodancům!“

„Patřila jsem,“ řekla Lanfear. „Tato… výsada mi byla odňata. Temný objevil, že mám v úmyslu pomoct Luisi Therinovi zvítězit. A teď…“ Ztuhla a opět se zahleděla k obloze. Co v těch mracích viděla? Něco, z čeho zbledla. Vzápětí zmizela.

Perrin se pokusil rozhodnout, co udělat. Důvěřovat jí samozřejmě nemohl. Nicméně uměla to ve vlčím snu dobře. Podařilo se jí objevit vedle něj, aniž udělala sebemenší hluk. To bylo těžší, než to vypadalo; musela utišit vzduch, který se odsouval z cesty, když dorazila. Musela přistát přesně, aby ji nebylo slyšet, a ztlumit šustění šatů.

Perrin si polekaně uvědomil, že tentokrát zamaskovala i svůj pach. Byl schopen ji cítit – voněla jako noční lilie – teprve poté, co s ním začala mluvit.

Nejistě se vyplazil z jámy a přiblížil se k chatrči. Oba muži spali. Co se stalo s lidmi, kteří usnuli ve snu? Obvykle by je poslal zpátky do bdělého světa – ale oni zde byli v těle.

Při pomyšlení na to, co jim udělali, se zachvěl. „Obrácení?“ Takové slovo použila? Světlo, Zdálo se to nespravedlivé. Ne že by byl vzor někdy spravedlivý, přiznal si Perrin, zatímco rychle prohledával chatrč.

Našel snový bodec zaražený do země pod stolem. Stříbřitý kus kovu vypadal jako dlouhý stanový kolík s vyřezávanými vzory po celé délce. Podobal se tomu druhému, který Perrin viděl, ale nebyl úplně stejný. Perrin ho vytáhl a pak s rukou na kladivu čekal, že si pro něj Zabíječ přijde.

„Není tady,“ řekla Lanfear.

„Světlo!“ nadskočil Perrin a zvedl kladivo. Obrátil se. „Proč se pořád takhle objevuješ, ženská?“

„Hledá mě,“ řekla a pohlédla k obloze. „Nemám být schopná tohle dělat a on začíná mít podezření. Když mě najde, získá jistotu a já budu navěky zničena, polapena a spálena.“

„Čekáš, že tebe, jednu ze Zaprodanců, budu litovat?“ obořil se na ni Perrin.

„Zvolila jsem si svého pána,“ řekla a pozorně si ho prohlížela. „Tuto cenu zaplatím – pokud nedokážu najít způsob, jak se od ní osvobodit.“

„Cože?“

„Myslím, že ty máš největší šanci,“ řekla. „Potřebuju, abys vyhrál, Perrine, a až se tak stane, musím být po tvém boku.“

Odfrkl si. „Nenaučila ses žádný nový triky, co? Běž se svýma nabídkama někam. Nemám zájem.“ Obrátil snový bodec v prstech. Nikdy se mu nepodařilo přijít na to, jak ten druhý fungoval.

„Musíš jím nahoře zakroutit.“ Lanfear natáhla ruku.

Perrin na ni upřel pohled.

„Nemyslíš, že kdybych chtěla, mohla jsem si ho vzít sama?“ zeptala se pobaveně. „Kdo tě zbavil M’Haelových mazlíčků?“

Chvíli váhal, ale pak jí ho podal. Přejela palcem od špičky do středu a uvnitř něco cvaklo. Sáhla nahoru a otočila hlavicí. Bledá fialová stěna venku se scvrkla a zmizela.

Podala mu bodec zpátky. „Znovu jím zakruť a pole se vztyčí – čím déle budeš kroutit, tím větší bude – a pak přejeď prstem opačným směrem než já, abys ho zamkl. Buď opatrný. Kdekoli pole vztyčíš, bude to mít následky v bdělém světě stejně jako tady, a dokonce i tvým spojencům zabrání přesouvat se dovnitř a ven. Můžeš se přes něj dostat pomocí klíče, ale nevím, co to pro tenhle bodec je.“