Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Teď jsem jeden z nich, Androle,“ odpověděl Evin. „Nemusím se jich bát.“
„To je dobře,“ zašeptal Androl. „Takže to, co jsem ho o tobě zaslechl říkat, nejspíš nic nebylo.“
Evin se ošil. Ten výraz v jeho očích… to bylo zděšení. Poskvrnění bylo očištěno. Jonneth, Emarin a ostatní noví aša’manové nikdy nebudou muset trpět šílenstvím.
U různých aša’manů se projevovalo odlišně a v různé míře. Nicméně strach byl nejběžnější. Přicházel ve vlnách; když došlo k očištění, Evina stravoval. Androl viděl aša’many, které bylo nutné zabít, když je poskvrnění přemohlo. Dobře znal ten pohled v Evinových očích. Přestože toho chlapce obrátili, stále si v sobě nesl šílenství. Bude tomu tak navždy.
„Co říkal?“ zeptal se Evin.
„Nelíbilo se mu, že tě obrátili,“ řekl Androl. „Myslí si, že zaujmeš jeho místo.“
„Aha.“
„Evině… mohl by tě chtít zabít. Dej si pozor.“
Evin vstal. „Díky, Androle.“
Odešel a Androla nechal bez roubíku.
To… to přece nemůže fungovat, vyslala Pevara mátožné.
Nežila mezi nimi dost dlouho. Neviděla, co šílenství dokáže s člověkem udělat, a nedokázala ho v aša’manových očích rozeznat. Obvykle, když se některý začal chovat takto, vzali ho a zavřeli, dokud to nepřešlo. Když to nezabralo, Taim jim něco přidal do vína a oni už se neprobudili.
Kdyby je nezastavili, nakonec by rozpoutali zkázu. Zabili by ty, co jsou jim nejbližší, přičemž ze všeho nejdřív by se vrhli na ty, které měli milovat.
Androl to šílenství znal. Věděl, že je i v jeho nitru. To je chyba, Taime, pomyslel si. Využíváš proti nám naše vlastní kamarády, ale my je známe lip než ty.
Evin zaútočil na Aborse. Byl to výbuch jediné síly. Vzápětí Androlův štít zmizel.
Androl objal zdroj. Nebyl moc silný, ale na spálení několika provazů mu síla stačila. Se zakrvácenýma rukama se vyprostil z pout a rozhlédl se po místnosti. Předtím ji neviděl, ne celou.
Místnost byla větší, než předpokládal, asi jako malý trůnní sál. Opačnému konci vévodilo široké kruhové pódium, na němž stál dvojitý kruh myrddraalů a žen. Při pohledu na mizelce se Androl zachvěl. Světlo, ten pohled bez očí byl strašlivý.
Taimovi vyčerpaní muži – aša’manové, kterým se nepodařilo Logaina obrátit – stáli u vzdálené stěny. Logain seděl na pódiu, shrbený a přivázaný k židli uprostřed dvojitého kruhu. Jako na trůnu. Hlavu měl svěšenou na bok a zavřené oči. Zdálo se, že něco šeptá.
Taim se rozzuřeně otočil k Evinovi, který vedle Aborsovy kouřící mrtvoly bojoval s Mišrailem. Evin i Mišrail oba drželi jedinou sílu, zápasili na podlaze a Evin svíral v ruce nůž.
Androl se škrábal k Emarinovi a málem upadl na obličej, když se mu podlomily nohy. Světlo! Byl slabý, ale podařilo se mu přepálit Emarinova a pak Pevařina pouta. Pevara třásla hlavou, aby si v ní udělala jasno. Emarin vděčně kývl.
„Dokážeš usměrňovat?“ zašeptal Androl. Taim stále věnoval pozornost Evinově rvačce.
Emarin zavrtěl hlavou. „To pití, co nám dali..
Androl se držel jediné síly. Stíny kolem něj se začaly prodlužovat.
Ne! pomyslel si. Ne, teď ne!
Průchod. Potřeboval průchod! Androl do sebe natáhl jedinou sílu a vytvořil tkanivo pro cestování. A stejně jako předtím narazil na jakousi překážku – bylo to jako stěna, která mu brání průchod otevřít. Zklamaně se pokusil otevřít průchod někam blíž. Možná záleželo na vzdálenosti. Dokázal by udělat průchod do Kanlerova skladiště nad nimi?
Opíral se do té stěny, bojoval vším, co měl. Namáhavě se coul po coulu přibližoval; téměř to dokázal… Měl pocit, jako by se něco dělo.
„Prosím,“ zašeptal. „Prosím, otevři se. Musíme se odtud dostat…“
Evina zabilo Taimovo tkanivo.
„Co to mělo být?“ zahřměl Taim.
„Netuším,“ odpověděl Mišrail. „Evin nás napadl! Mluvil s poslíčkem a…“
Oba se prudce obrátili k Androlovi. Ten se přestal snažit vytvořit průchod, a místo toho po Taimovi zoufale vrhl tkanivo ohně.
Taim se usmál. Než k němu Androlův plamenný jazyk dolétl, rozplynul se v tkanivu vzduchu a vody.
„Ty jsi ale vytrvalý,“ řekl Taim a přirazil Androla tkanivem vzduchu ke stěně.
Androl se zajíkl bolestí. Emarin se potácivě zvedl, ale další tkanivo vzduchu ho srazilo na zem. Omámený Androl cítil, jak ho něco zvedá a táhne přes místnost.
Ošklivá žena v černém opustila kruh Aes Sedai a došla k Taimovi. „Takže, M’Haeli,“ řekla, „nemáš toto místo zdaleka tak pod kontrolou, jak jsi naznačoval.“
„Mám mizerný nástroje,“ řekl Taim. „Měl jsem dostat víc žen dřív!“
„Dohnal jsi svoje asa’many na kraj vyčerpání,“ odvětila žena. „Plýtval jsi jejich silou. Teď se toho tady ujmu já.“
Taim stál na pódiu vedle zhrouceného Logaina, žen a mizelců. Zdálo se, že tuto ženu, snad jednu ze Zaprodanců, považuje za větší hrozbu než kohokoli jiného v místnosti.
„Ty si myslíš, že to bude fungovat, co?“ zeptal se Taim.
„Až se Nae’blis doslechne, jak jsi to zpackal…“
„Nae’blis? Moridin mě nezajímá. Už jsem opatřil dar pro samotného Velikého pána. Dej si pozor, je mi nakloněn. Držím v ruce klíče, Hessalam.“
„Chceš říct… tys to opravdu dokázal? Ukradls je?“
Taim se usmál. Obrátil se zpátky k Androlovi, který visel ve vzduchu a mamě se zmítal. Nezaštítili ho. Mrštil po Taimovi dalším tkanivem, ale muž ho lhostejně odrazil.
Androl jim nestál ani za štít. Taim ho pustil z tkaniva vzduchu. Androl tvrdě dopadl na zem. Zasténal.
„Jak dlouho ses tady cvičil, Androle?“ zeptal se Taim. „Stydím se za tebe. Tohle je to nejlepší, co dokážeš, když se snažíš někoho zabít?“
Androl se s námahou zvedl na kolena. Z Pevary, která měla mysl zastřenou ločidlem, cítil bolest a obavy. Před ním seděl Logain na svém trůnu, uvězněný na místě, obklíčený nepřítelem. Měl zavřené oči; byl stěží při vědomí.
„Tady jsme skončili,“ řekl Taim. „Mišraile, zabijte zajatce. My vezmeme ty nahoře a doručíme je do Šajol Ghúlu. Veliký pán mi slíbil, že tam dostanu další zdroje pro svoji práci.“
Přiblížili se k nim Taimovi lokajové. Androl vzhlédl. Všude kolem něj narůstala temnota, ve stínech se pohybovaly tvary. Temnota… ta ho děsila. Musí saidin pustit, musí. A přesto nemohl.
Musel začít spřádat.
Taim na něj pohlédl, pak se usmál a spředl odřivous.
Stíny, všude kolem!
Androl se tiskl k síle.
Mrtví, jdou si pro mě!
Spředl instinktivně, to nejlepší tkanivo, jaké dokázal. Průchod. Narazil do té zdi, té zatracené zdi.
Tak unavený. Stíny… Stíny si mě vezmou.
Z Taimových prstů vyšlehl rozžhavený bílý paprsek mířící přímo na Androla. Androl zařval námahou, vymrštil ruce vpřed a tkanivo zapadlo na misto. Narazil do té zdi a zapřel se.
Před ním se otevřel průchod velikosti mince. Zachytil do něj proud odřivousu.
Taim se zamračil, v místnosti zavládlo ticho a ohromení aša’manové přestali spřádat tkaniva. V tu chvíli dveře místnosti vybuchly dovnitř.
Dovnitř se vřítil Kanler, držící jedinou sílu. Následovalo ho asi dvacet dvouříčských mládenců, kteří se přišli cvičit do Černé věže.
Taim zaječel a objal zdroj. „Útočí na nás!“