Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Kráčeli asi hodinu, než zahlédli hradby. Vysoké a velkolepé, které se podobaly hradbám kolem velkého města. Perrin s Gaulem se vydali k nim a Gaul se obezřetně rozhlížel, jako by čekal, že na něj každou chvíli někdo vystřelí. Ve vlčím snu však tyto hradby nebudou střežené. Pokud je Zabíječ tady, bude číhat uprostřed u srdce kopule. A nejspíš nastražil past.
Perrin položil Gaulovi ruku na rameno a v jediném okamžiku je přenesl nahoru na hradbu. Gaul se přikrčil, odkradl se stranou a nahlédl do jednoho z krytých strážních stanovišť.
Perrin přešel k vnitřnímu okraji hradby a podíval se dovnitř. Černá věž nebyla tak velkolepá, jak naznačovala hradba; vzdálená vesnice s chatrčemi a malými domky, a za ní budovaná větší stavba.
„Jsou nadutí, nemyslíš?“ zeptal se ženský hlas.
Perrin nadskočil, prudce se otočil, vyvolal si v ruce kladivo a připravil si kolem sebe cihlovou zeď na ochranu. Vedle něj stála malá mladá žena se stříbrnými vlasy, vzpřímená, jako by se snažila vypadat vyšší, než je. Na sobě měla bílé šaty, v pase přepásané stříbrným opaskem. Její tvář nepoznával, ale její pach ano.
„Měsíční lovkyně,“ téměř zavrčel Perrin. „Lanfear.“
„Už nemám dovoleno to jméno používat,“ řekla a jedním prstem poklepala na zeď. „Pokud jde o jména, je tak přísný.“
Perrin couval a těkal očima sem a tam. Spolupracovala se Zabíječem? Gaul se vynořil ze strážního stanoviště a při pohledu na ni ztuhl. Petřin ho zvednutím ruky zarazil. Dokázal by skočit ke Gaulovi a zmizet dřív, než ona zaútočí?
„Měsíční lovkyně?“ zeptala se Lanfear. „Tak mi vlci říkají? To není správně, vůbec ne. Já měsíc nelovim. Už je můj.“ Sklonila se a opřela rukama o cimbuří, které jí sahalo k hrudi.
„Co chceš?“ zeptal se Perrin.
„Pomstu,“ zašeptala. Pak se na něj podívala. „Totéž co ty, Perrine.“
„Mám věřit, že ty chceš Zabíječe taky mrtvýho?“
„Zabíječe? Toho Moridinova osiřelého poslíčka? Ten mě nezajímá. Já se chci pomstít někomu jinému.“
„Komu?“
„Tomu, kdo zavinil moje uvěznění,“ řekla tiše a vášnivě. Náhle vzhlédla k obloze. Polekaně vytřeštila oči a zmizela.
Perrin si přehodil kladivo z jedné ruky do druhé, zatímco Gaul se kradl vpřed a pokoušel se sledovat všechny směry naráz. „Kdo to byl?“ zašeptal. „Aes Sedai?“
„Něco horšího,“ zašklebil se Perrin. „Mají Aielové jméno pro Lanfear?“
Gaul se ostře nadechl.
„Nevím, co chce,“ řekl Perrin. „Nikdy jsem jí nerozuměl. Když budeme mít štěstí, jenom se naše cesty zkřížily a ona si půjde zase po svém.“
Nevěřil tomu, ne po tom, co mu vlci předtím prozradili. Měsíční lovkyně ho chtěla. Světlo, jako bych už tak neměl dost potíží.
Přesunul je dolů k základům hradby a vyrazili dál.
Toveine poklekla vedle Logaina. Androl byl nucen sledovat, jak ho pohladila po bradě, zatímco ji unavenýma očima s hrůzou pozoroval.
„To je v pořádku,“ řekla sladce. „Můžeš přestat odporovat. Uvolni se, Logaine. Poddej se.“
Obrátili ji snadno. Pokud byli usměrňující muži spojeni s třinácti půllidmi, bylo pro ně zřejmě snazší obrátit usměrňující ženy, a naopak. Proto jim Logain působil takové problémy.
„Chopte se ho,“ řekla Toveine a ukázala na Logaina. „Postaráme se o to, jednou provždy. Zaslouží si klid velkomyslnosti Velikého pána.“
Taimovi pochopové Logaina odvlekli. Androl to zoufale sledoval. Taim zjevně považoval Logaina za nejcennější trofej. Obrátí ho, a zbytek Černé věže půjde snadno. Mnozí z mládenců nahoře by se ochotně vydali svému osudu vstříc, kdyby jim to Logain rozkázal.
Jak může pořád bojovat? napadlo Androla. Stačily dva pokusy a z důstojného Emarina byla fňukající troska, přestože ho neobrátili. Logain přetrpěl těch pokusů téměř tucet a stále odolával.
To se změní, protože teď má Taim ženy. Brzy po Toveinině obrácení dorazily další, sestry z černého adžah pod vedením příšerně ošklivé ženské, která si počínala autoritativně. Připojily se k nim ostatní červené, které přijely s Pevarou.
Skrz Pevařino pouto k Androlovi dolehly mátožné obavy. Byla vzhůru, ale plná toho pití, které jí bránilo usměrňovat. Androl měl poměrně jasnou hlavu. Jak je to dlouho, kdy ho přinutili vypít zbytky z pohárku, z něhož nejdřív dali napít Emarinovi?
Logain… už moc dlouho nevydrží. Pevařiny myšlenky byly prodchnuté únavou a sílící odevzdaností. Co… Zmlkla, jak se jí popletly myšlenky. Ať shořím! Co uděláme?
Logain zavřískl bolestí. Předtím to nedělal. Vypadalo to jako velice špatné znamení. U dveří stál Evin a díval se. Náhle se ohlédl přes rameno a něčeho se lekl.
Světlo, pomyslel si Androl. Mohlo by to být… jeho šílenství, způsobené poskvrněním? Pořád tam je?
Androl si poprvé všiml, že má nad sebou štít, což zajatcům, nedělali, pokud nenechávali jejich dávku ločidla vyprchat, aby je mohli obrátit.
To v něm vyvolalo záchvěv paniky. Přijdou si příště pro něj?
Androle? vyslala Pevara. Mám nápad.
Jaký?
Androl se rozkašlal přes roubík. Evin nadskočil, pak přišel k němu, vytáhl čutoru a nalil na roubík vodu. Abors – jeden z Taimových poskoků – se líně opíral o stěnu. Držel štít. Zalétl pohledem k Androlovi, ale jeho pozornost upoutalo něco na opačné straně místnosti.
Androl se rozkašlal silněji, takže mu Evin rozvázal roubík a převalil ho na bok a nechal vyplivnout vodu.
„Buď zticha,“ řekl Evin a ohlédl se na Aborse, který byl příliš daleko, než aby něco slyšel. „Nechtěj, ať se na tebe naštvou, Androle.“
Obrácení lidí ke Stínu nebylo dokonalé. I když změnilo jejich oddanost, nezměnilo je celé. Ta věc v Evinově hlavě měla jeho vzpomínky, jeho osobnost a – Světlo dej – jeho chyby.
„Přesvědčils je?“ zašeptal Androl. „Aby mě nezabíjeli?“
„Ano!“ řekl Evin, sklonil se k němu a oči mu horečně plály. „Pořád říkají, že jsi k ničemu, protože neumíš moc dobře usměrňovat, ale nikoho z nich nebaví dělat průchody, aby s lidma šoupali sem a tam. Řekl jsem jim, že to pro ně budeš dělat. Budeš, že jo?“
„Jistě,“ odpověděl Androl. „Je to lepší než umřít.“
Evin přikývl. „Přestali ti dávat ločidlo. Vezmou tě jako dalšího, po Logainovi. Veliký pán M’Haelovi konečně poslal nové ženy, které nejsou z toho neustálýho usměrňovaní unavený. Ony, Toveine a červené, to znamená, že už by to mělo jít rychle. M’Hael by měl Logaina mít, než tenhle den skončí.“
„Budu jim sloužit,“ řekl Androl. „Složím přísahu Velikému pánovi.“
„To je dobře, Androle,“ řekl Evin. „Ale nemůžem tě pustit, dokud’ tě neobrátí. M’Haelovi nebude přísaha stačit. Bude to v pořádku. Řekl jsem jim, že se necháš obrátit snadno. Necháš, že jo? Nebudeš odporovat?“
„Nebudu.“
„Díky Velikému pánovi,“ řekl Evin a uvolnil se.
Evine, Evine. Nikdy jsi nebyl zrovna chytrý.
„Evine,“ oslovil ho Androl potichu, „musíš si dávat pozor na Aborse. Víš to, že ano?“