Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Rozšířila se od něj malá bublina klidu, která odvracela nejhorší vítr. Bylo to snazší, než očekával, jako by se natáhl pro těžký kus dubového dřeva a zjistil, že je lehký jako sosna.
Krajina vypadala méně skutečně než obvykle. Běsnící vítr skutečně ohlazoval kopce jako zrychlená eroze. Jinde se země vzedmula a vytvářela skalní vlny a nová úbočí. Do vzduchu se ve sprškách zvedaly kusy hlíny. Samotná země se rozpadala.
Popadl Gaula za rameno a oba je z toho místa přesunul. Leželo příliš blízko Randovi. A vskutku, když se objevili na známé pláni na jihu – na místě, kde lovíval s Hopsalem – bouře zde nebyla tak silná.
Těžké batohy plné jídla a vody nacpali do křoví. Perrin nevěděl, jestli dokáží přežít z jídla a vody, které najdou ve snu, ale nehodlal to zjišťovat. Měli by tu mít dost zásob asi tak na týden, a dokud na ně bude čekat průchod, tak mu nebezpečí, které zde podstupuje, nevadilo – či s ním byl alespoň srozuměn.
Tady se krajina nerozpadala tak, jak tomu bylo poblíž Šajol Ghúlu. Nicméně když nějaké místo pozoroval dostatečně dlouho, dokázal zachytit kousíčky… nu, všeho, jak se zvedají ve větru. Stébla uschlého obilí, třísky z kmenů stromů, hroudy hlíny a úlomky kamene – vše bylo pomalu taženo k těm nenasytným černým mračnům. Jak to ve vlčím snu bylo obvyklé, když se podíval zpátky, tak to, co bylo rozbité, bylo opět celé. Chápal to. Toto místo bylo pohlcováno, pomalu, stejně jako bdící svět. Tady to šlo jen snáze vidět.
Bičovaly je větry, ale nebyly tak silné, aby si je musel držet od těla. Připadaly mu jako vítr na počátku bouře, těsně předtím, než přijdou déšť a blesky. Zvěstovatelé nadcházející zkázy.
Gaul si přetáhl přes tvář šufu a podezíravě se rozhlížel. Jeho oblečení změnilo barvu na takovou, aby odpovídala trávě.
„Tady musíš být velice opatrný, Gaule,“ řekl Perrin. „Plané myšlenky se tady můžou stát skutečností.“
Gaul přikývl a pak si váhavě sňal závoj. „Poslechnu a udělám, co říkáš.“
Bylo povzbudivé, že když kráčeli po poli, Gaulovo oblečení se už tolik neměnilo. „Jenom se snaž udržet si čistou hlavu,“ řekl Perrin. „Na nic nemysli. Jednej instinktivně a dělej, co dělám já.“
„Budu lovit jako gara,“ přikývl Gaul. „Můj oštěp je tvůj, Perrine Aybaro.“
Perrin kráčel po poli a dělal si starosti, že se Gaul omylem někam odešle tím, že na to pomyslí. Na toho muže ale vlčí sen stěží působil. Když se lekl, jeho oblečení se trochu změnilo, jeho závoj vyskočil na místo, aniž se ho dotkl, ale zdálo se, že to je všechno.
„Dobrá,“ řekl Perrin. „Vezmu nás do Černý věže. Lovíme nebezpečnou kořist, chlapa jménem Zabíječ. Pamatuješ si na urozeného pána Luka?“
„ Taraj? “ zeptal se Gaul.
Perrin svraštil čelo.
„Je to druh ptáka,“ vysvětlil Gaul. „Z Trojí země. Moc často jsem toho muže nevídal, ale vypadal jako ten typ, co hodně mluví, i když uvnitř je zbabělec.“
„No, tak to byla jenom zástěrka,“ řekl Perrin. „A tak či onak, ve snu je hodně odlišný – tady je to dravec jménem Zabíječ, který loví vlky i lidi. Je mocný. Když se rozhodne tě zabít, může se ti během okamžiku objevit za zády a představit si, že jsi omotaný šlahouny a nemůžeš se hýbat. Budeš v pasti a on ti podřízne krk.“
Gaul se rozesmál.
„To ti připadá legrační?“ zeptal se Perrin.
„Děláš, jako by to bylo něco nového,“ vysvětlil Gaul. „A přece v prvním snu kam se hnu, tam mě obklopují ženy a muži, kteří by mě kdykoli mohli jedinou myšlenkou svázat ve vzduchu a zabít. Jsem zvyklý, že vedle některých jsem bezmocný, Perrine Aybaro. Tak je to na světě se vším.“
„Přesto,“ řekl Perrin přísně„ jestli Zabíječe najdeme – je to chlapík se strohým obličejem, očima, které nevypadají úplně živé a oblíká se do tmavý kůže – chci, aby ses od něho držel dál. Nech s ním bojovat mě.“
„Ale…“
„Říkals, že budeš poslouchat, Gaule,“ řekl Perrin. „Tohle je důležité. Zabil Hopsala; nedovolím, aby zabil i tebe. Ty se Zabíječem bojovat nebudeš.“
„Tak dobře,“ řekl Gaul. „Dávám ti slovo. Nebudu s tím mužem tančit s oštěpy, pokud mi to nenařídíš.“
Perrin si povzdechl, když si představil Gaula s odhozenými oštěpy, jak se Zabíječem kvůli své přísaze nechává zabít. Světlo, Aielové se ale uměli naježit. „Když tě napadne, můžeš s ním bojovat,“ řekl Perrin, „ale jenom abys unikl. Nepronásleduj ho, a když s ním budu bojovat já, drž se stranou. Jasný?“
Gaul přikývl. Perrin položil Aielovi ruku na rameno a pak je oba přesunul směrem k Černé věži. Perrin tam nikdy předtím nebyl, takže musel hádat a snažit se ji najít. První přesun byl mimo a zavedl je do části Andoru, kde trávou zarostlé kopce jako by tančily ve vířícím větru. Perrin by raději prostě skákal z jednoho vrcholku na druhý, ale nemyslel si, že je na to Gaul připravený. Místo toho využíval přesuny.
Po čtyřech či pěti pokusech je Perrin vzal na místo, odkud v dálce zahlédl tyčící se průhlednou kopuli s nachovým nádechem.
„Co je to?“ zeptal se Gaul.
„Náš cíl,“ řekl Perrin. „To je ta věc, která Gradymu a Nealdovi brání vytvářet průchody do Černý věže.“
„Totéž nás postihlo v Ghealdanu.“
„Ano.“ Pohled na kopuli vyvolal vzpomínky, živé vzpomínky na umírající vlky. Perrin je potlačil. Takové vzpomínky tu mohly vést ke zbytečným představám. Dovolil si hluboko v nitru cítit planoucí vztek, který hřál jako jeho kladivo, ale to bylo vše.
„Pojďme,“ řekl Perrin a přesunul je dál před kopuli. Vypadala jako sklo. „Když se zhroutím, vytáhni mě,“ řekl Gaulovi a pak vstoupil do bariéry.
Měl pocit, jako by narazil na něco neuvěřitelně studeného. Odsávalo mu to sílu. Klopýtl, ale stále se soustředil na svůj cíl. Zabíječ. Zabiják vlků. Hopsalův vrah.
Perrin se narovnal a síla se mu vrátila. Bylo to jednodušší než posledně; díky tomu, že byl ve vlčím snu fyzicky, skutečně byl silnější. Nemusel si dělat starosti, že se do snu vtáhne příliš silně a opustí své tělo, které pak ve skutečném světě zemře.
Pomalu prošel skrz bariéru, jako by kráčel vodou, a vyšel ven na druhé straně. Za ním se Gaul se zvědavým výrazem natáhl a pak ukazováčkem poklepal na kopuli.
Okamžitě se jako zplihlá panenka zhroutil na zem. Jeho oštěpy a šípy se od něj odkutálely, zůstal ležet naprosto nehybně a hruď se mu nezvedala. Perrin se pomalu natáhl skrz a chytil Gaula za nohu, aby ho protáhl.
Jakmile byl Gaul na druhé straně, zalapal po dechu a pak se se sténáním převalil. Posadil se a svíral si hlavu. Perrin mlčky posbíral jeho šípy a oštěpy.
„Tohle bude dobrá zkušenost pro budování našeho ji,“ řekl Gaul. Vstal a promnul si paži v místě, kde se udeřil o zem. „Moudré tvrdí, že přijít na tohle místo tak, jak jsme to udělali my, je zlo? Připadá mi, že by sem rády přivedly muže, aby je poučily.“
Perrin se na Gaula pozorně zadíval. Neuvědomil si, že ho ten muž slyšel mluvit s Edarrou o vlčím snu. „Čím jsem si zasloužil tvoji věrnost, Gaule?“ řekl Perrin převážně pro sebe.
Gaul se zasmál. „Nejde o to, co jsi udělal.“
„Co tím myslíš? Dostal jsem tě z té klece. Proto mě následuješ.“
„Proto jsem tě začal následovat,“ opravil ho Gaul. „Není to důvod, proč jsem zůstal. Pojď, není tu snad nebezpečí, které lovíme?“
Perrin přikývl a Gaul si zahalil tvář. Společně se vydali pod kopulí dál směrem ke stavbě uvnitř. Od kraje kopulí k jejich středu to bývalo značně daleko, ale Perrin tam nechtěl skočit a zažít nějaké překvapení, takže šli pěšky krajinou otevřených luk, místy porostlými remízky stromů.