Vzpomínka na světlo

„Perrine?“ ozvala se z úbočí za ním Nyneiva. Rozmlouvala s Moirain a projednou z ní necítil kousavý odpor. Mezi těmito dvěma ženami se něco stalo.

„Potřebuju ho jenom na chvilku,“ řekl Perrin a vydal se za Randem, aby se k němu připojil na konci výběžku. Byli tady i nějací Aielové a Perrin nechtěl, aby – zvlášť moudré – slyšeli, na co se chce Randa zeptat.

„Máš tuhle chvilku a spoustu jiných, Perrine,“ řekl Rand. „Hodně ti dlužím. Co potřebuješ?“

„No…“ Perrin se ohlédl přes rameno. Budou Moirain nebo Nyneiva vědět dost, aby se ho pokusily zastavit? Nejspíš ano. Ženy se vždy mužům snažily bránit v tom, aby dělali, co je třeba, jako by se bály, že si srazí vaz. Co na tom, že toto je Poslední bitva?

„Perrine?“ zeptal se Rand.

„Rande, potřebuju vstoupit do vlčího snu.“

„ Tel’aran’rhiodu?“ řekl Rand. „Perrine, já netuším, co tam děláš; moc jsi mi toho neřekl. Myslel jsem, že víš, jak…“

„Vím, jak tam vstoupit jedním způsobem,“ zašeptal Perrin, aby ho moudré a ostatní vzadu nemohli slyšet. „Tím snadným způsobem. Potřebuju něco jiného. Ty znáš věci, pamatuješ si je. Je v tom tvým prastarým mozku něco, co si pamatuje, jak do světa snů vstoupit v těle?“

Rand zvážněl. „Žádáš nebezpečnou věc.“

„Tak nebezpečnou, jako chystat se udělat to, co ty?“

„Možná.“ Rand svraštil čelo. „Kdybych to věděl tehdy, když jsem… No, řekněme, že někteří by tvůj požadavek označili za hodně, hodně zlý.“

„Není to zlo, Rande,“ řekl Perrin. „Poznám zlo, když ho ucítím. Tohle není zlo, je to jenom neuvěřitelně pitomé.“

Rand se usmál. „A stejně se na to ptáš?“

„Dobré možnosti mi už došly, Rande. Lepší je udělat něco zoufalého, než neudělat nic.“

Rand neodpověděl.

„Podívej,“ řekl Perrin. „Mluvili jsme o Černé věži. Vím, že si o ni děláš starosti.“

„Budu tam muset zajít,“ řekl Rand a jeho výraz potemněl. „A přitom je to očividně past.“

„Myslím, že částečně vím, co za to může,“ řekl Perrin. „Je tam někdo, komu se musím postavit, a nedokážu ho porazit, když nebudeme mít rovné podmínky. Tam, ve snu.“

Rand pomalu přikývl. „Kolo tká, jak si kolo přeje. Budeme muset odejít ze Spálených zemí. Nemůžeš vstoupit do snu z…“

Odmlčel se, pak něco udělal a vytvořil tkanivo. Vedle něj se otevřel průchod. Něčím byl jiný než ty běžné.

„Chápu,“ řekl Rand. „Světy se přibližují a stlačují k sobě. Co bylo dřív oddělené, už není. Tenhle průchod tě zavede do snu. Buď opatrný, Perrine. Pokud na tom místě zemřeš, když jsi v těle, může to mít… následky. To, čemu čelíš, by mohlo být horší než sama smrt, zvláště teď. V této době.“

„Já vím,“ odpověděl Perrin. „Budu potřebovat cestu ven. Můžeš jednoho ze svých aša’manů nechat otvírat jeden z těchhle průchodů jednou za den, za rozbřesku? Řekněme, na místě pro cestování v Merriloru?“

„Nebezpečné,“ zašeptal Rand. „Ale udělám to.“

Perrin mu kývnutím poděkoval.

„Dá-li Světlo, znovu se uvidíme,“ řekl Rand. Podal Perrinovi ruku. „Dávej si pozor na Mata. Vážně si nejsem jistý, co chystá, ale mám pocit, že to bude nanejvýš nebezpečné pro všechny, kterých se to týká.“

„Na rozdíl od nás,“ řekl Perrin a sevřel Randovo předloktí. „Ty a já, my jsme mnohem lepší v tom, jak se držet bezpečných cestiček.“

Rand se usmál. „Kéž tě ochraňuje Světlo, Perrine Aybaro.“

„I tebe, Rande al’Thore.“ Perrin se zarazil a uvědomil si, co se děje. Dávali si sbohem. Sevřel Randa v objetí.

„Postarejte se o něj, vy dvě,“ řekl Perrin, když Randa pustil, a pohlédl směrem k Nyneivě a Moirain. „Slyšíte?“

„Vida, takže teď chceš, abych na Randa dávala pozor?“ prohlásila Nyneiva s rukama v bok. „Nemyslím, že jsem kdy přestala, Perrine Aybaro. Nemysli si, že jsem neslyšela, jak si tam vy dva špitáte. Děláš něco pitomýho, co?“

„Vždycky,“ řekl Perrin a zamával Tomovi na rozloučenou. „Gaule, víš jistě, že to chceš udělat?“

„Vím,“ odpověděl Aiel, uvolnil oštěpy a pohlédl skrz Randův průchod.

Bez dalšího slova zvedli těžké batohy a prošli do světa snů.