Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Jistě si nemyslíš, že budeme muset ustoupit až tam,“ řekla Elain.
Bašere s přimhouřenýma očima zíral na mapu, jako by skrz pergamen viděl až na samotnou zemi, kterou zobrazuje. „My tuhle bitvu rozdmýcháváme,“ řekl nehlasně, „ale neřídíme ji. Jedeme na nijako člověk na splašeném koni. Netuším, kde se úprk zastaví. Změním směr, pošlu koně tmím. Ale nedokážu ho zastavit, ne dokud budou přicházet další a další trolloci.“
Elain se zamračila. Nemohla si dovolit do nekonečna ustupovat; potřebovala tyto zplozence Stínu co možná nejrychleji porazit, aby mohla zbytek svých vojsk připojit k Lanově a Egwainině armádě a zahnat na ústup útočníky ze severu.
Jedině tak mohou zvítězit. Jinak nebude záležet na tom, co Rand dokáže v boji s Temným.
Světlo, to je ale šlamastyka.
„Udělej to.“
Perrin si přehodil kladivo přes rameno a poslouchal, jak zpocený mladý posel předává Elaininy rozkazy. Větvemi stromů v lese za nimi prolétal mírný větřík. Tam bojovali ogierové. Obával se, že odmítnou ohrožovat stromy, ale jejich boj… Světlo, Perrin nikdy neviděl divokost, která by se tomu vyrovnala.
„To není špatná taktika,“ řekl Tam, když si pročítal rozkazy. „Královna má na válčení hlavu.“
Perrin poslíčka poslal mávnutím ruky pryč. Prošel kolem Galada a několika bělokabátnických velitelů, kteří se radili opodál. „Pozorně naslouchá těm, kdo se v taktice vyznají,“ řekl Perrin, „a neplete se jim do toho.“
„To jsem měl na mysli, chlapče,“ usmál se Tam. „Velet vždycky neznamená říkat lidem, co mají dělat. Někdy je to o tom poznat, kdy uhnout z cesty lidem, kteří vědí, co dělají.“
„Moudrá slova, Tame,“ řekl Perrin a obrátil se na sever. „Navrhuju, ať si je osvojíš, protože teď máš velení.“
Perrin spatřil Randa. Barvy se zavlnily. Rand, jak mluví s Moirain na pustém skalním hřebeni, který’ Perrin nepoznával. Už byli téměř připravení na vpád do Šajol Ghúlu. Perrin cítil, jak ho k sobě Rand táhne stále silněji. Rand ho bude brzy potřebovat.
„Perrine?“ zeptal se Tam. „Co je to za nesmysl s tím velením?“
„Máš naše vojsko, Tame,“ řekl Perrin. „Chlapi teď spolupracujou; nech Argandu, Gallenneho a Galada, ať ti pomůžou.“ Kousek od nich držel Grady otevřený průchod, kterým posílali zraněné z poslední šarvátky k léčení. Berelain řídila špitál na druhé straně, který žluté adžah umístilo do Mayene. Z druhé strany sem pronikal teplý vzduch.
„Nevím, jestli mě budou poslouchat, Perrine,“ řekl Tam. „Jsem jenom obyčejný sedlák.“
„Předtím tě poslouchali bez problémů.“
„To bylo, když jsme cestovali divočinou,“ namítl Tam. „Vždycky jsi byl poblíž. Poslouchali mě kvůli tobě.“ Poškrábal se na bradě. „Podle toho, jak pořád koukáš na sever, mám pocit, že nemáš v úmyslu zůstat tu o moc dýl.“
„Rand mě potřebuje,“ řekl Perrin tiše. „Ať shořím, Tame, vůbec se mi to nelíbí – ale já nemůžu bojovat tady s várna v Andoru. Někdo musí Randovi hlídat záda a… no, budu to já. Nějak to vím.“
Tam přikývl. „Prostě zajdeme za Argandou nebo Gallennem a řekneme jim, že velí našim chlapům. Nejvíc rozkazů stejně vydává královna Elain a..
„Chlapi!“ zařval Perrin s pohledem upřeným na shromážděné vojáky. Arganda se radil s Gallennem. Obrátili se k Perrinovi, stejně jako nedaleko stojící příslušníci vlčí gardy a Galad se svými bělokabátníky. Mladý Bomhald Perrina sledoval temnýma očima. Ten muž byl v poslední době stále víc nepředvídatelný. Světlo dej, ať ho Galad dokáže udržet od pálenky.
„Všichni přijímáte moji autoritu, kterou mi propůjčila koruna Andoru?“ zeptal se Perrin.
„Jistě, urozený pane Zlatooký,“ zavolal Arganda. „Myslel jsem, že tohle je jasné.“
„Takže tímto prohlašuju Tama aTThora za urozenýho pána,“ zvolal Perrin. „Jmenuju ho správcem Dvouříčí jménem jeho syna, Draka Znovuzrozeného. Má pověření mě ve všem zastupovat, stejně jako já zastupuju Draka. Pokud tuhle bitvu nepřežiju, Tam je můj nástupce.“
V táboře zavládlo ticho a pak muži začali přikyvovat a několik jich Tamovi zasalutovalo. Tam zasténal tak tiše, že Perrin pochyboval, že ho někdo jiný slyšel.
„Je moc pozdě předat tě ženskýmu kroužku, aby tě pořádně seřvaly?“ zeptal se Tam. „Možná pořádné plácnutí přes zadek a týden nošení vody vdově al’Thoneovic?“
„Promiň, Tame,“ řekl Perrin. „Nealde, zkus udělat průchod do Černé věže.“
Mladý aša’man nasadil soustředěný výraz. „Pořád to nefunguje, urozený pane Zlatooký.“
Perrin zavrtěl hlavou. Slyšel hlášení z Lanovyfronty, že muži z Černé věže bojují pro Stín. Něco se tam stalo, něco strašného. „Tak dobře, zpátky na Merrilor,“ řekl Perrin.
Neald přikývl a soustředil se.
Zatímco pracoval, Perrin se obrátil k mužům. „Vážně nerad vás opouštím, ale ty háčky, co mám v sobě, mě táhnou na sever. Musím jít za Randem, o tom nemá cenu se dohadovat. Pokusím se vrátit. Když to nepůjde… no, chci, abyste všichni věděli, že jsem na vás pyšný. Na vás všechny. Až tohle skončí, rád vás uvítám u sebe doma. Otevřeme pár soudků nejlepší pálenky pantáty al’Vereho. Budeme vzpomínat na ty, kdo padli, a svejm dětem budeme vyprávět, jak jsme se postavili, když mraky zčernaly a svět začal umírat. Povíme jim, jak jsme stáli bok po boku a Stín prostě neměl, kudy by se protlačil.“
Zvedl k nim Mah’alleinir a strpěl jejich jásot. Ne proto, že si to zasloužil, ale protože oni určitě ano.
Neald otevřel průchod. Perrin k němu vykročil, ale když uslyšel volat své jméno, zarazil se. Svraštil čelo, když spatřil Daina Bomhalda, který k němu spěchal.
Perrin ostražitě položil ruku na kladivo. Bomhald mu zachránil život v boji s trolloky a znovu před dalším z bělokabátníků, ale Petřin viděl, že ho muž nemá rád. Možná už Perrina nevinil ze smrti svého otce, ale to neznamenalo, že ho má rád, nebo jen i přijímá.
„Chci s tebou mluvit, Aybaro,“ řekl Bomhald s pohledem upřeným na Gaula, který stál opodál. „V soukromí.“
Perrin mávnutím ruky poslal Gaula pryč a Aiel se zdráhavé stáhl. Perrin s Bomhaldem poodešli od otevřeného průchodu. „O co jde? Jestli o tvého otce…“
„Světlo, prostě mlč,“ řekl Bomhald a odvrátil zrak. „Nechci to říct. Vůbec to nechci říct. Ale musíš to vědět. Světlo mě spal, musíš to vědět.“
„Vědět co?“
„Aybaro,“ řekl Bomhald a zhluboka se nadechl. „Tvoji rodinu nezabili trolloci.“
Perrinovým tělem otřásl šok.
„Je mi to líto,“ pokračoval Bomhald a stále odvracel oči. „Byl to Ordeith. Tvůj otec ho urazil. Roztrhal rodinu na kusy a my jsme z toho obvinili trolloky. Nezabil jsem je, ale nic jsem neřekl. Tolik krve…“
„Cože?“ Perrin bělokabátníka popadl za rameno. „Ale oni říkali… chci říct…“ Světlo, s tímhle se už vypořádali
Pohled v Bomhaldových očích, když se setkal s Perrinovým, to znovu všechno vytáhl na povrch. Tu bolest, hrůzu, ztrátu, zuřivost. Bomhald se natáhl, sevřel Perrinovo zápěstí a strhl si jeho ruku z ramene.
„Vím, že je to mizerná chvíle, kdy ti to říct,“ řekl Bomhald. „Ale nedokázal jsem o tom mlčet. Já prostě… Možná padneme. Světlo, všechno by mohlo padnout. Musel jsem promluvit, říct ti to.“