Vzpomínka na světlo

Blížící se trollocká armáda jako by se všemi směry táhla do nekonečna. Přestože bylo Egwainino vojsko obrovské, náhle jí připadalo maličké. Naštěstí měla Egwain jednu výhodu: trollockou armádu hnala potřeba postupovat stále vpřed. Pokud neustále nepostupovaly, trollocké armády se rozpadaly. Trolloci se začali mezi sebou svářit. Došlo jim jídlo.

Egwainino vojsko představovalo překážku v jejich cestě. A návnadu. Zplozenci Stínu si nemohli dovolit nechat tak početnou armádu být, takže je Egwain přiměje k tomu, aby udělali, co chce.

Její Aes Sedai došly do předních linií. Bryne své vojsko rozdělil na velké, vysoce pohyblivé útočné jednotky, které měly trolloky napadat, kdekoli a kdykoli projevili zranitelnost.

Vypadalo to, že útočné uspořádání Bryneových jednotek trolloky mate. Přinejmenším si tak Egwain vykládala jejich rozbouřené řady, přesuny a sílící rámus. Trolloci si jen zřídka museli dělat starosti s obranou. Trolloci útočili, lidé se bránili. Lidé se báli. Lidé byli jídlo.

Egwain dojela na vrcholek nízkého kopce a zahleděla se na pláň v Kandoru, kde se trolloci shromáždili, zatímco její Aes Sedai se rozestoupily v dlouhé řadě po její levici i pravici. Vojáci za nimi se tvářili nejistě. Věděli, že Egwain a ostatní jsou Aes Sedai, a žádný muž se ve společnosti Aes Sedai necítil příjemně.

Egwain se natáhla a z koženého pouzdra, připevněného na opasku, vytáhla něco dlouhého, bílého a tenkého. Drážkovaná hůlka, Vorův sa’angrial. V její ruce působil pohodlně a známě. Přestože tento sa’angrial použila pouze jednou, měla pocit, jako by si jeden druhého navzájem přisvojili. Při boji proti Seančanům to byla její zbraň. Poprvé rozuměla tomu, proč voják může mít vztah ke svému meči.

Kolem žen v řadě se rozsvěcovala záře síly, jako když zapalujete řadu luceren. Egwain objala zdroj a cítila, jak do ní proudí jediná síla jako vodopád, naplňuje ji a otevírá jí oči. Svět byl náhle jasnější, vůně podupané trávy a oleje ze zbroje silnější.

V objetí saidaru dokázala vidět stopy barev, které Stín nechtěl, ať vidí. Tráva nebyla zcela uschlá; byly na ní slabounké náznaky zeleně tam, kde se tráva ze všech sil držela života. Pod ní žili hraboši; Egwain nyní snadno rozeznávala zčeřenou půdu. Požírali umírající kořeny a snažili se přežít.

Se širokým úsměvem natáhla jedinou sílu skrz drážkovanou hůlku. V tom proudu se ocitla na moři síly a energie, plula na osamělé lodi a objímala vítr. Vlna trolloků se konečně dala do pohybu. Řvoucí, obrovský příval zbraní, zubů, smradu a příliš lidských očí. Možná myrddraalové zahlédli Aes Sedai stojící vpředu a rozhodli se zaútočit a usměrňující ženy zničit.

Ostatní ženy čekaly, až jim dá Egwain znamení. Nespojily se do kruhu – kruh byl nejlepší, když jste chtěli mít jeden soustředěný, přesný proud jediné síly. To dnes nebylo jejich cílem. Dnešním cílem bylo jednoduše ničit.

Když se trolloci dostali napůl cesty k pahorkům, Egwain začala s útokem. Vždy bývala neobvykle silná v zemi, takže zvolila nejjednodušší a nejničivější tkaniva. Vyslala dlouhou linii vlákna země do půdy pod nohama trolloků a pak ji zvedla. S pomocí Vorová sa’angrialu jí to připadalo snadné jako vyhodit do vzduchu hrst oblázků.

To byl signál k tomu, aby celá řada žen spředla tkaniva. Vzduch se rozvlnil žhnoucími vlákny. Proudy ryzího ohně, proudy země, které měly zvedat půdu pod nohama nebo poryvů větru, které měly trolloky smést na sebe a nutit je zakopávat a padat.

Trolloci, které Egwain vymrštila do vzduchu, spadli zpátky na zem a mnohým z nich chyběly chodidla či celé nohy. Kosti se lámaly a trolloci vřískali bolestí, jak na ně jejich druhové dopadali. Egwain nechala další řadu klopýtat přes padlé a pak udeřila znovu. Tentokrát se nesoustředila na zemi, nýbrž na kov.

Kov ve zbroji, ve zbraních a na zápěstích. Tříštila sekery a meče, kroužkové košile a občasný hrudní plát. Úlomky kovu se rozprskly vražednou rychlostí. Vzduch zrudl stříkající krví. Další řady se pokusily zastavit, aby se tomuto krupobití vyhnuly, ale trolloci za nimi byli příliš rozběhnutí. Tlačili své druhy do pásma smrti a dupali po nich.

Egwain vybuchujícím kovem zabila i další vlnu. Bylo to těžší než vyhazovat do vzduchu zemi, ale také to tolik neprozrazovalo zadním řadám, takže mohla dál zabíjet, aniž by si nepřátelé uvědomili, co způsobují, když tlačí ty před sebou vpřed.

Pak se Egwain vrátila k trhání země. Užívání syrové síly a vysílání tkaniv v jejich nejzákladnější podobě jako by jí nějak dodávalo energii. V tu chvíli – když mrzačila, ničila, rozsévala v řadách nepřítele smrt – měla pocit, jako by byla jedno se samotnou zemí. Že koná práci, kterou si země velmi dlouho přála, aby někdo udělal. Morna a zplozenci Stínu, které plodila, byli choroba. Nákaza. Egwain – hořící jedinou silou, planoucí maják smrti a soudu – byla plamen, který nemoc vypaluje a přinese zemi uzdravení.