Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Rovný?“ rozesmál se Rand. „Od kdy vůbec někoho považuješ za sobě rovného, Mierin?“
„Tebe moje uvěznění vůbec nezajímá?“
„Bolí mě,“ řekl Rand, „ale ne víc, než mě bolelo, když ses zaslíbila Stínu. Vědělas, že jsem byl u toho, když jsi to prozradila? Nevidělas mě, protože jsem nechtěl být vidět, ale sledoval jsem tě. Světlo, Mierin, přísahalas, že mě zabiješ.“
„Myslela jsem to vážně?“ zeptala se, obrátila a pohlédla mu do očí.
Myslela? Ne, nemyslela. Tehdy ne. Lanfear nezabíjela lidi, o kterých si myslela, že jí budou užiteční, a jeho vždy za užitečného považovala.
„Kdysi jsme sdíleli něco zvláštního,“ řekla. „Byl jsi můj…“
„Byl jsem tvoje ozdoba!“ obořil se na ni Rand. Zhluboka se nadechl a pokusil uklidnit. Světlo, v její společnosti to bylo tak těžké. „Minulost je minulost. Nezajímá mě a rád bych ti dal druhou šanci ve Světle. Bohužel tě znám. Jenom to děláš znovu. Všechny nás využíváš, včetně samotného Temného. Světlo tě vůbec nezajímá. Zajímá tě jenom moc, Mierin. Vážně chceš, abych věřil, že ses změnila?“
„Neznáš mě tak dobře, jak si myslíš,“ řekla a sledovala ho, jak obchází po obvodu jejího vězení. „Nikdy jsi neznal.“
„Tak mi to dokaž,“ řekl Rand a zastavil se. „Ukaž mi svou mysl, Mierin. Úplně mi ji otevři. Přenech mi nad sebou kontrolu tady, na tomto místě ovládnutých snů. Pokud jsou tvé úmysly čisté, osvobodím tě.“
„To, oč žádáš, je zakázáno.“
Rand se zasmál. „Kdy tě tohle zastavilo?“
Zdálo se, že to zvažuje; skutečně jí její uvěznění muselo dělat starosti. Kdysi by se takovému návrhu zasmála. Protože toto mělo být místo, které plně ovládal, pak kdyby mu to dovolila, mohl ji obnažit a zarýt se jí do mysli.
„Já…“ řekla Lanfear.
Popošel vpřed až těsně k okraji vězení. To chvění v jejím hlase… to mu připadalo skutečné. První upřímná emoce, kterou z ní dostal.
Světlo, pomyslel si a pátravě jí hleděl do očí. Vážně to udělá?
„Nemůžu,“ odmítla. „Nemůžu.“ Podruhé to řekla tišeji.
Rand vydechl. Zjistil, že se mu třese ruka. Tak blízko. Tak blízko ke Světlu, jako divoká kočka v noci, které chodí sem a tam před osvětlenou stodolou! Cítil, že má vztek, větší než předtím. Vždycky to tak dělala! Koketovala s tím, co je správné, ale pak si vždy vybrala vlastní cestu.
„S tebou jsem skončil, Mierin,“ řekl Rand, obrátil se a zamířil z místnosti. „Navždycky.“
„Pleteš se ve mně!“ zavolala. „Vždycky ses ve mně pletl! Copak ty by ses někomu takhle ukázal? Nemůžu to udělat. Od těch, kterým jsem důvěřovala, se mi dostalo příliš mnoha ran. Zradili mě ti, kteří mě měli milovat.“
„Ty z toho obviňuješ mě?“ zeptal se Rand a prudce se otočil.
Neodvrátila pohled. Majestátně seděla, jako by její vězení bylo trůn.
„Ty si to opravdu pamatuješ takhle, že ano?“ zeptal se Rand. „Myslíš, že jsem tě zradil kvůli ní?“
„Říkals, že mě miluješ.“
„To jsem nikdy neřekl. Nikdy. Nemohl jsem. Nevěděl jsem, co je to láska. Život dlouhý stovky let, a já lásku nikdy nepoznal, dokud jsem nepotkal ji.“ Na okamžik zaváhal a pak pokračoval tak tiše, že se jeho hlas v malé jeskyni ani neodrážel. „Tys to vážně nikdy necítila, že? Ale jistě. Koho bys mohla milovat? Tvoje srdce je už zadané, patří síle, po níž tak strašně toužíš. Nezbývá v něm žádné místo.“
Rand to nechal být.
Nechal to být tak, jak to Luis Therin nikdy nedokázal. Dokonce i poté, co objevil Ilienu, poté, co si uvědomil, jak ho Lanfear využívala, si ponechal nenávist a pohrdání. Čekáš, že tě budu litovat? zeptal se jí Rand.
Právě to nyní cítil. Litoval ženu, která nikdy nepoznala lásku, ženu, která si ji nikdy nedovolila poznat. Litoval ženu, která si nedokázala vybrat jinou stranu než svou vlastní.
„Já…“ řekla tiše.
Rand zvedl ruku a pak se jí otevřel. Jeho záměry, jeho mysl, jeho já kolem něj zakroužilo ve víru barev, citů a moci.
Vytřeštila oči na vír, který se před ní odvíjel jako obrázky na stěně. Nedokázal nic utajit. Viděla jeho motivy, jeho touhy, jeho přání ohledně lidstva. Viděla jeho záměry. Jít do Šajol Ghúlu, zabít Temného. Zanechat po sobě lepší svět než minule.
Nebál se jí ty věci odhalit. Dotkl se pravé síly a Temný proto znal jeho myšlenky. Nebylo zde nic překvapivého, přinejmenším nic, co by mělo být překvapivé.
Lanfear byla překvapená i tak. Spatřila pravdu a zírala na ni s otevřenou pusou – na pravdu, že hluboko v nitru to není Luis Therin, kdo tvoří Randovo jádro. Je to ovčák, vychovaný Tamem. Jeho životy se během několika okamžiků přehrály, jeho vzpomínky a pocity byly odhaleny.
Nakonec jí ukázal svou lásku k Ilieně – jako zářící krystal, položený na polici, kde je terčem obdivu. Pak svou lásku k Min, Aviendze a Elain. Jako planoucí hranici, hřejivou, uklidňující, vášnivou.
V tom co odhalil, nebyla žádná láska k Lanfear. Ani kousíček. Také potlačil odpor, který k ní Luis Therin cítil. A proto pro něj skutečně neznamenala nic.
Zalapala po dechu.
Záře kolem Randa vybledla. „Je mi líto,“ řekl. „Opravdu jsem to myslel vážně. S tebou jsem skončil, Mierin. V nadcházející bouři drž hlavu dole. Pokud tento boj vyhraju, už se nebudeš muset bát o svou duši. Nezůstane nikdo, kdo by tě mučil.“
Znovu se od ní odvrátil, vyšel z jeskyně a mlčící Lanfear zanechal za sebou.
Večer v Brémském lese doprovázela vůně plamenů v ohništích a zvuky tichého vzdychání mužů, kteří s meči po ruce upadali do neklidného spánku. Nepřirozený mrazivý chlad letního vzduchu.
Perrin procházel ležením mezi muži, jimž velel. Boj v těchto lesích byl tvrdý. Jeho lidé působili trollokům značné škody, ale Světlo, vypadalo to, že padlé zplozence Stínu vždycky nahradí další.
Poté, co se ujistil, že všichni jeho lidé dostali pořádně najíst, že jsou postaveny hlídky a že muži vědí, co dělat, pokud je v noci probudí útok zplozenců Stínu, šel najít Aiely. Hlavně moudré. Téměř všechny se shromáždily, aby se vydaly s Randem, až potáhne na Šajol Ghúl – prozatím se čekalo na jeho rozkaz – ale pár včetně Edarry jich zůstalo s Perrinem.
Ona a ostatní moudré se neřídily jeho rozkazy. A přesto, stejně jako Gaul, zůstávaly s ním, zatímco jejich lidé se vydali jinam. Perrin se jich nezeptal proč. Ve skutečnosti ho to nezajímalo. Mít je s sebou bylo užitečné a on byl vděčný.
Aielové ho nechali vstoupit do své části ležení. Našel Edarru, jak sedí u ohně, dobře obloženého kameny, které měly zabránit náhodnému odlétnutí jiskry. Vzhledem k tomu, jak byly tyto lesy suché, mohly vzplanout rychleji než stodola plná sena z poslední sklizně.
Když se Perrin usazoval vedle ní, pohlédla na něj. Aielanka vypadala mladě, ale on z ní cítil trpělivost, zvídavost a sebeovládání. Moudrost. Nezeptala se, proč za ní Perrin přišel. Čekala, až promluví sám.
„Umíš chodit ve snu?“ zeptal se Perrin.
V noční tmě si jej prohlížela; měl výrazný pocit, že toto nebyla otázka, kterou by měl nějaký muž – nebo cizinec – položit.
„Ne.“
„Víš o tom hodně?“ zeptal se Perrin.
„Něco.“
„Potřebuju se dozvědět, jak do světa snů vstoupit fyzicky. Nejen ve snech, ale ve svém skutečném těle. Slyšelas o něčem takovém?“