Vzpomínka na světlo

Les už mu nepřipadal tak živý jako před chvílí. Rand kráčel dál a snažil se krajině vnutit svou vůli. Neměl v tom však dost cviku – takže les kolem šedl a působil vybledle.

Jeskyně se objevila znovu. Rand se zastavil u jejího ústí. Ovanul ho chladný vlhký vzduch, který mrazil na kůži a páchl plísní. Rand odložil hůl a vešel do jeskyně. Když vcházel do tmy, spředl kouli bílomodrého světla a zavěsil si ji vedle hlavy. Zář se odrážela od vlhkého kamene a osvětlovala hladké hrboly a pukliny.

Z hloubi jeskyně se ozvěnou odráželo namáhavé oddechování. Následovalo lapáni po dechu. A… šplouchání. Rand kráčel vpřed, ačkoli teď už uhádl, co to je. Začínal být zvědavý, jestli to zkusí znovu.

Došel do malé místnosti na konci chodby, možná deset kroků široké, kde kámen klesal do průzračného, dokonale kruhového jezírka. Modré hlubiny jako by se táhly dolů do nekonečna.

Žena v bílém uprostřed bojovala, aby se udržela na hladině. Látka jejích šatů se vlnila na vodě, kde vytvořila kruh. Tvář a vlasy měla mokré. Zatímco ji Rand pozoroval, vyjekla, potopila se a tloukla sebou v průzračné vodě.

Vzápětí se vynořila a lapala po dechu.

„Zdravím, Mierin,“ řekl Rand tiše. Zaťal pěst. Neskočí do té vody, aby ji zachránil. Toto byl střípek snu. To jezírko mohla být skutečně voda, ale pravděpodobněji znázorňovala něco jiného.

Vypadalo to, že ji jeho příchod vzpružil a její divoké zmítání začalo mít lepší výsledky. „Luisi Therine,“ řekla, jednou rukou si otřela tvář a prudce oddechovala.

Světlo! Kde je jeho klid? Cítil se zase jako dítě, kluk, který pokládal Baerlon za nejúžasnější město, co kdy postavili. Ano, měla jinou tvář, ale jemu na tvářích už příliš nezáleželo. Stále to byla stejná osoba.

Ze všech Zaprodanců si jediná Lanfear své nové jméno vybrala. Vždy takové chtěla.

Vzpomínal si. Vzpomínal. Jak společně navštěvovali velkolepé večírky. Její smích, nesoucí se i přes zvuk hudby. Jejich společné noci. Nechtěl si pamatovat, jak se miluje s jinou ženou, zvlášť ne s jednou ze Zaprodanců, ale nemohl si vybírat, co má mít v hlavě.

Tyto vzpomínky se mísily s jeho vlastními, když po ní toužil jako po urozené paní Seléné. Bláhová mladická žádostivost. Už to tak dávno necítil, ale vzpomínky zůstávaly.

„Můžeš mě osvobodit, Luisi Therine,“ řekla Lanfear. „On si mě vzal. Musím žadonit? On si mě vzal!“

„Zavázala ses Stínu, Mierin,“ řekl Rand. „Tohle je tvoje odměna. Čekáš, že tě budu litovat?“

Zdola se natáhlo něco černého, omotalo se jí kolem nohou a znovu ji strhlo do hlubin. Navzdory svým slovům Rand zjistil, že jde vpřed, jako by se chystal do jezírka skočit.

Zarazil se. Po dlouhém zápase si konečně zase připadal celý. To mu dávalo sílu, ale v jeho vyrovnanosti byla slabost – slabost, které se vždy obával. Slabost, kterou v něm Moirain oprávněně spatřovala. Slabost soucitu.

Potřeboval ji. Jako přilba potřebovala průzor, kterým jste viděli. Obojí se dalo zneužít. Přiznal si, že je to pravda.

Lanfear se vynořila, prskala vodu a vypadala bezmocně. „Musím žadonit?“ zeptala se znovu.

„Nemyslím, že bys toho byla schopná.“

Sklopila oči. „… prosím?“ zašeptala.

Randovi se sevřely vnitřnosti. Sám se při hledání Světla probojoval temnotou. Dal si druhou příležitost; neměl by ji dát i jinému?

Světlo! Byl na vážkách, když si vzpomněl, jaké to bylo v tom okamžiku, kdy uchopil pravou sílu. Ta muka a vzrušení, ta moc a hrůza. Lanfear se oddala Temnému. Avšak Rand svým způsobem také.

Hleděl jí do očí, pátral v nich, poznával je. Nakonec zavrtěl hlavou. „V těchhle klamech ses zlepšila, Mierin. Ale ne dost.“

Její výraz potemněl. Vzápětí jezírko zmizelo a nahradila jej kamenná podlaha. Lanfear tam seděla se zkříženýma nohama, oblečená ve stříbřitě bílých šatech. Tvář měla novou, ale sama byla stále stejná.

„Takže ses vrátil,“ řekla a neznělo to potěšeně. „No, už nemusím jednat s vesnickým prosťáčkem. To je alespoň nějaký klad.“

Rand si odfrkl a vešel do místnosti. Stále byla uvězněná – cítil kolem ní zatmění, jako stínovou kupoli, a sám zůstával vně. Nicméně to jezírko – a topení – bylo jen divadlo. Byla pyšná, ale když to situace vyžadovala, nebylo jí zatěžko předstírat slabost. Kdyby Rand dokázal přijmout vzpomínky Luise Therina dříve, nikdy by ho v Pustině tak snadno neošálila.

„Pak s tebou nebudu mluvit jako panna, co potřebuje hrdinu,“ řekla Lanfear, pozorujíc ho, jak obchází její vězení, „ale jako rovný s rovným při hledání útočiště.“