Vzpomínka na světlo

„Tady,“ řekla tlumeně, když obíhala úbočí členitého kopce. Jeskyně tam naštěstí stále byla, zarostlá šlahouny. Kolem protékala úzká říčka. Aielové vklouzli dovnitř a jejich pach zakryla voda.

Dva z mužů běželi dál po stezce, prošlapané divokými zvířaty, a nyní se pohybovali hlasitěji a otírali se o každou větev, kterou míjeli. Birgitte se připojila k těm, kteří se ukryli v jeskyni. Jeskyně byla temná a byla cítit plísní a zeminou.

Ukrývala se v této jeskyni před staletími, když žila v těchto lesích jako zbojník? Nevěděla. Jen vzácně si vzpomínala na některé ze svých minulých životů. Někdy to byly jen záblesky vzpomínek na přechodné roky během života stráveného ve světě snů, než ji Moghedien nepřirozenou cestou vtáhla do tohoto světa.

Při tom pomyšlení se jí dělalo zle. Bylo v pořádku se zrodit znovu, jako nezkušený a nový člověk. Ale nechat si vyrvat své vzpomínky, své uvědomění si vlastního já? Kdyby ztratila své vzpomínky na čas strávený ve světě snů, zapomněla by úplně na Gaidala? Zapomněla by na sebe?

Zaťala zuby. Tohle je Poslední bitva, ženská hloupá, pomyslela si. Koho to zajímá?

Alej i ano. Začala ji neodbytně pronásledovat jedna otázka. Co když tím, že byla vyvržena ze světa snů, byla Birgitte oddělena od rohu? Nevěděla, zda je to možné. Už si toho nepamatovala dost, aby byla schopná to říci.

Avšak pokud ano, ztratila Gaidala navždy.

Venku zašustilo listí a zapraskaly větvičky. Byl to takový rámus, že by byla přísahala, že kolem pochoduje tisícovka vojáků – ačkoli věděla, že trolloků je v pěsti pouze padesát. To bylo přesto víc, než její banda. Nedělala si starosti. Přestože si před Elain stěžovala, že toho o válčení moc neví, tohle ukrývání se v lese s oddílem dobře vycvičených druhů… to už dělala. V tuctech případů. Možná ve stovkách, i když její vzpomínky byly tak rozmazané, že to nevěděla jistě.

Když už trolloci téměř přešli kolem, společně s Aiely vyrazila z úkrytu. Bestie se vydaly po falešné stopě, kterou po sobě předtím zanechali dva Aielové, a Birgitte na ně zaútočila zezadu a mnoho jich skolila šípy dřív, než trolloci vůbec stačili něco udělat.

Zabít trolloky nebylo snadné. Často je mohly probodnout dva či tři šípy, než vůbec zpomalili. Nu, to se stalo jen tehdy, pokud jste netrefili oči nebo krk. Ona nikdy neminula. Stvůra za stvůrou se stávala obětí Birgittina luku. Trolloci byli na začátku dole na svahu pod jeskyní, což znamenalo, že každý, kterého s Aiely zabili, byl další mrtvola, přes níž se ostatní museli snažit vyšplhat, aby se k ní dostali.

Během pár vteřin se z padesátky stala třicítka. Jak se ta třicítka hnala vzhůru, polovina Aielů vytáhla oštěpy a postavila se jim, zatímco Birgitte a zbytek mužů seběhli několik kroků ze svahu a napadli trolloky z boku.

Z dvaceti zbylo deset, kteří se pokusili o útěk. Navzdory lesnaté krajině bylo snadné je sestřelit – třebaže to znamenalo trefovat je do nohou nebo zezadu do krku a srazit je k zemi, aby je oštěpy mohly dorazit.

Deset Aielů se postaralo o trolloky a každého probodli oštěpem, aby se ujistili, že je mrtvý. Ostatní posbírali šípy. Birgitte ukázala na Ničila a Ludina, dva z Aielů, a ti se k ní připojili při průzkumu okolí.

Cesta jí připadala povědomá, tyto lesy byly povědomé. Nejen kvůli minulým životům, které si už nepamatovala. Během staletí, kdy žila ve světě snů, v těchto lesích s Gaidalem strávili mnoho let. Pamatovala si, jak ji hladil po tvářích. Po krku.

O tohle nesmím přijít, napadlo ji a snažila se potlačit paniku. Světlo, nesmím. Prosím… Nevěděla, co se to s ní děje. Na něco si vzpomínala, na nejasný rozhovor o… o čem? Zapomněla to. Lidi nebylo možné od rohu odpoutat, nebo ano? Jestřábí křídlo by to mohl vědět. Bude se ho muset zeptat. Leda že to už udělala?

Ať shořím!

Pohyb v lese ji zmrazil na místě. Přikrčila se ke skále s lukem nataženým před sebou. Nedaleko zapraskalo křoví. Ničil s Ludinem při prvním zvuku zmizeli. Světlo, ti v tom ale byli dobří. Chvilku jí trvalo, než je našla, jak se ukrývají poblíž.

Zvedla prst, ukázala na sebe a pak před sebe. Ona to prozkoumá; oni ji budou krýt.

Birgitte neslyšně vyrazila. Ukáže těm Aielům, že nejsou jediní, kdo se umí vyhnout odhalení. Kromě toho tohle jsou její lesy. Nenechá se znemožnit dvěma chlapíky z pouště.

Kradla se vpřed a vyhýbala se mlází a vadnoucímu trnitému křoví. Nerostlo jich v poslední době víc? Připadalo jí, že to jsou jediné rostliny, které úplně neusychaly. Půda páchla vyčpěle, jak by žádný les neměl, ačkoli vše překrýval zápach smrti a hniloby. Prošla kolem další tlupy mrtvých trolloků. Měli na sobě uschlou krev. Byli mrtví už několik dní.

Elain svým jednotkám nařídila přinést své padlé zpátky. Těmito lesy se pohybovaly tisíce a tisíce trolloků jako lezoucí brouci. Elain chtěla, aby nacházeli pouze vlastní mrtvé, neboť doufala, že jim to nažene strach.