Vzpomínka na světlo

Rand na něj také kývl. „Támhle na zemi je něco pro tebe, Dai Šane.“

Lan svraštil čelo a přešel k hromádce pokrývek. Ve stanu nebyly stolky. Lan poklekl a zvedl zářivou stříbrnou korunu – tenkou, přesto však silnou. „Koruna Malkieru,“ zašeptal. „Ta se ztratila!“

„Moji kováři dělali podle starých nákresů, co mohli,“ řekl Rand. „Ta druhá je pro Nyneivu; myslím, že jí bude slušet. Tys byl vždycky král, příteli. Elain mě učila, jak vládnout, ale ty… tys mě naučil, jak se věcem postavit. Děkuju ti.“ Obrátil se k Moirain. „Postarej se, ať je tu při mém návratu volné místo.“

Rand uchopil jedinou sílu a otevřel průchod. Nechal za sebou klečícího Lana s korunou v ruce a následoval své Děvy na černé pole. Pod nohama mu křupala spálená stébla a ve vzduchu se vinul kouř.

Děvy si okamžitě našly úkryt v mělké prohlubni na poli, schoulily se na zčernalou zem a připravovaly se přečkat bouři.

Protože jedna rozhodně přicházela. Před Randem se v obrovském množství rojili trolloci a šťourali do země a zbytků statků. Nedaleko se hnala řeka Mora; toto byla první obdělávaná půda na jih od Tarwinova sedla. Lanoví vojáci ji spálili, když se připravovali k ústupu po proudu řeky před postupujícími trolloky.

Těch stvůr zde byly desítky tisíc. Možná víc. Rand zvedl paže, zaťal pěst a zhluboka se nadechl. Ve váčku na opasku měl známý předmět. Malého tlouštíka s mečem, angrial, který nedávno nalezl u Dumajských studní. Vrátil se, aby se tam ještě jednou rozhlédl, a našel ho pohřbený v bahně. U Maradonu se mu hodil. Nikdo nevěděl, že ho má. To bylo důležité.

Tady však nebude předvádět jen nějaké triky. Trolloci křičeli a kolem Randa se zvedl vítr. To nebyl výsledek usměrňování, ještě ne.

Byl to Rand. To, že je tady. Že mu čelí.

Když do sebe různě směřující proudy vody narážely, moře se čeřilo. Vítr sílil, když se mísil horký a studený vzduch. A kde se Světlo postavilo Stínu… zuřily bouře. Rand vykřikl a dovolil své podstatě vzedmout bouři. Temný zatlačil na zemi a snažil se bouři zadusit. Vzor potřeboval vyrovnání. Potřeboval rovnováhu.

Potřeboval Draka.

Vítr zesílil, vzduchem létaly blesky, černý prach a spálená stébla se rozlétly do vzduchu a kroužily v obrovském víru. Myrddraalové přinutili trolloky, aby na něj zaútočili, a Rand konečně usměrnil; netvoři útočili proti větru a Rand směroval blesky.

Bylo o tolik jednodušší směrovat než ovládat. Když už tady bouře byla, nemusel blesky nutit – stačilo je jen přemluvit.

Přední voje trolloků rozmetala stovka rychle po sobě jdoucích blesků. V bouři brzy vířil pronikavý pach spáleného masa, mísící se se zuhelnatělými stébly. Trolloci se stále přibližovali a Rand zařval a po zemi se jako vodoměrky přehnaly smrtonosné průchody a smetly trolloky vstříc smrti. Zplozenci stínu nemohli cestování přežít.

Když Rand srážel trolloky, kteří se k němu snažili dostat, zvedla se kolem něj vichřice. Temný si myslel, že tady velí on? Uvidí, že tato země už má krále! Uvidí, že boj nebude…

Štít se pokusil Randa odříznout od zdroje. Zasmál se a otočil ve snaze určit, odkud štít přichází. „Taime!“ zaječel, přestože se bouře jeho hlasu zmocnila a přehlušila ho. „Doufal jsem, že přijdeš!“

Toto byl boj, který od něj Luis Therin neustále vyžadoval, boj, který se Rand nedovažoval začít. Ne až do této chvíle, dokud to neměl pod kontrolou. Sebral síly, ale pak na něj udeřil další štít a další.

Rand do sebe natáhl víc jediné síly, načerpal téměř vše, co angrialem v podobě tlustého muže mohl. Štíty na něj dál dorážely jako bodavé mouchy. Žádný nebyl dost silný, aby ho od zdroje odřízl, ale byly jich tucty.