Vzpomínka na světlo

„Zachraňuje to životy,“ řekl Jame. „Muži se pořád můžou vzájemně zapíchnout, když vážně chtějí. Prostě si jenom dopřejou čas na vychladnutí a přemýšlení.“

„Souboje nejsou o přemýšlení,“ řekla Kathana. „Ale asi to znamená, že si nemusím dělat starosti, že mi tu tvoji hezkou tvářičku pořežou někde na ulici.“

Jame si odfrkl a položil ruku na meč. Mat si poprvé všiml, že na jílci jsou volavky -přestože neviděl, jestli na čepeli také. Než Mat stačil položit další otázku, Kathana odkráčela a začala vřískat na nějaké chlapíky, co rozlili pivo po stole. Nevypadala jako někdo, kdo vydrží dlouho na jednom místě.

„Jaké je počasí na severu?“ zeptal se Jame s očima stále upřenýma před sebe.

„Bezútěšný,“ odvětil Mat po pravdě. „Jako všude.“

„Lidi říkají, že je to Poslední bitva.“

„To je.“

Jame zabručel. „Pokud jo, není to nejlepší doba do toho tahat politiku, nemyslíš?“

„To máš teda zatraceně pravdu,“ řekl Mat. „Lidi musejí přestat hrát hry a musí se kouknout na oblohu.“

Jame ho pozoroval. „To je pravda. Měl bys poslouchat, co říkáš.“

Světlo, uvědomil si Mat. On si určitě myslí, že jsem nějaký špeh. „O tom nerozhoduju já,“ řekl Mat. „Občas lidi poslouchají jenom to, co chtějí slyšet.“ Spolkl další sousto masa, které chutnalo tak dobře, jak se dalo čekat. V dnešní době se najíst bylo stejné jako jít na tancovačku, kde jsou jenom škaredé holky. Toto nicméně patřilo k těm lepším z těch špatných, které v poslední době ke své smůle jedl.

„Moudrý muž by mohl pochopit, co je pravda,“ řekl Jame.

„Nejdřív musíš pravdu najít,“ odpověděl Mat. „Je to těžší, než si většina lidí myslí.“

Vzadu za nimi Kathana, která pospíchala kolem, posměšně zafuněla. „‚Pravda’ je něco, o čem chlapi diskutujou v hospodě, když jsou tak namol, že si ani nepamatujou vlastní jména. To znamená, že není v dobré společnosti. Moc bych na ni nesázela, poutníku.“

„Jmenuju se Mandevwin,“ řekl Mat.

„To určitě,“ prohlásila Kathana. Pak ho přejela pohledem. „Už ti někdo někdy řekl, že bys měl nosit klobouk? Pěkně by se hodil k tomu vypíchnutýmu oku.“

„Vážně?“ řekl Mat suše. „Kromě toho, že nutíš chlapy do jídla, taky dáváš rady o módě?“

Utěrkou ho plácla zezadu do hlavy. „Sněz to jídlo.“

„Podívej, kamaráde,“ řekl Jame a obrátil se k němu. „Vím, co jsi zač, a proč jseš tady. Ten falešnej obvaz na oku mě neoblbne. V rukávech máš vrhací nože a dalších šest jsem jich napočítal na opasku. Nikdy jsem nepotkal jednookýho chlapa, kterýho muška by stála za vyschlou fazoli. Ona není tak snadnej cíl, jak si vy cizáci myslíte. Nikdy se nedostaneš ani do paláce, natož přes její tělesnou stráž. Běž si místo toho sehnat nějakou počestnou práci.“