Vzpomínka na světlo

Přistoupil blíž a přečetl si slova „Celoroční pitka“, vyvedená na něm v mědi. Na štítu byl obrázek tleskajících lidí a z hospody se neslo rachocení kostek a mísilo se s vůní vína a piva. Mat vešel dovnitř. Těsně za dveřmi stál Seančan s kulatým obličejem a mečem na opasku a nenuceně se opíral o zeď. Upřel na Mata nedůvěřivý pohled. Nu, Mat nikdy nepotkal vyhazovače, který se takto nedíval na každého chlapa, který vešel dovnitř. Mat zvedl ruku, aby se na pozdrav dotkl klobouku, ale samozřejmě ho neměl. Zatracenej popel. Někdy si bez něj připadal jako nahý.

„Jame!“ zavolala nějaká žena od baru. „Nemračíš se zase na kunčofty, že ne?“

„Jenom na ty, co si to zasloužej, Kathano,“ zavolal muž zpátky se seančanskou rozmazanou výslovností. „Jsem si jistej, že tenhle ano.“

„Jsem jenom prostý pocestný,“ řekl Mat, „který si chce zahrát kostky a napít se vína. Nic víc. Rozhodně nechci žádný trable.“

„A proto nosíš kopí?“ zeptal se Jame. „Takhle omotaný?“

„No tak, přestaň s tím,“ řekla žena jménem Kathana. Prošla nálevnou, popadla Mata za rukáv kabátu a táhla ho k baru. Byla malá, tmavovlasá a se světlou pletí. Nebyla o tolik starší než on, ale působila nepopiratelně mateřsky. „Nevšímej si ho. Jenom nedělej potíže a nebude tě nucenej probodnout, zabít nebo něco mezi tím.“

Posadila Mata na stoličku u baru a začala se otáčet za barovým pultem. V šenku bylo šero, ale působilo přátelsky. Na jedné straně hráli lidé v kostky tím dobrým způsobem. Tím, při kterém se lidé smáli nebo poplácávali po zádech kamaráda, který právě prohrál, ale nebral to ve zlém. Neviděl žádné uštvané oči, jaké mívají lidé, co hrají o poslední drobné.

„Potřebuješ se najíst,“ prohlásila Kathana. „Vypadáš jako chlap, který už týden nejedl nic pořádného. Jaks přišel o to oko?“

„Pracoval jsem ve stráži urozenýho pána v Murandy,“ řekl Mat. „Přišel jsem o něj při přepadení.“

„To je skvělá lež,“ odvětila Kathana a hodila před něj plný talíř plátků vepřového a šťávy. „Lepší než většina jiných. Takys to řekl pěkně zpříma. Skoro ti věřím. Jame, chceš se najíst?“

„Musím hlídat dveře!“ zavolal zpátky.

„Světlo, chlape. Čekáš, že si je někdo odnese? Pojď sem.“

Jame bručel, ale přišel k baru a usadil se na stoličce vedle Mata. Kathana před něj postavila korbel piva a on si ho s pohledem upřeným před sebe zvedl ke rtům. „Dávám si na tebe bacha,“ zamumlal k Matoví.

Mat si nebyl jistý, jestli je to pro něj ta správná hospoda, ale stejně tak si nebyl jistý, jestli se mu odtud podaří uniknout s hlavou na krku, pokud nesní jídlo, jak mu žena nakázala. Ochutnal; bylo dost dobré. Žena zatím přešla k jednomu ze stolů, hrozila prstem muži, který tam seděl, a dávala mu kázání. Vypadala jako ten typ, co by napomenul i strom, že vyrostl na špatném místě.

Tahle ženská, pomyslel si Mat, se nikdy nesmí ocitnout ve stejné místnosti s Nyneivou. Přinejmenším ne, pokud budu v doslechu.

Kathana přiběhla zpátky. Na korku nosila svatební nůž, ačkoli Mat zíral jen pár vteřin, protože je ženatý muž. Sukni měla na boku vyhrnutou tak, jak to prosté ebúdarské ženy nosily. Když se vrátila k baru a připravovala talíř s jídlem pro Jameho, Mat si všiml, že muže s láskou pozoruje, a dovolil si hádat. „Už jste svoji dlouho?“ zeptal se.

Jame si ho změřil. „Ne,“ odpověděl nakonec. „Nejsem na týhle straně oceánu dlouho.“

„No, to asi dává smysl,“ řekl Mat a napil se piva, které před něj postavila. Nebylo špatné, když vzal v úvahu, jak příšerně většina věcí v poslední době chutnala. Tohle bylo jen trochu hrozné.

Kathana vyrazila k mužům, co hráli v kostky, a naléhala, aby se pořádně najedli, protože jsou bledí. Byl zázrak, že tenhle chlapík Jame nevážil za dva koně. Nicméně ráda mluvila, takže by z ní snad mohl vypáčit potřebné informace.

„Zdá se mi, že už se tu nekoná tolik soubojů co dřív,“ oslovil ji Mat, když procházela kolem.

„To proto, že tu vládnou Seančani,“ řekla Kathana. „Nová císařovna, kéž žije věčně. Nezakázala souboje úplně a je zatraceně dobře, že ne. Ebúdarci se nevzbouří kvůli něčemu tak nepodstatnýmu, jako že je dobyli, ale seber nám naše souboje… a pak něco uvidíš. Každopádně teď musí na souboje dohlížet vládní úředník. Nemůžeš svést souboj, dokud neodpovíš na stovku různejch otázek a nezaplatíš poplatek. Vzalo to tomu všechnu šťávu.“