Vzpomínka na světlo

Konečně byl u brány. Znuděný voják měl tvář jako starou lopatu – napůl zamazanou a nejlepší by bylo ji zavřít někam do kůlny. Přejel Mata pohledem.

„Složil jsi přísahy, poutníku?“ zeptal se strážný seančanskou línou řečí. Na druhé straně brány jiný voják mávnutím ruky přivolal dalšího člověka na řadě.

„To vskutku ano,“ řekl Mat. „Přísahy velké Seančanské říši i samotné císařovně, kéž žije věčně. Jsem jenom chudý potulný žoldnéř, kdysi služebník rodu Haaků, urozené rodiny v Murandy. Před dvěma lety mě banditi v Tvínském lese připravili o oko, když jsem chránil malé dítě, co jsem našel v lese. Vychovával jsem ji jako vlastní, ale…“

Voják ho mávnutím ruky poslal dál. Ten chlapík nevypadal, že poslouchá. Mat zvažoval, že tady z principu zůstane trčet. Proč by vojáci nutili lidi čekat v tak dlouhé řadě a dávali jim čas vymyslet si nějakou krycí historku, když si ji pak ani neposlechnou? To člověka mohlo urazit. Ovšem ne Matrima Cauthona, který byl vždycky veselý a nikdy se neurážel. Ale někoho jiného určitě ano.

Ovládl rozmrzelost a jel dál. Teď jenom musí najít cestu do správné hospody. Skoda, že ta, která patřívala Setalle, už není. Ta byla…

Mat v sedle ztuhl, přestože Oko dál rozvážně kráčel vpřed. Mat se právě podíval na druhého strážného u brány. Byl to Petra, silák z cirkusu Valana Luky!

Mat se otočil na druhou stranu a znovu se sesunul v sedle a pak znovu rychle střelil pohledem přes rameno. Vážně to byl Petra. Ty dlouhé paže a krk jako pařez si nebylo možné splést. Petra nebyl vysoký, ale byl tak široký, že by se v jeho stínu mohla schovat celá armáda. Co dělá zpátky v Ebú Daru? Proč má na sobě seančanskou uniformu? Mat si s ním málem zašel promluvit, protože byli vždycky kamarádi, ale ta seančanská uniforma ho přiměla si to rozmyslet.

Nu, alespoň se ho stále drželo štěstí. Kdyby ho poslali k Petrovi místo ke strážnému, u nějž nakonec skončil, Petra by ho určitě poslal. Mat vydechl a pak sesedl, aby Oka vedl. Město bylo přecpané lidmi a on nechtěl, aby kůň někoho srazil. Kromě toho byl Oko naložený dost na to, aby vypadal jako soumar – pokud dotyčný o koních nic nevěděl – a pěšky nebude Mat tak nápadný.

Možná by měl s pátráním po hospodě začít v Rahadu. V Rahadu se vždycky daly zjistit nejnovější drby, stejně jako najít hra v kostky. Také to bylo místo, kde bylo nejjednodušší dostat nožem do břicha, a to už v Ebú Daru něco znamenalo. V Rahadu bylo stejně pravděpodobné, že lidi tasí nože a začnou zabíjet, jako že se s vámi ráno pozdraví.

Nevydal se do Rahadu. Teď to tam vypadalo jinak. Před ním tábořili vojáci. Celé generace vládců Ebú Daru dovolily, aby se Rahad v klidu rozkládal, ale Seančané tomu nebyli nakloněni.

Mat jim přál štěstí. Rahad zatím odrazil každou invazi. Světlo. Rand se měl prostě schovat tam, místo aby šel bojovat v Poslední bitvě. Trolloci a temní druzi by si pro něj přišli a v Rahadu by všichni skončili v bezvědomí v uličce s vyprázdněnými kapsami a botami prodanými za pár měďáků. Mat zahlédl Randa, jak se holí, ale obraz zahnal.

Protlačil se po přeplněném mostě přes kanál a dával dobrý pozor na sedlové brašny, ale zatím se o ně nepokusil jediný zlodějíček. Vzhledem k seančanským hlídkám na každém rohu chápal proč. Když míjel muže, který vykřikoval dnešní novinky a naznačoval, že za pár drobných dodá zajímavé drby, přistihl se Mat, že se usmívá. Překvapilo ho, jak povědomě, dokonce příjemně na něj město působilo. Kdysi se mu tady líbilo. Přestože si matně vzpomínal, jak reptá, že chce být někde jinde – nejspíš těsně poté, co na něj spadla ta zeď, protože Matrim Cauthon často nereptá – nyní si uvědomoval, že doba strávená v Ebú Daru patřila k nej lepším v jeho životě. Ve městě byla spousta míst, kde si zahrát karty nebo kostky.

Tylin. Zatracenej popel, to byla ale zábavná hra. Vždycky ho přelstila, pořád znovu a znovu. Kéž mu Světlo sešle hodně žen, které to dokáží, i když ne rychle po sobě a vždycky v situaci, kdy ví, kde jsou zadní vrátka. Tuon byla jednou z nich. Když se nad tím zamyslí, pravděpodobně už nikdy nebude potřebovat jinou. Ta byla na jednoho chlapa až dost. Mat se usmál a poplácal Oka po krku. Kůň mu na oplátku foukl na ten jeho.

Kupodivu si tady připadal víc doma než v Dvouříčí. Ano, Ebúdarci byli popudliví, ale všichni lidé mají svoje manýry. Když o tom tak Mat přemýšlel, nikdy vlastně nepotkal lidi, kteří by kvůli tomu či onomu nebyli popudliví. Hraničáři byli matoucí stejně jako Aielové – o tom nebylo sporu. Cairhieňané a jejich podivné hry, Tairenové se svými směšnými hierarchiemi, Seančané a jejich… seančanovitost.

Tak to prostě bylo. Všichni mimo Dvouříčí, a do menší míry Andoru, byli zatraceně šílení. Člověk na to prostě jen musel být připravený.

Kráčel dál a dával si pozor, aby se choval zdvořile, jinak by mohl skončit s nožem v břiše. Ve vzduchu se vznášela vůně sladkého pečivá a štěbetání davu mu v uších znělo jako tlumený řev. Ebúdarci pořád nosili ty své barevné šaty – možná proto sem cikáni přišli, přitahovaly je jasné barvy, stejně jako vojáky přitahuje večeře – a ebúdarské ženy těsné šněrovačky, které štědře ukazovaly ňadra, ne snad že by se Mat díval! Pod sukněmi nosily pestrobarevné spodničky a přední nebo boční část sukní si připínaly nahoře, aby spodničky vystavily na odiv. To mu nikdy nedávalo smysl. Proč si ty barevné části oblékat naspod? A když už, proč si dávat takovou námahu s jejich zakrytím a pak se procházet s vyhrnutou sukní?