Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Nu, využije je. Obávala se, že její vztahy s nimi už nepůjdou napravit. Poté, co si za kronikářku vybrala Silvianu, mnohé z nich se rozhodly chovat se k ní jako k nepříteli. Egwain se doslechla šeptandu, že by si byla bývala vybrala červené adžah, navzdory tomu, že nejen měla strážce, ale dokonce se za něj provdala.
„Mohu-li se zeptat,“ řekla Egwain, „Jde o něco určitého, co zapříčinilo toto… překlenutí našich problémů?“
„Některé paličatě ignorují, cos vykonala během seančanského útoku, matko,“ řekla Adeloma. „Dokázalas, že máš duši válečníka. Generála. To je něco, co zelené adžah nesmí pominout. Vskutku, musíme to pojmout jako příklad. Tak jsme rozhodly a tak stanovily ty, které stojí v čele adžah.“ Adeloma pohlédla Egwain do očí a sklonila hlavu.
Význam byl jasný, Adeloma byla hlavou zeleného adžah. Vyslovit to přímo by bylo nepatřičné, ale poskytnout Egwain tuto informaci znamenalo prokázat jí značnou důvěra a úctu.
Kdybys skutečně byla pozvednuta z našeho adžah, říkalo to, věděla bys, kdo nás vede. Znala bys naše tajemství. Dávám ti je. Také v tom byl vděk. Egwain během seančanského úroku na Bílou věž zachránila Adelomě život.
Amyrlin nebyla součástí žádného adžah – a Egwain vlastně tuto ctnost vyjadřovala víc než kterákoli jiná amyrlin před ní, neboť ona nikdy k žádnému adžah nepatřila. Přesto jí to gesto dojalo. Děkovně položila Adelomě ruku na paži a pak jí dala svolení odejít.
Gawyn, Silviana a Leilwin jeli stranou, kam je Egwain poslala poté, co ji Adelorna požádala o rozhovor mezi čtyřma očima. Ta Seančanka… Egwain kolísala mezi touhou držet si ji poblíž, aby na ni mohla dohlížet, a poslat ji někam hodně, hodně daleko.
Leilwininy informace o Seančanech byly užitečné. Nakolik to Egwain dokázala posoudit, Leilwin jí říkala naprostou pravdu. Prozatím si ji Egwain držela u sebe – i kdyby jen proto, že ji často napadaly další otázky ohledně Seančanů. Leilwin se chovala spíš jako osobní stráž než jako vězeň. Jako by snad Egwain svěřila své bezpečí nějakému Seančanovi. Potřásla hlavou, projíždějíc mezi vojenskými stany a táborovými ohni. Ve většině stanů ani u ohňů nikdo nebyl, neboť Bryne nechal muže zaujmout bojovou formaci. Čekal, že trolloci do hodiny dorazí.
Egwain Brynea našla, jak si klidně uspořádává své mapy a papíry ve stanu poblíž středu tábora. Stála tam Yukiri se založenýma rukama. Egwain sesedla a vešla dovnitř.
Bryne prudce vzhlédl. „Matko!“ vykřikl a ona ztuhla.
Pohlédla dolů. V podlaze stanu byla díra a ona do ní málem šlápla.
Byl to průchod. Zdálo se, že se na druhé straně otevírá přímo do vzduchu a shora hledí na trollockou armádu, která přecházela kopce. V průběhu minulého týdne došlo k mnoha potyčkám, v nichž Egwainini lučištníci a jezdci zabíjeli trolloky, kteří ve velkém počtu směřovali k pahorkům a hranici s Arafelem.
Egwain nakoukla do průchodu v podlaze. Nacházel se vysoko, daleko mimo dostřel luků, ale z pohledu skrz a dolů na trolloky se jí zatočila hlava.
„Nejsem si jistá, jestli je to geniální,“ řekla Bryneovi, „nebo neuvěřitelně ztřeštěné.“
Bryne se usmál a obrátil zpět ke svým mapám. „Vítězství ve válce záleží na informacích, matko. Když uvidím, co přesně dělají – kde se nás snaží obklíčit a jak zapojují zálohy – můžu se připravit. Tohle je lepší než věž. Mělo mě to napadnout už dávno.“
„Stín má hrůzopány, kteří dokážou usměrňovat, generále,“ řekla Egwain. „Nakukování tímhle průchodem by mohlo skončit tím, že z tebe bude škvarek. O draghkarech nemluvě. Kdyby se tím pokusilo hejno prolétnout…“
„Draghkarové jsou zplozenci Stínu,“ řekl Bryne. „Bylo mi řečeno, že ti při cestě průchodem zemřou.“
„To je asi pravda,“ připustila Egwain, „ale měl bys tady hejno mrtvých draghkarů. A kromě toho usměrňovači stále mohou průchodem zaútočit.“
„Já to risknu. Nabízí se nám neuvěřitelná výhoda.“
„Přesto bych byla raději, kdyby průchodem nahlíželi zvědi,“ řekla Egwain, „a ne ty osobně. Ty jsi pro nás cenný zdroj. Jeden z nejcennějších. Rizikům se nelze vyhnout, ale snaž se je prosím co nejvíc omezit.“
„Ano, matko,“ řekl.
Prohlédla si tkaniva a pak se podívala na Yukiri.
„Nabídla jsem se jako dobrovolník, matko,“ řekla Yukiri dřív, než se Egwain stačila zeptat, jak to, že přísedící skončila u tak prostého úkolu. „Obrátil se na nás a chtěl vědět, zda je vytvoření takovéhoto průchodu – vodorovného, místo svislého – možné. Říkala jsem si, že je to zajímavý hlavolam.“
Nepřekvapilo ji, že se obrátil na šedé. Stále víc mezi nimi převládal názor, že tak jako se žluté zaměřují na léčebná tkaniva a zelené na bojová, šedé by se měly zvlášť zajímat o tkaniva pro cestování. Zdálo se, že cestování považují za část své práce prostředníků a vyslanců.
„Můžeš mi ukázat naše linie?“ zeptala se Egwain.
„Jistě, matko,“ odvětila Yukiri a průchod zavřela. Otevřela jiný a umožnila Egwain shlédnout dolů na bojové linie její armády, které se formovaly v obranném postavení na pahorcích.
Toto bylo účinnější než mapy. Žádná mapa nedokázala dokonale postihnout podobu země a způsob, jakým se přesouvají jednotky. Egwain si připadala, jako by hleděla na přesnou miniaturní kopii krajiny.
Náhle se jí zmocnila závrať. Stála na kraji otvoru desítky sáhů nad zemí. Zatočila se jí hlava, couvla a zhluboka se nadechla.
„Musíte kolem té věci natáhnout provaz,“ řekla Egwain. „Někdo by mohl vstoupit přímo do ní.“ Nebo se tam zřítit po hlavě, když se dívá dolů…
Bryne zabručel. „Poslal jsem Siuan, aby něco takového sehnala.“ zaváhal. „Moc se jí ale nelíbilo, že si z ní dělám poslíčka, takže možná dorazí s něčím, co k ničemu nebude.“
„Stále o tom přemýšlím,“ řekla Yukiri. „Nemělo by být možné nějak vytvořit takový průchod, kterým by ale pronikalo pouze světlo? Něco jako okno. Mohla bys na tom stát a dívat se dolů bez obav, že propadneš. Se správnými tkanivy bys mohla být schopná udělat průchod tak, aby byl z druhé strany neviditelný…“
Stát na tom? Světlo. Ty ses musela zbláznit.
„Urozený pane Bryne,“ řekla Egwain, „tvoje bitevní linie vypadají spolehlivě.“
„Děkuji ti, matko.“
„Ale také mají nedostatek.“
Bryne zvedl hlavu. Někteří muži by to mohli pojmout jako výzvu, ale on ne. Možná to bylo tou zkušeností v jednání s Morgasou. „Jak to?“
„Zformovals jednotky jako obvykle,“ řekla Egwain. „Lučištníci vpředu a na kopcích, aby zpomalili postup nepřítele, těžká jízda, která má zaútočit a udeřit a pak se stáhnout. Píky, aby udržely frontu, lehkou jízdu, aby chránila křídla a zabránila tomu, aby nás nepřítel obklíčil.“
„Nejspolehlivější bitevní strategie jsou často ty prověřené časem,“ řekl Bryne. „Možná máme velkou armádu, se všemi těmi Dračími spřísahanci, ale pořád jsme v menšině. Nemůžeme být výbojnější, než jak jsem to navrhl.“
„Ano, můžeme,“ řekla Egwain klidně. Pohlédla mu do očí. „Tohle se nepodobá žádné bitvě, v níž jsi kdy bojoval, a tvé vojsko není jako žádné jiné, kterému jsi kdy velel, generále. Máš velkou výhodu, kterou nebereš v úvahu.“
„Máš na mysli Aes Sedai?“
To zatraceně mám, potvrdila v duchu. Světlo, tráví příliš mnoho času ve společnosti Elain.