Vzpomínka na světlo

Elain vedla královninu gardu směrem k cestě a slyšela vzdálené výbuchy a vřískání trolloků. Prakovníci na trolloky mezi stromy vrhali Aludřiny řvoucí hůlky. Od matných kmenů stromů se odrážely záblesky světla.

Elain dorazila k cestě právě včas, aby viděla, jak se na ni hrnou trolloci, vedení několika myrddraaly v černých pláštích. Rychle by mohli Elainino vojsko napadnout z boku – ale Banda rudé ruky už na cestě připravila draky. Talmanes stál na hromadě beden s rukama založenýma za zády a hleděl na své vojáky. Za ním se třepotala zástava Rudé ruky, krvavě rudá dlaň na bílém, červeně lemovaném poli, zatímco Aludra ječela na muže u draků míry, pokyny k míření a čas od času nějakou tu nadávku na ty, kteří dělali chyby nebo byli příliš pomalí.

Před Talmanesem stála rozestavená téměř stovka draků, natažená přes širokou cestu ve čtyřech řadách sahajících až do polí kolem cesty. Elain byla příliš daleko, než aby slyšela povel k palbě. Což bylo možná dobře, protože hřmění, které následovalo, s ní zatřáslo, jako by se rozhodla vybuchnout samotná Dračí hora. Měsíční stín se zaržáním nadskočila a Elain se musela hodně snažit, aby ji zvíře neshodilo na zadek. Nakonec kobylce ucpala uši tkanivem vzduchu, zatímco drakonýři odtáhli zbraně stranou a nechali vystřelit druhou řadu.

Elain uklidňovala Měsíční stín a zacpala si i vlastní uši. Birgitte dál zápasila s vlastním vyděšeným koněm a nakonec seskočila, ale Elain tomu nevěnovala příliš velkou pozornost. Mžourala kouřem, který halil cestu. Třetí řada draků se posouvala a chystala vystřelit.

Navzdory tomu, že měla zacpané uši, cítila, jak výstřely otřásají zemí a stromy. Následovala čtvrtá salva, která jí otřásla až do morku kostí. Elain dýchala, snažila se uklidnit rozbušené srdce a čekala, až se kouř rozptýlí.

Nejprve rozeznala vzpřímeně stojícího Talmanese. Znovu nabitá první řada draků se vrátila zpátky na místo. Další tři řady spěšně nabíjely a zasouvaly na místo prach a velké kovové koule.

Silný větřík ze západu rozehnal kouř dost na to, aby uviděla… Elain tiše vyjekla.

Tisíce trolloků ležely roztrhané na doutnající kusy, mnozí z nich byli zcela smeteni z cesty. Paže, nohy, prameny hrubých vlasů, prostě kusy ležely rozházené mezi dírami v zemi, jistě dva kroky širokými. Tam, kde před chvílí stálo mnoho tisíc trolloků, zůstávaly pouze krev, polámané kosti a kouř. Řada stromů měla roztříštěné kmeny. Po myrddraalech, kteří stáli vpředu, nebylo ani stopy.

Drakonýři sklonili zápalná dřívka a ze znovu nabitých zbraní už nevystřelili. Pár přeživších trolloků vzadu se drápalo pryč do lesa.

Elain pohlédla na Birgitte a zazubila se. Strážkyně vážně hleděla před sebe, zatímco několik gardistek se rozběhlo chytit jejího koně.

„Co ty na to?“ zeptala se Elain a vytáhla si ucpávky z uší.

„Myslím…“ řekla Birgitte. „Tyhle věci dělají binec. A nejsou přesné. A jsou zatraceně účinné.“

„Ano,“ přikývla Elain hrdě.

Birgitte zavrtěla hlavou. Vrátili jí koně a ona znovu nasedla. „Myslívala jsem si, že muž s lukem je to nejnebezpečnější spojení, jaké tato země kdy pozná, Elain. Teď -jako by už nebylo tak dost zlé, že muži můžou otevřeně usměrňovat a Seančani používají usměrňující ženy v boji – máme tyhle věci. Nelíbí se mi, kam se to ubírá. Když kdejaký kluk s kovovou trubkou může zničit celou armádu…“

„Copak to nechápeš?“ řekla Elain. „Už žádné války nebudou. Vyhrajeme tuhle a nastane mír, jak to Rand chce. Nikdo kromě trolloků by nešel do boje, když ví, že bude čelit zbraním jako tyto!“

„Snad,“ řekla Birgitte. Zavrtěla hlavou. „Možná nemám tak silnou víru v lidskou moudrost jako ty.“

Elain ohrnula nos a zvedla meč k Talmanesovi, který tasil svůj a gesto jí oplatil. Udělali první krok ke zničení trollockého vojska.