Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Lan vpředu něco slyšel, něco, co ho děsilo. Něco, čeho se hrozil.
Výbuchy.
Vzdálené výbuchy zněly, jako když do sebe narážejí balvany. Při každém z nich se země otřásla.
„Světlo!“ Připojila se k nim královna Ethenielle z Kandoru, ženoucí se na svém bílém valachovi. Zakřičela na něj. „Je to to, co si myslím?“
Přikývl. Nepřátelští usměrňovači.
Ethenielle něco zařvala na svou družinu, něco, čemu nerozuměl. Byla to kyprá žena, na Hraničářku vyhlížející dosti mateřsky. V její družině sloužil i urozený pán Baldhere – její mečonoš – a prošedivělý Kalyan Ramsin, její nový manžel.
Přiblížili se k Sedlu, kde se bojovníci snažili udržet koně v klidu. Skupina kandorských jezdců poblíž ohňů byla náhle vyhozena do vzduchu.
„Urozený pane Mandragorane!“ Postava v černém kabátě na ně zamávala. Narišma k nim přiběhl a jeho Aes Sedai s ním. Lan měl vždy v předních liniích jednoho usměrňovače, ale ten měl rozkazy nebojovat. Potřeboval je odpočaté pro případ nouze.
Jako byl tento.
„Usměrňování?“ zeptal se Lan a zpomalil Mandarba.
„Hrůzopáni, Dai Šane,“ lapal Narišma po dechu. „Možná dva tucty.“
„Dvacet nebo víc usměrňovačů,” řekl Agelmar. „Prořežou se skrz nás jako meč jarním jehnětem.“
Lan se zahleděl přes nevlídnou zemi, kdysi svou domovinu. Domovinu, kterou nikdy nepoznal.
Bude muset Malkier opustit. Přiznat si to bylo, jako když vám v útrobách zakroutí nožem, ale udělá to. „Máš svůj ústup, urozený pane Agelmare,“ řekl Lan. „Narišmo, můžete vy usměrňovači něco udělat?“
„Když se dost přiblížíme, můžeme se pokusit přerušit jejich tkaniva ve vzduchu,“ odpověděl Narišma. „Ale bude to těžké, možná nemožné, protože používají jenom prameny ohně a země. Kromě toho, když je jich tolik… no, zaměří se na nás. Bojím se, že nás vyřadí…“
Výbuch kousek od nich otřásl zemí a Mandarb se vzepjal a málem Lana shodil na zem. Lan, téměř oslepený zábleskem světla, se snažil koně ovládnout.
„Dai Šane!“ Narišmův hlas.
Lan mrkáním vyhnal z očí slzy.
„Běž za královnou Elain!“ zařval Lan. „Přiveď zpátky usměrňovače, aby kryli náš ústup. Bez nich nás rozsekají na kusy. Dělej, chlape!“
Agelmar vykřikoval rozkazy k ústupu a dopředu přesouval lučištníky, aby se zaměřili na protivníkovy usměrňovače a zahnali je do úkrytu. Lan tasil meč a odcválal přivést jezdce zpátky.
Světlo nás ochraňuj, napadlo ho, zatímco řval až do ochraptění a snažil se ze svého jezdectva zachránit, co šlo. Sedlo bylo ztracené.
Elain nervózně vyčkávala těsně za hranicí Brémského lesa.
Byl to starý les, takový ten druh, co vypadá, že má vlastní duši. Prastaré stromy byly jeho sukovitými prsty, natahujícími se ze země, aby okusily vítr.
Bylo těžké nepřipadat si v podobném lese mrňavá. Přestože mnoho stromů bylo holých, Elain cítila, jak je z hloubi lesa sledují tisíce očí. Přistihla se, jak přemýšlí o příbězích, které jí jako dítěti vyprávěli, příbězích o tom, že les je plný banditů – někteří jsou dobří, jiní mají srdce pokřivená jako temní druzi.
Vlastně… napadlo Elain, když si najeden z těch příběhů vzpomněla. Obrátila se k Birgitte. „Nevedla jsi jednou z tohohle lesa bandu lupičů?“
Birgitte se ušklíbla. „Doufala jsem, že tuhle jsi neslyšela.“
„Oloupili jste královnu Aldešaru!“ řekla Elain.
„Byla jsem při tom velmi zdvořilá,“ opáčila Birgitte. „Nebyla to dobrá královna. Spousta lidí tvrdila, že na trůn nemá právo.“
„Jde o princip!“
„Přesně proto jsem to udělala.“ Birgitte se zamračila. „Přinejmenším… myslím, že to bylo…“
Elain už v té věci dál nenaléhala. Birgitte vždy zneklidňovalo, když jí někdo připomněl, že její vzpomínky na minulé životy se vytrácejí. Občas si na své minulé životy nevzpomínala vůbec; jindy seji některé události vrátily, jen aby vzápětí opět zmizely.
Elain vedla zadní voj, který by – teoreticky – měl nepříteli způsobit největší škody.
Zapraskalo suché listí, jak z místa pro cestování dorazil udýchaný posel. „Přicházím z Caemlynu, Veličenstvo,“ řekla žena a uklonila se v sedle. „Urozenému pánovu Aybarovi se úspěšně podařilo trolloky vyprovokovat. Jsou na cestě.“
„Světlo, spolkli návnadu,“ řekla Elain. „Teď se připravíme. Běž si odpočinout; brzy budeš potřebovat všechny síly.“
Žena přikývla a odklusala. Elain sdělila nejnovější zprávy Talmanesovi, Aielům a Tamovi aTThorovi.
Elain něco v lese zaslechla a zvednutou rukou zarazila gardistku, podávající hlášení. Měsíční stín nervózně poskočila vpřed kolem mužů, kteří se krčili v podrostu kolem Elain. Nikdo nemluvil. Zdálo se, že vojáci stěží dýchají.
Elain uchopila zdroj. Zaplavila ji síla a s ní nádhera oživlého světa. V objetí saidaru se usychající stromy zdály barevnější. Ano. Ano, nedaleko od nich něco šplhalo přes kopce. Její vojáci, tisíce z nich, štvali koně až na hranici vyčerpání a rychle se blížili k lesu. Elain zvedla dalekohled a rozeznala kroutící se masu trolloků, která se hnala za nimi jako černé vlny, zaplavující už tak zastíněnou zem.
„Konečně!“ vykřikla Elain. „Lučištníci, vpřed!“
Muži z Dvouříčí se vyškrábali z lesa před ní a zformovali se těsně za hranicí stromů. Tvořili jednu z nejmenších jednotek v její armádě, ale pokud hlášení o jejich obratnosti nepřeháněla, budou stejně užiteční jako třikrát větší oddíl obyčejných lučištníků.
Pár mladších mužů začalo zakládat šípy.
„Čekejte!“ zakřičela Elain. „To se k vám blíží naši lidi.“
Tam a jeho velitelé rozkaz zopakovali. Muži nervózně sklonili luky.
„Veličenstvo,“ řekl Tam, který přistoupil k jejímu koni. „Mládenci je můžou z téhle vzdálenosti zasáhnout.“
„Naši vojáci jsou stále příliš blízko,“ řekla Elain. „Musíme počkat, až se rozdělí do stran.“
„Odpusť, má paní,“ řekl Tam. „Ale na tuhle vzdálenost by žádný muž z Dvouříčí nechybil. Ti jezdci jsou v bezpečí a trolloci mají vlastní luky.“
V tom posledním měl pravdu. Někteří trolloci se při pronásledování zastavovali na tak dlouho, aby natáhli mohutné luky z kapinicového dřeva. Perrinovi muži jeli s nechráněnými zády a z jejich údů či koní trčela spousta šípů s tmavým opeřením.
„Vystřelit,“ rozkázala Elain. „Lučištníci, vystřelit!“ Birgitte projela kolem řady a rozkaz předala. Tam štěkal rozkazy na ty okolo.
Elain spustila dalekohled, právě když lesem zavál větřík, zašustil suchým listím a zatřásl holými větvemi. Dvouříčští muži natáhli luky. Světlo! Skutečně dokáží střílet na takovou dálku, a přesto přesně? Trolloci byli stovky kroků od nich.
Šípy vylétly vysoko k obloze jako jestřábi z hnízd. Slyšela Randa, jak se chvástá svým lukem, a občas viděla dvouříčské dlouhé luky v akci. Avšak toto… tolik šípů, vylétajících s neuvěřitelnou přesností do vzduchu…
Šípy prolétly obloukem a klesly, aniž některý z nich dopadl příliš blízko. Pršely na trollocké vojsko, zvláště na jejich lučištníky. Na oplátku přilétlo pár roztroušených trolločích šípů, ale Dvouříčští nepřátelské řady hravě rozbili.