Vzpomínka na světlo

„Naše útoky pokračují, Veličenstvo,“ řekl posel, který projel bránou, vytvořenou dvěma ženami z rodinky, na místo, kde Elain v Brémském lese tábořila. „Urozený pán Zlatooký posílá vzkaz; když bude třeba, budou pokračovat celý den.“

Přikývla a posel odjel zpátky cestou, kterou přijel. Brémský les dřímal, stromy byly holé jako v zimě. „Trvá příliš dlouho, takhle nosit zprávy sem a tam,“ řekla nespokojeně Elain. „Kéž bychom dokázali přimět ty ter’angrialy fungovat. Aviendha říkala, že jeden vám dovolí na dálku vidět a druhý mluvit. Ale jak říká Líni, přání se člověku pletou pod nohy. Ale i tak, kdybych mohla vidět boj na vlastní oči…“ Birgitte neřekla nic. Zlatovlasá strážkyně upírala pohled před sebe a nedala nijak najevo, že poznámku slyšela.

„Konec konců,“ pokračovala Elain„ já se dokážu bránit, jak už jsem mnohokrát dokázala.“

Žádná odpověď. Dva koně klidně kráčeli bok po boku a jejich kopyta dopadala na měkkou půdu. Ležení bylo postaveno tak, aby je bylo možné v rychlosti sbalit a přesunout. „Stany“ vojáků byly plachty přehozené přes provazy, pevně natažené mezi stromy. Jediný cestovní nábytek stál v jejím a válečném stanu. Část rodinky byla připravená vytvořit průchody, aby se Elain s veliteli přesunula hlouběji do lesa.

Většina jejího vojska byla připravená, jako napnutý luk se založeným šípem. Ona se ale s trolloky nestřetne tak, jak by to vyhovovalo jim. Podle hlášeni byla část jejich pěstí stále rozmístěna nahoře na hradbách a přímý útok by skončil katastrofou, když by se na ně shora sneslo smrtící krupobití.

Vyláká je ven. Žádá-li si to trpělivost, budiž. „Rozhodla jsem se,“ mluvila dál k Birgitte. „Jenom si odskočím průchodem podívat se na armádu trolloků osobně. Z bezpečné vzdálenosti. Mohla bych…“

Birgitte si sáhla pod košili a vytáhla medailon s liščí hlavou, který nosila, jednu ze tří nedokonalých kopií, které Elain vyrobila. Mat měl originál a kopii. S poslední kopií utekl Mellar.

„Zkus něco takovýho,“ řekl Birgitte, stále upírajíc oči před sebe, „a já si tě přehodím přes zatracený rameno jako opilec šenkýřku při hospodské rvačce a odnesu tě zpátky do tábora. Světlo mi pomoz, já to udělám, Elain.“

Elain se zaškaredila. „Připomeň mi, proč přesně jsem ti dala jeden z těch medailonů?“

„Nejsem si jistá,“ řekla Birgitte. „Byl to projev pozoruhodné předvídavosti a skutečného pudu sebezáchovy. To se ti vůbec nepodobá.“

„Vážně si myslím, že tohle není fér, Birgitte.“

„Já vím! Je naprosto nefér, že se s tebou musím vypořádat. Nevěděla jsem jistě, jestli sis toho všimla. Jsou všechny mladé Aes Sedai tak unáhlené jako ty, nebo jsem prostě jenom natrefila na to nejlepší z vrhu?“

„Přestaň kňourat,“ zamumlala Elain a podařilo se jí udržet úsměv a kývat na muže, kteří jí cestou salutovali. „Začínám si přát, abych měla strážce vycvičeného ve Věži. To bych alespoň nemusela poslouchat tolik drzostí.“

Birgitte se zasmála. „Myslím, že strážcům nerozumíš ani z půlky tak, jak si myslíš, Elain.“

Elain už o tom dál nemluvila a společně projely kolem místa pro cestování, kde Sumeko s ostatními přesouvaly posly z bojišť a zpátky. Zatím dohoda s Elain platila.

V kapse šatů měla Elain schovanou Egwaininu – amyrlininu – oficiální odpověď, co se týkalo rodinky a toho, co Elain udělala. Elain téměř cítila žár, který z dopisu sálal, nicméně ten se ukrýval za úředním jazykem a souhlasem, že teď není čas dělat si s takovými věcmi starosti.

Elain na tom bude muset víc zapracovat. Egwain nakonec pochopí, jak je logické, když nechá ženy z rodinky pracovat v Andoru pod Elaininým dohledem. Těsně za místem určeným pro cestování si všimla unaveně vyhlížejícího Šajnarce, který si od jednoho z Dvouříčských bral měch s vodou. Muž s uzlem vlasů na temeni měl pásku přes oko a povědomou tvář.

„Uno?“ vypravila ze sebe Elain ohromeně a zastavila Měsíční stín.

Trhl sebou a málem se při pití polil. „Elain?“ zeptal se a otřel si rukávem čelo. „Slyšel jsem, že jsi teď zatracená… že jsi královna. Řek bych, že to asi tak mělo být, když jsi byla zatracená dědička. Promiň. Dědička. Vůbec ne zatracená.“ Šajnarec se zašklebil.

„Můžeš si klít, jak je libo, Uno,“ řekla Elain suše. „Nyneiva není nikde v doslechu. Co tady děláš?“

„Amyrlin,“ řekl. „Zatraceně chtěla posla a mě vybrali, proklatě. Už jsem předal Egwaininu zatracenou zprávu tvejm velitelům, ať už je zatraceně vůbec k něčemu. Obsadili jsme svý zatracený bojový pozice a pustili se v Kandoru na výzvědy, a to místo je příšerný svinstvo. Chceš podrobnosti?“

Elain se usmála. „Vyslechnu si hlášení od svých velitelů, Uno,“ řekla. „Odpočiň si a běž se zatraceně vykoupat, ty synu ovčáckýho nežitu.“

Uno při těch slovech vyprskl vodu z pusy. Elain se usmála. Tu poslední nadávku zaslechla právě včera od jednoho z vojáků a pořád nevěděla, proč by to mělo být tak sprosté. Mělo to žádaný účinek.