Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Všechno záleží na tom, že tam dorazí dřív než trolloci. Naše útočné oddíly dostanou nejsilnější a nejrychlejší koně, co máme. Bude to beze sporu vysilující závod, a až dojedou do lesa, budou mít koně smrt na jazyku. Ale doufáme, že trolloci budou taky utahaní, což by nám mělo zjednodušit práci.“
Probírali taktiku a večer se změnil v noc. Sloužící přinesli večeři, masový vývar a kanči maso. Rand si přál svou přítomnost v ležení utajit, ale když o tom teď věděli sluhové, už to nešlo.
Usadil se k večeři a nechal se zatáhnout do rozhovoru s Elain. Které bojiště bylo nejvic ohroženo? Kterého z hlavních kapitánů by měla poslechnout, když se mezi sebou neshodnou, což se stávalo často? Jak to všechnu bude fungovat s Randovou armádou, která stále čekala na správný čas k útoku na Šajol Ghúl?
Rozhovor mu připomněl společně strávený čas v Tearu, kdy si v Kameni tajně kradli polibky mezi jednotlivými lekcemi politiky. To tehdy se do ní Rand zamiloval. Skutečně zamiloval. Nebyl to obdiv kluka, který spadl ze zdi, když se díval na princeznu – tehdy o lásce nevěděl o nic víc, než ví chlapec ze statku, který mává mečem, o válce.
Jejich láska se zrodila z věcí, které sdíleli. S Elain mohl mluvit o politice a břemeni vlády. Ona to chápala. Skutečně to chápala, víc než kdokoli jiný, koho znal. Věděla, jaké to je činit rozhodnutí, která mění životy tisíců. Chápala, co to znamená, když patříte lidu své země. Randovi připadalo pozoruhodné, že přestože byli často oddělení, jejich pouto vydrželo. Vlastně se mu zdálo ještě pevnější. Teď, když byla Elain královna, teď, když v jejím těle rostly jejich děti.
„Trhls sebou,“ řekla Elain.
Rand zvedl oči od polévky. Elain snědla jen polovinu – hodně spolu mluvili. Nicméně to vypadalo, že už dojedla, a držela šálek horkého čaje.
„Co jsem?“ zeptal se Rand.
„Trhls sebou. Když jsem se zmínila o vojácích, kteří bojujou za Andor, nepatrně jsi sebou škubl.“
Nepřekvapilo ho, že si toho všimla – to Elain ho učila všímat si malých změn ve výrazu těch, s nimiž mluví.
„Všichni ti lidé bojují mým jménem,“ řekl Rand. „Tolik lidí, které ani neznám, pro mě zemře.“
„Vládce v době války vždycky musí nést takové břímě.“
„Měl bych je umět ochránit,“ řekl Rand.
„Pokud si myslíš, že můžeš ochránit všechny, Rande aTThore, nejsi zdaleka tak rozumný, jak předstíráš.“
Podíval se na ni a setkal se s jejím pohledem. „Nevěřím, že můžu, ale jejich smrt mě tíží. Mám pocit, že teď, když si vzpomínám, bych měl být schopný udělat víc. Pokusil se mě zlomit a nepovedlo se mu to.“
„Takže to se stalo na vrcholku Dračí hory?“
S nikým o tom nemluvil. Přitáhl si sedátko blíž k jejímu. „Tam nahoře jsem si uvědomil, že jsem příliš myslel na sílu. Chtěl jsem být tvrdý, tak tvrdý! Když jsem se o to snažil, hrozilo, že ztratím schopnost se starat. To bylo špatné. Abych vyhrál, musím se starat. To naneštěstí znamená, že si musím dovolit cítit bolest nad jejich smrtí.“
„A ty si teď pamatuješ Luise Therina?“ zašeptala. „Všechno, co věděl? Jenom se tak netváříš?“
„Já jsem on. Vždycky jsem byl. Teď si na to vzpomínám.“
Elain vydechla a rozevřela oči. „To je ale výhoda.“
Ze všech lidí, kterým o tom řekl, pouze ona jediná zareagovala takto. Jaká úžasná žena.
„Mám všechny jeho znalosti, ale to mi neříká, co mám dělat.“ Vstal a začal přecházet sem a tam. „Měl bych to být schopný spravit, Elain. Už by pro mě neměli muset umírat další lidé. Tohle je můj boj. Proč musí všichni ostatní prožívat takové utrpení?“
„Upíráš nám právo bojovat?“ zeptala se a napřímila.
„Ne, samozřejmě že ne,“ řekl Rand. „Nedokázal bych ti upřít nic. Jenom si přeju, abych to mohl nějak… nějak celé zarazit. Neměla by moje oběť stačit?“
Vstala a vzala ho za ruku. Obrátil se k ní.
Pak ho políbila.
„Miluju tě,“ řekla. „Ty jsi král. Ale kdyby ses pokusil upřít dobrým Andořanům právo se bránit, právo bojovat v Poslední bitvě…“ Oči jí zaplály a líce zrudly. Světlo! Jeho slova ji opravdu rozhněvala.
Nikdy pořádně nevěděl, co řekne nebo udělá, a to ho vzrušovalo. Bylo to jako vzrušení při sledování nočních květů, když jste věděli, že to, co přijde, bude nádherné, ale nikdy jste neměli přesnou představu, jakou na sebe ta nádhera vezme podobu.
„Říkal jsem, že ti nebudu upírat právo bojovat,“ řekl Rand.
„Nejde jen o mě, Rande. Jde o všechny. Dokážeš tohle pochopit?“
„Myslím, že ano.“
„Dobře.“ Elain se znovu posadila, napila se čaje a zašklebila se.
„Zkazil se?“ zeptal se Rand.
„Ano, ale na to jsem zvyklá. Ale i tak je to skoro horší než nepít vůbec, vzhledem k tomu, jak se všechno kazí.“
Rand přešel k ní a vzal jí šálek z prstů. Chvíli ho držel, ale neusměrňoval. „Něco jsem ti přinesl. Zapomněl jsem ti to říct.“
„Čaj?“
„Ne, tohle je jen tak navíc.“ Vrátil jí šálek a ona upila.
Vytřeštila oči. „Je skvělý. Jak to děláš?“
„To ne já,“ řekl Rand a posadil se. „To vzor.“
„Ale…“
„Já jsem taveren,“ řekl Rand. „Kolem mě se dějí věci, nepředvídatelné věci. Dlouho to bylo v rovnováze. V jednom městě někdo nečekaně našel ve sklepě poklad. V dalším, které jsem navštívil, lidé zjistili, že jejich peníze jsou padělky, podstrčené mazaným podvodníkem.
Lidé umírali strašlivými způsoby; jiní byli jako zázrakem zachráněni. Úmrtí a narození. Sňatky a rozchody. Jednou jsem viděl, jak se z oblohy sneslo pírko, zabodlo se brkem do bláta a zůstalo v něm trčet. Dalších deset, které spadly po něm, udělalo totéž. Všechno to byla náhoda. Dvě strany mince.“
„Tenhle čaj není náhoda.“
„Ano, je,“ odvětil Rand. „Ale, víš, mně v poslední době padá mince jen jednou stranou. To zlo působí někdo jiný. Temný pouští do světa hrůzy, působí smrt, zlo, šílenství. Ale vzor… vzor je rovnováha. Takže působí mým prostřednictvím, aby tomu rovnováhu dodal. Čím usilovněji Temný pracuje, tím mocnější jsou účinky na moje okolí.“
„Rašící tráva,“ řekla Elain. „Rozehnané mraky. Nezkažené jídlo…“
„Ano.“ Pravda, občas tomu nějakým trikem pomohl, ale o tom se nezmínil. Zalovil v kapse a vytáhl malý váček.
„Pokud to, co říkáš, je pravda,“ namítla Elain, „tak ve světě nikdy nemůže zavládnout dobro.“
„Samozřejmě, že může.“
„Copak ho vzor nevyváží?“
Zaváhal. Tento způsob uvažování se příliš blížil tomu, jak začínal uvažovat před Dračí horou – že nemá na vybranou, že jeho život byl předem naplánován. „Dokud se snažíme,“ řekl Rand, „může být dobro. Vzor není o citech – není dokonce ani o dobru a zlu. Temný je síla působící zvenčí a násilím ho ovlivňuje.“
A Rand s tím skoncuje. Pokud to dokáže.
„Tady,“ řekl Rand. „Ten dárek, o kterém jsem mluvil.“ Přistrčil k ní váček.
Zvědavě se na něj podívala. Rozvázala šňůrku a zevnitř vytáhla malou sošku ženy. Stála vzpřímeně a přes ramena měla šátek, ačkoli nevypadala jako Aes Sedai. Měla zralou tvář, letitou a zkušenou, usmívala se a působila moudře.