Vzpomínka na světlo

Obrátil se, položil prsty na bitevní mapy a prohlížel si ji. Tohle byl život. Zardělé tváře, zlaté vlasy s medovými a růžovými podtóny, oči, které plály jako oheň. Pod karmínovými šaty se jí nadouvalo těhotenské břicho. Světlo, byla nádherná.

„Rande al’Thore?“ zeptala se. „Budeš se mnou mluvit, nebo na mě chceš dál dělat zamilované oči?“

„Když je nemůžu dělat na tebe, tak na koho?“ zeptal se Rand.

„Přestaň se na mě tak křenit, sedláku,“ řekla. „Vplížit se mi do stanu? Vážně, co by tomu řekli lidi?“

„Řekli by, že jsem tě chtěl vidět. Kromě toho jsem se dovnitř nevplížil. Stráže mě pustily.“

Založila si ruce. „Neřekly mi o tom.“

„Požádal jsem je, ať to nedělají.“

„Takže ať říkáš, co chceš, vplížil ses.“ Elain se o něj lehce otřela. Nádherně voněla. „Vážně, jako by nestačila Aviendha…“

„Nechtěl jsem, aby mě viděli vojáci,“ řekl Rand. „Bál jsem se, že ve tvém ležení způsobím rozruch. Požádal jsem stráže, aby se nezmiňovaly, že tu jsem.“ Přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno. „Musel jsem tě znovu vidět, než…“

„Viděls mě na Merriloru.“

„Elain…“

„Omlouvám se,“ řekla a znovu se k němu otočila. .Jsem šťastná, že tě vidím, a jsem ráda, žes přišel. Jenom se snažím přijít na to, jak do toho všeho zapadáš. Jak do toho všeho my zapadáme.“

„Já nevím,“ řekl Rand. „Nikdy jsem na to nepřišel. Promiň.“

Vzdychla a posadila se do křesla u svého stolu. „Asi je dobré zjistit, že jsou i věci, které nedokážeš spravit mávnutím ruky.“

„Je toho spousta, co nedokážu spravit, Elain.“ Pohlédl na stůl a mapy. „Tolik.“

Nemysli na to.

Poklekl před ní a ona na něj upírala tázavý pohled, dokud jí nepoložil ruku na břicho – zprvu váhavě. „Nevěděl jsem to,“ řekl. „Zjistil jsem to teprve nedávno, ten večer před setkáním. Povídá se, že jsou to dvojčata?“

„Ano.“

„Takže Tam bude dědeček,“ řekl Rand. „A já budu…“

Jak měl muž na takovou novinku reagovat? Mělo to s ním otřást, obrátit mu to život vzhůru nohama? Rand už v životě zažil dost překvapení. Připadalo mu, že nemůže udělat dva kroky, aby se svět kolem něj nezměnil.

Avšak toto… toto nebylo překvapení. Zjistil, že někde hluboko uvnitř doufal, že jednoho dne bude otcem. Stalo se to. To ho zahřálo u srdce. Jedna věc na světě bude správně, když se jich tolik jiných pokazilo.

Děti. Jeho děti. Zavřel oči, nadechoval se a užíval si tu představu.

Nikdy je nepozná. Přijdou o otce dřív, než se vůbec narodí. Ale Janduina Rand také nikdy nepoznal – a dopadl dobře. Jen sem tam nějaká ta ostrá hrana.

„Jak je pojmenuješ?“ zeptal se Rand.

„Pokud se narodí chlapec, uvažovala jsem, že ho pojmenuju Rand.“

Rand se jemně dotýkal jejího břicha. Byl to pohyb? Kopnutí?

„Ne,“ řekl Rand tiše. „Prosím, nedávej žádnému dítěti jméno po mně. Nech je, ať si žijou vlastní životy. Můj stín bude i tak dost dlouhý.“

„Tak dobře.“

Vzhlédl, setkal se s jejím pohledem a zjistil, že se laskavě usmívá. Položila mu jemnou ruku na tvář. „Budeš skvělý otec.“

„Elain…“

„O tom ani slovo,“ řekla a zahrozila prstem. „Žádné řeči o smrti nebo povinnosti.“

„Nemůžeme přehlížet, co se stane.“

„Ani se tím nemusíme zaobírat,“ řekla. „Tolik jsem tě toho naučila o tom, jak být panovník, Rande. Zdá se ale, že na jednu lekci jsem zapomněla. Je v pořádku připravovat se na nejhorší, ale nesmíš se v tom rochnit. Nesmíš se na to soustředit. Královna musí mít především naději.“

„Já mám naději,“ řekl Rand. „Doufám ve svět, v tebe, ve všechny, kdo musejí bojovat. To nic nemění na skutečnosti, že jsem se smířil s vlastní smrtí.“

„To stačí,“ řekla. „Už o tom nechci nic slyšet. Dnes večer si dopřeju tichou večeři s mužem, kterého miluju.“

Rand vzdychl, ale vstal a posadil se do křesla vedle jejího, zatímco ona zavolala na stráže u vchodu, aby přinesly jídlo.

„Můžeme alespoň probrat taktiku?“ zeptal se Rand. „Opravdu na mě udělalo dojem, cos tady dokázala. Nemyslím, že bych to dokázal lip.“

„Většinou je to práce hlavních kapitánů.“

„Viděl jsem tvoje poznámky,“ řekl Rand. „Bašere a ostatní jsou skvělí, dokonce geniální generálové, ale přemýšlejí jen o svých vlastních bitvách. Někdo je musí sladit a ty to děláš úžasně. Máš na to hlavu.“

„Ne, nemám,“ opáčila Elain. „Co mám, je celý život v postavení dědičky andorského trůnu, která se připravuje na války, co můžou přijít. Za to, co ve mně vidíš, poděkuj generálu Bryneovi a mojí matce. Našels v mých poznámkách něco, co bys udělal jinak?“

„Z Caemlynu do Brémského lesa, kde chcete Stínu připravit léčku, je to víc než sto padesát mil,“ poznamenal Rand. „To je riskantní. Co když tvoje jednotky přemůžou dřív, než se do lesa dostanou?“