Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Jestli si na ni nedáme pozor, jednou vyrazí do bitvy sama, napadlo Lana. Hlavu má plnou písní a příběhů.
Nepovzbuzoval právě před chvílí své muže, ať vyprávějí stejné příběhy? Ne. Byl v tom rozdíl, cítil rozdíl. Naučit muže přijmout skutečnost, že mohou zemřít, a vážit si cti padlých… to bylo jiné než zpívat písně o tom, jak úžasné je bojovat v předních liniích.
Naneštěstí bylo třeba skutečného boje, aby se člověk naučil, v čem je rozdíl. Světlo dej, ať Tenobie neprovede nic ukvapeného. Lan viděl mnoho mladých mužů, kteří měli v očích stejný pohled. Řešením bývalo je několik týdnů štvát až k padnutí, podrobit je takovému výcviku, že dokázali myslet jenom na vlastní postel, a ne na „slávu“, kterou jednoho dne dobudou. Pochyboval, že by to bylo vhodné pro královnu.
„Od chvíle, kdy se Kalyan oženil s Ethenielle, se chová pořád zbrkleji,“ řekl Agelmar tiše, když se připojil k Lanoví a společně procházeli zadními řadami a kývali na vojáky, které míjeli. „Myslím, že ji dokázal trochu krotit, ale teď – když na ni nedohlíží on ani Bašere…“ Vzdychl. „No nic. Co sis ode mě přál, Dai Šane?“
„Bojujeme tady dobře,“ řekl Lan. „Ale dělá mi starosti, jak jsou muži unavení. Budeme dál schopní trolloky zadržet?“
„Máš pravdu; nakonec se přes nás nepřítel dostane,“ řekl Agelmar.
„Takže co uděláme?“ zeptal se Lan.
„Budeme bojovat tady,“ řekl Agelmar. „A pak, až už se nedokážeme udržet, budeme ustupovat, abychom získali čas.“
Lan ztuhl. „Ustupovat?“
Agelmar přikývl. „Jsme tady, abychom trolloky zpomalili. Toho dosáhneme tím, že se tady nějakou dobu udržíme a pak budeme pomalu ustupovat přes Šajnar.“
„Nepřišel jsem k Tarwinovu sedlu, abych ustupoval, Agelmare.“
„Dai Šane, začínám věřit, žes sem přišel zemřít.“
To byla čistočistá pravda. „Nepřenechám Malkier Stínu podruhé, Agelmare. Přišel jsem k Sedlu — Malkierové mě sem následovali — abychom Temnému ukázali, že nejsme poraženi. Odejít potom, co jsme skutečně dokázali získat nějakou pozici…“
„Dai Šane,“ řekl urozený pán Agelmar mírněji, aniž zpomalil, „vážím si tvého rozhodnuti bojovat. My všichni; už jen samotný tvůj příchod sem inspiroval tisíce. To možná nebyl tvůj záměr, aleje to záměr, který pro tebe kolo utkalo. Odhodlání muže, který chce dosáhnout spravedlnosti, se nedá jen tak přehlížet. Nicméně je čas odsunout svá přání stranou a zaměřit se na důležitější věci.“
Lan se zastavil a upřel na starého generála pohled. „Važ svá slova, urozený pane Agelmare. To skoro zní, jako bys říkal, že jsem sobec.“
„To říkám, Lane,“ odvětil Agelmar. „A jsi.“
Lan sebou netrhl.
„Přišel jsi sem zahodit vlastní život pro Malkier. To je samo o sobě vznešené. Nicméně když máme před sebou Poslední bitvu, je to také hloupé. Potřebujeme tě. Kvůli tvé paličatosti budou umírat lidé.“
„Nežádal jsem je, aby mě následovali. Světlo! Dělal jsem, co jsem mohl, abych jim v tom zabránil.“
„Povinnost je těžší než hora, Dai Šane.“
Tentokrát sebou Lan trhl. Jak to bylo dlouho, co ho k tomu někdo dokázal přinutit pouhými slovy? Pamatoval si, jak tyto věci učil jednoho mladíka z Dvouříčí. Ovčáka, který nic nevěděl o světě a bál se osudu, který mu vzor nachystal.
„Některým lidem,“ řekl Agelmar, „je souzeno zemřít a oni se toho bojí. Jiným je souzeno žít a vést a oni to pokládají za břímě. Pokud bys tady chtěl bojovat až do posledního muže, mohl bys, a oni by zemřeli s písní oslavující boj na rtech. Nebo bys mohl udělat, co my oba potřebujeme. Stáhnout se, až budeme muset, přizpůsobit se a dál zdržovat a bránit Stínu v postupu tak dlouho, jak to dokážeme. Dokud nám ostatní armády nebudou moct poslat pomoc.
Máme mimořádně pohyblivé vojsko. Všechny armády ti poslaly své nejlepší jízdní oddíly. Viděl jsem devět tisíc Saldejců, jak naprosto přesně provádějí složité manévry. Tady můžeme Stínu uškodit, ale ukazuje se, že jejich počet je příliš velký. Větší, než jsem očekával. Když se stáhneme, budeme jim škodit dál. Najdeme způsob, jak je ztrestat při každém kroku, o nějž ustoupíme. Ano, Lane. Udělals ze mne velícího polního generála. Tohle je má rada. Nebude to dnes, nebo možná celý týden, ale budeme muset ustoupit.“
Lan mlčky kráčel dál. Než dokázal dát dohromady odpověď, spatřil ve vzduchu vybuchnout modré světlo. Nouzový signál od Sedla. Jednotky, na které právě přišla řada na bitevním poli, potřebovaly pomoc.
Zamyslím se nad tím, řekl si Lan v duchu. Potlačil únavu a rozběhl se k místu, kde stáli uvázaní koně a kam pacholek odvedl Mandarba.
Tohoto výpadu se nemusel zúčastnit. Právě se z jednoho vrátil. Rozhodl se, že stejně půjde, přistihl se, jak ječí na Bulena, ať mu připraví koně, a připadal si jako blázen. Světlo, Lan si na mužovu pomoc tak zvykl!
Agelmar má pravdu, pomyslel si Lan, zatímco o sebe pacholci zakopávali při sedlání Mandarba. Hřebec cítil jeho náladu a choval se jankovitě. Půjdou za mnou, tak jako Bulen. Vést je na smrt ve jménu padlého království… jet sám vstříc stejné smrti… jak se to liší od toho, jak se chová Tenobie?
Zanedlouho už se hnal zpátky k obranným liniím, kde zjistil, že je trolloci téměř prolomili. Zapojil se do bitvy a ten večer se udrželi. Nakonec se jim to ale nepodaří. A co pak?
Pak… pak opět Malkier opustí a udělá, co je třeba.
Egwaininy síly se shromáždily v jižní části Merrilorského pole. Měly v plánu zamířit pomocí cestování do Random, jakmile se Elainino vojsko přesune ke Caemlynu. Randovy armády ještě nevstoupily do Thakan’daru, ale místo toho se přesunuly na shromaždiště v severní části pole, kde se daly jednodušeji hromadit zásoby. Rand tvrdil, že ještě nenastala zcela vhodná chvíle k útoku; Světlo dej, aby se Seančany dělal pokroky.
Přesunout tolik lidí byla strašlivá práce. Aes Sedai vytvořily dlouhou řadu průchodů, jako dveře podél jedné strany rozlehlé hodovní síně. Vojáci se shlukli a čekali, až na ně přijde řada. Mnohé z nejsilnějších usměrňovaček nebyly do úkolu zapojeny; brzy budou usměrňovat v boji a vytváření průchodů by jen vyčerpalo potřebnou sílu dřív, než důležitá práce vůbec začne.
Vojáci samozřejmě udělali místo pro amyrlin. Na druhé straně už byla předsunutá stráž a postavený tábor, takže nastal čas, aby prošla i ona. Ráno se sešla se sněmovnou a probíraly hlášení o zásobování a hodnocení terénu. Byla ráda, že sněmovně povolila hrát ve válce větší roli; přísedící, z nichž mnohé prožily mnohem víc než jedno století, v sobě měly nemalou moudrost.
„Nelíbí se mi, že musíme tak dlouho čekat,“ ozval se Gawyn, jedoucí vedle ní.
Pronikavě se na něj podívala.
„Věřím tomu, jak bojiště hodnotí generál Bryne, stejně jako tomu věří sněmovna,“ řekla Elain, když míjeli illiánské rytíře, z nichž každý měl na naleštěném prsním krunýři vytepaných devět včel Illianu. Salutovali jí, tváře ukryté za kónickými přilbami s mřížovým hledím vpředu.
Nebyla si jistá, jestli se jí líbí mít je ve svém vojsku – budou věrnější Randovi než jí – ale Bryne na tom trval. Tvrdil, že přestože je její armáda obrovská, chybí jí elitní oddíly, jako jsou rytíři.