Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Bulen sklouzl ze sedla.
Lan zaklel, zastavil Mandarba a seskočil. Rozběhl se k Bulenovi a našel ho, jak prázdným pohledem zírá na oblohu. V boku měl obrovskou ránu a kroužkovou košili rozervanou jako plachtu, do které se příliš dlouho opíral vítr. Bulen zakryl ránu tím, že si přes zbroj navlékl kabát. Lan neviděl, jak ho zranili, ani si nevšiml, že ránu tají.
Pitomče! napadlo Lana, zatímco muži nahmatával tepnu.
Žádný tep. Byl mrtvý.
Pitomče! pomyslel si znovu Lan a sklonil hlavu. Nechtěls mě opustit, že? Proto jsi to skrýval. Bál ses, že zatímco se budeš léčit, já tam umřu.
Buď to, nebo jsi nechtěl usměrňovače připravovat o sílu. Věděls, že pracují na hranici svých možností.
Se zaťatými zuby Lan zvedl Bulenovu mrtvolu a přehodil si ji přes rameno. Zvedl tělo na Bulenova koně a přivázal ho k sedlu. Ander a princ Kaisel – kandorský mladík a jeho stočlenný oddíl obvykle jezdil s Lanem – seděli opodál a vážně ho sledovali. Lan, který cítil jejich pohled, položil mrtvému raku na rameno.
„Vedl sis dobře, příteli,“ řekl. „Celá pokolení o tobě budou zpívat. Kéž tě chrání ruka Stvořitele a poslední objetí matky tě vítá doma.“ Obrátil se k ostatním. „Nebudu truchlit! Truchlení je pro ty, kdo litují, a já nelituju toho, co tady děláme! Bulen nemohl zemřít lepší smrtí. Já pro něj nepláču, já mu provolávám slávu!“
S uzdou Bulenova koně v ruce se vyhoupl Mandarbovi do sedla a narovnal se. Nedovolí, aby viděli, jak je vyčerpaný. Nebo jeho zármutek. „Viděl někdo z vás padnout Bakha?“ zeptal se jezdců poblíž. „Vzadu na koni měl přivázanou kuši. Vždycky ji s sebou nosil. Slíbil jsem mu, že jestli náhodou někdy spustí, nechám jednoho z aša’manů, aby ho pověsil za palce u nohou ze skály.
Zemřel včera, když se mu meč zasekl v trolločí zbroji. Pustil ho a natáhl se pro náhradní, ale dva trolloci mu podtrhli koně. Myslel jsem si, že je mrtvý, a snažil se k němu dostat, a místo toho jsem uviděl, jak se zvedl s tou svojí Světlem prokletou kuší a střelil ze vzdálenosti půl kroku jednoho z trolloků přímo do oka. Šipka mu prolétla hlavou. Druhý trollok ho vykuchal, ale on mu ještě předtím vrazil do krku nůž, který nosil v botě.“ Lan přikývl. „Budu si tě pamatovat, Bakhu. Zemřel jsi dobře.“
Chvíli jeli mlčky a pak princ Kaisel dodaclass="underline" „Ragon. Ten taky zemřel dobře. Rozjel se s koněm přímo na tlupu třiceti trolloků, kteří na nás útočili z boku. Nejspíš tím zachránil tucet mužů, protože nám získal čas. Když ho strhávali z koně, kopl jednoho do obličeje.“
„Ano, Ragon byl blázen,“ řekl Ander. „Já jsem jeden z těch, které zachránil.“ Usmál se. „Zemřel dobře. Světlo, to tedy ano. Ačkoli samozřejmě ta nejšílenější věc, kterou jsem za posledních pár dní viděl, bylo to, co udělal Kragil, když bojoval s mizelcem. Viděli jste to někdo…“
Když dorazili do tábora, muži se smáli a oslavovali padlé. Lan se od nich oddělil a vzal Bulena k aša’manům. Narišma držel otevřený průchod pro vůz se zásobami. Kývl na Lana. „Urozený pane Mandragorane?“
„Potřebuju ho uložit někam do chladu,“ řekl Lan a sesedl. „Až tohle skonči a získáme Malkier zpátky, budeme pro vznešené padlé chtit řádné místo posledního odpočinku. Do té doby ho nenechám spálit nebo shnít. Byl to první Malkier, který se vrátil k malkierskému králi.“
Narišma přikývl a na koncích cůpků mu zazvonily arafelské zvonečky. Nechal projet vůz a pak ostatní zvednutou rukou zarazil. Zavřel průchod a otevřel jiný na vrcholek hory.
Průchodem přilétl ledový vítr. Lan sundal Bulena z koně. Narišma mu chtěl pomoct, ale Lan ho mávnutím ruky odehnal a s heknutím si přehodil mrtvé tělo přes rameno. Prošel průchodem do sněhu a mrazivý vítr ho řezal do tváří, jako by na něj někdo vzal nůž.
Položil Bulena, poklekl a jemně sňal z jeho hlavy šňůrku hadori. Lan ji ponese do bitvy – aby Bulen mohl dál bojovat – a až bitva skončí, zase ji vrátí. Stará malkierská tradice. „Vedl sis dobře, Bulene,“ řekl Lan tiše. „Děkuji ti, žes to se mnou nevzdal.“
Vstal a s hadori v ruce a sněhem křupajícím pod nohama prošel průchodem zpátky. Narišma nechal průchod zavřít a Lan se ho zeptal, kde hora leží – pro případ, že by Narišma padl v boji – aby Bulena opět dokázal najít.
Nebudou tímto způsobem schopní zachovat všechny padlé Malkiery, ale jeden byl lepší než žádný. La n omotal koženou šňůrku hadori kolem jílce svého meče těsně za záštitou a pevněji utáhl. Mandarba předal pacholkovi, pohrozil koni prstem a podíval se mu do tmavých jasných očí. „Už žádné kousání pacholků,“ zavrčel na hřebce.
Poté se vydal hledat urozeného pána Agelmara. Našel velitele, jak nedaleko saldejské části ležení mluví s Tenobií. Poblíž stály dvousetčlenné řady mužů s luky a střežily oblohu. Už došlo k mnoha útokům draghkarů. Když se Lan přiblížil, země se začala třást a rachotit.
Muži nevykřikli. Už si na to začínali zvykat. Země sténala.
Holá skála nedaleko Lana se rozpoltila. Polekaně uskočil, zatímco otřesy pokračovaly, a sledoval, jak se ve skále objevují vlasové praskliny. Bylo na nich něco nesmírně špatného. Byly příliš tmavé, příliš hluboké. Přestože se okolí stále chvělo, Lan přistoupil blíž, začal si drobné praskliny prohlížet a i přes dunivé zemětřesení se je snažil podrobně prozkoumat.
Vypadaly jako pukliny do nicoty. Vtahovaly do sebe světlo a vysávaly ho. Bylo to, jako by se díval na praskliny v samotné realitě.
Otřesy se uklidnily. Temnota v prasklinách ještě pár chvil prodlévala a pak vybledla a vlasové praskliny se změnily jen na obyčejné trhliny v kameni. Lan si ostražitě klekl a zblízka si je prohlédl. Viděl to, co si myslí? Co to mělo znamenat?
S mrazením v zádech vstal a šel dál. Neunavují se jen lidé, pomyslel si. Matka slábne.
Pospíchal saldejským táborem. Z těch, kdo bojovali u Sedla, měli Saldejci nejlépe udržovaný tábor, který řídily přísné ruce manželek důstojníků. Lan nechal většinu Malkierů, kteří nebojovali, ve Fal Daře, a ostatní vojska tvořili v převážné míře jen válečníci.
U Saldejců to tak nechodilo. Přestože do Momy se obvykle nevydávaly, ženy jinak na taženích své muže doprovázely. Všechny uměly bojovat s noži, a kdyby bylo nutné, bránily by ležení až do smrti. Při shromažďování a rozdělování zásob a péči o raněné zde byly nanejvýš užitečné.
Tenobie se opět s Agelmarem dohadovala o taktice. Lan poslouchal, zatímco šajnarský hlavní kapitán přikyvoval jejím požadavkům. Boji dobře rozuměla, ale byla příliš smělá. Chtěla, aby trolloky zatlačili do Momy a přenesli tak boj na jejich území.
Nakonec si všimla Lana. „Urozený pane Mandragorane,“ řekla a změřila si ho. Byla to docela pohledná žena, s ohněm v očích a dlouhými černými vlasy. „Byl váš poslední výpad úspěšný?“
„Padli další trolloci,“ řekl Lan.
„Bojujeme slavnou bitvu,“ řekla hrdě.
„Ztratil jsem dobrého přítele.“
Tenobie se odmlčela a pak mu pohlédla do očí, snad ve snaze najít v nich nějaké city. Lan nedal žádné najevo. Bulen zemřel dobře. „Muži, kteří bojují, dosáhnou slávy,“ řekl jí Lan, „ale samotná bitva sláva není. Prostě jen je. Urozený pane Agelmare, na okamžik.“
Tenobie poodstoupila a Lan odtáhl Agelmara stranou. Starý generál Lanoví věnoval vděčný pohled. Tenobie chvíli přihlížela a pak odkráčela, spěšně následovaná dvěma vojáky ze své gardy.