Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Potřebujeme trolloky vylákat do bitvy,“ řekla Elain. „Rozmístění, které jsem navrhla, bude fungovat nejlépe. Bašere, co můj plán ohledně samotného města?“
„Myslím, že všechno už je skoro připravené, ale prověřím si to,“ odpověděl Bašere a zamyšleně si kotníky prstů přejížděl knír. „Ty tvoje ženy udělaly dobré průchody a Mayene nám poskytlo olej. Víš jistě, že chceš provést něco tak drastického?“
„Ano.“
Bašere čekal na obsáhlejší odpověď a možná na vysvětlení. Když mu žádné neposkytla, odešel vydat poslední rozkazy. Elain obrátila Měsíční stín, aby projela kolem řad vojáků rady v čelních liniích, které rozestavili nedaleko lesa. Nyní na poslední chvíli, kdy už její velitelé vydávali rozkazy, toho už moc udělat nemohla, ale mohla se nechat vidět v sedle a sebevědomá. Když projížděla, muži zvedali píky i hlavy.
Elain nespouštěla oči z doutnajícího města. Neodvrátí zrak a nedovolí, aby ji ovládl hněv. Ten hněv využije.
Zakrátko se k ní Bašere vrátil. „Hotovo. Sklepení mnoha budov, které ještě stojí, jsme naplnili olejem. Talmanes a ostatní jsou na místě. Jakmile se tvoje strážkyně vrátí se zprávou, že jsou ženy z rodinky připravené otevřít další řadu průchodů, můžeme pokračovat.“
Elain přikývla, a když se Bašere podíval na její ruku, sundala ji z břicha. Neuvědomila si, že si ho zase drží. „Co si myslíš o tom, že jdu do bitvy, když jsem těhotná? Je to chyba?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Dokazuje to, jak zoufalá je naše situace. Vojáky to přiměje přemýšlet. Budou to brát ještě vážněji. Kromě toho…“
„Co?“
Bašere pokrčil rameny. „Možná jim to připomene, že ne všechno na světě umírá.“
Elain se obrátila a zahleděla se na město v dálce. Sedláci na jaře vypalovali pole, aby je připravili na nový život. Možná právo to teď Andor prožíval.
„Pověz mi,“ řekl Bašere. „Řekneš mužům, že nosíš dítě urozeného pána Draka?“
Děti, opravila ho Elain v duchu. „Předpokládáš, že víš něco, co možná je a možná není pravda, urozený pane Bašere.“
„Mám ženu a dceru. Poznám ten výraz ve tvých očích, když vidíš urozeného pána Draka. Žádná těhotná žena se nedotýká svého lůna s takovou úctou, když se dívá na muže, který není otec.“
Elain stiskla rty do úzké čárky.
„Proč to tajíš?“ zeptal se Bašere. „Slyšel jsem, co si někteří z mužů myslí. Mluví o nějakém jiném muži, temném druhovi jménem Mellar, který býval kapitánem tvých gardistek. Já poznám, že ty řeči nejsou pravda, ale jiní nemusí být tak moudří. Kdybys chtěla, mohla bys ty řeči zarazit.“
„Randovy děti budou terče,“ řekla.
„Aha…“ odvětil. Chvíli si hladil knír.
„Pokud s těmi důvody nesouhlasíš, Bašere, řekni mi to. Nebudu snášet patolízala.“
„Já nejsem žádný patolízal, ženo,“ řekl podrážděně. „Ale přese všechno pochybuju, že tvoje dítě by mohlo být větším terčem, než už on či ona je. Jsi vrchní velitelka armád Světla! Myslím, že si tví muži zaslouží vědět, za co přesně bojují.“
„Není to tvoje věc,“ řekla Elain, „ani jejich.“
Bašere zvedl obočí. „Dědic trůnu,“ řekl bez obalu, „není věc jeho poddaných?“
„Myslím, že překračuješ hranice, generále.“
„Možná ano,“ řekl. „Možná, že tolik času stráveného ve společnosti urozeného pána Draka pokroutilo moje způsoby. Ten muž… nikdy jsi nedokázala říct, co si myslí. V polovině případů chtěl znát můj názor, upřímný a nijak nepřikrášlený. V druhé polovině to vypadalo, že mě přerazí napůl jenom proto, že jsem podotkl, že se obloha zdá trochu tmavá.“ Bašere zavrtěl hlavou. „Jenom o tom trochu popřemýšlej. Veličenstvo. Připomínáš mi moji dceru. Ta by mohla udělat něco podobného a tohle je rada, kterou bych dal jí. Tvoji muži budou bojovat statečněji, když budou vědět, že nosíš dědice Draka Znovuzrozeného.“
Muži, pomyslela si Elain. Ti mladí se na mě snaží udělat dojem každým odvážným kouskem, který se v těch jejich hloupých hlavách vynoří. Staří předpokládají, že každá mladá žena potřebuje poučit.
Opět obrátila oči k městu, zatímco Birgitte dojela k ní a přikývla. Sklepení byla naplněna olejem a smůlou.
„Spalte to,“ řekla Elain hlasitě.
Birgitte mávla rukou. Ženy z rodinky otevřely další řadu průchodů a muži jimi do caemlynských sklepení prohodili hořící pochodně. Netrvalo dlouho, než kouř stoupající nad město ztmavl a začal vypadat zlověstněji.
„Tohle se jim nepodaří jen tak uhasit,“ řekla Birgitte tiše. „Ne když je takové sucho. Celé město vzplane jako stoh sena.“
Shromážděná armáda hleděla na město, zvláště příslušníci královniny gardy a andorského vojska. Pár z nich zasalutovalo, jako kdyby zdravili pohřebni hranici padlého hrdiny.
Elain zaskřípala zuby a pak řekla: „Birgitte, seznam s tím gardu. Otcem dětí, které nosím, je Drak Znovuzrozený.“
Bašere roztáhl rty ve výraznějším úsměvu. Nesnesitelný chlap! Birgitte šla s úsměvem rozšířit novinku. Taky byla nesnesitelná
Andorští jako by se při pohledu na hořící hlavní město napřimovali a hrdě zvedali hlavy. Trolloci, vyhánění ohněm, se začali valit z bran. Elain se ujistila, že trolloci její armádu vidí, a pak zavelela: „Na sever!“ Obrátila Měsíční stín. „Caemlyn je mrtev. Míříme do lesa; ať nás zplozenci Stínu následují!“
Androl se probudil s hlínou v puse. Zasténal a pokusil se převalit, ale zjistil, že je něčím svázaný. Vyplivl, olízl si rty a zamrkal zalepenýma očima.
Společně s Jonnethem a Emarinem leželi u hliněné stěny, svázaní provazy. Vzpomínal si… Světlo! Propadl se strop.
Pevaro? vyslal. Bylo neuvěřitelné, jak přirozený mu tento způsob dorozumívání začínal připadat.
Odměnou mu byl oblouzený pocit, který z ní ucítil. Pouto mu umožnilo poznat, že je někde poblíž, nejspíš také svázaná. Rovněž přišel o přístup k jediné síle; drápal se po ní, ale narazil na štít. Provazy, jimiž byl spoutaný, byly připevněny k jakémusi háku v zemi za ním, což mu omezovalo pohyb.
Androl s určitým úsilím potlačil paniku. Neviděl Nalaama. Kde je? Leželi spoutaní v prostorné místnosti a vzduch byl cítit vlhkou zeminou. Stále byli v podzemí uvnitř Taimových tajných chodeb.
Pokud se propadl strop, pomyslel si Androl, kobky jsou nejspíš zničené. To vysvětlovalo, proč byli všichni svázaní, ale ne zamčení.
Někdo vzlykal.
S námahou se převrátil a spatřil Evina, svázaného poblíž. Mladší muž brečel a třásl se.
„To je v pořádku, Evině,“ zašeptal Androl. „Najdeme způsob, jak z toho ven.“
Evin k němu zalétl ohromeným pohledem. Mladík byl svázaný jinak, vsedě s rukama za zády. „Androle? Androle, mrzí mě to.“
V Androlovi se cosi sevřelo. „Co tě mrzí, Evine?“
„Přišli hned potom, co jste vy ostatní odešli. Myslím, že chtěli Emarina. Aby ho obrátili. Když ho tam nenašli, začali se vyptávat. Zlomili mě, Androle. Bylo to tak snadné. Mrzí mě to…“
Takže Taim neobjevil mrtvé stráže. „Není to tvoje vina, Evině.“
Nedaleko zazněly na zemi kroky. Androl předstíral bezvědomí, ale někdo ho nakopl. „Viděl jsem, jak mluvíš, poslíčku,“ řekl Mišrail a sklonil k němu svou zlatovlasou hlavu. „Za to, cos udělal Koterenovi, tě s radostí zabiju.“