Vzpomínka na světlo

„Veličenstvo?“ zeptal se Lan.

„Agelmar přinesl svoje plány pro tuto frontu, Dai Šane,“ řekl král Easar a zařadil se vedle něj. „Chtěl by je s námi projít. Je důležité, abys tam byl; bojujeme pod zástavou Malkieru. Všichni jsme s tím souhlasili.“

„Tenobie?“ zeptal se Lan, kterého to upřímně překvapilo.

„V jejím případě bylo třeba trochu povzbuzení. Smířila se s tím. Také mám zprávy, že královna Ethenielle opustí Kandor a dorazí sem. Hraničáři v této bitvě bojují společně a ty nás při tom povedeš.“

Světlo kolem nich postupně sláblo a Easara cestou zdravila jedna řada kopiníků za druhou. Šajnarci měli nejlepší těžkou jízdu na světě a na této kamenité půdě nesčetněkrát bojovali – a umírali – při obraně bohatých jižních zemí.

„Přijdu,“ přikývl Lan. „To, co jste mi uložili, tíží jako tři hory.“

„Já vím,“ řekl Easar. „Ale my tě budeme následovat, Dai Šane. Dokud se samotná obloha nerozerve vedví, země se nerozdělí pod nohama a dokud se samotné kolo nepřestane otáčet. Nebo, kéž požehná Světlo, každý meč nepozná mír.“

„A co Kandor? Pokud královna přijede sem, kdo bude velet té bitvě?“

„Se zplozenci Stínu tam jede bojovat Bílá věž,“ řekl Easar. „Tys pozvedl zlatého jeřába. Zavázali jsme se přísahou, že ti přijdeme na pomoc, tak jsme tady.“ Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval pochmurnějším hlasem. „Kandor už není možné zachránit, Dai Šane. Královna to přiznává. Úkolem Bílé věže není ho zachránit, ale zabránit zplozencům Stínu získat další území.“

Obrátili se a projeli řadami kopiníků. Muži měli rozkazy se za soumraku zdržovat u svých koní a měli napilno s péčí o zbroj, zbraně a zvířata. Každý z nich měl na zádech přivázaný dlouhý meč, někdy i dva, a všichni nosili na opascích palcáty a dýky. Šajnarci se nespoléhali pouze na svá kopí; nepřítel, kterého napadlo je sevřít tak, aby neměli prostor k útoku, brzy zjistil, že v boji nablízko mohou být velice nebezpeční.

Většina mužů měla přes plátovou a kroužkovou zbroj natažené kabátce se znakem černého jestřába. Zdravili je odhodlaně a s vážnými tvářemi. Ano, Šajnarci byli vážný národ. To s vámi udělal život v Hraničních státech.

Lan zaváhal a pak hlasitě promluvil. „Proč truchlíme?“

Vojáci poblíž se k němu obrátili.

„Není tohle to, k čemu jsme se cvičili?“ vykřikl Lan. „Není to náš účel, samotný náš život? Nad válkou není třeba truchlit. Jiní lidé možná byli nedbalí, ale my ne. My jsme připravení, a tak je toto čas slávy.

Ať zazní smích! Radujme se. Provolávejme slávu padlým a připijme si na naše předky, kteří nás dobře vycvičili. Pokud zítra zemřete, očekávejte znovuzrození, buďte hrdí. Poslední bitva je tady a my jsme připravení!“

Lan si nebyl tak úplně jistý, co jej přimělo pronést tato slova. Ale vyvolala bouři. „Dai Šan! Dai Šan! Vpřed, zlatý jeřábe!“ Viděl, že někteří z mužů jeho řeč zapisují, aby ji nechali kolovat mezi ostatními.

„Máš duši vůdce, Dai Šane,“ řekl Easar, když vyrazili dál.

„Tím to není,“ odvětil Lan s očima upřenýma před sebe. „Nesnáším sebelítost. Příliš mnoho z těch mužů vypadalo, jako by si připravovalo vlastní rubáš.“

„Buben bez paličky,“ promluvil tiše Easar a popohnal koně otěžemi. „Pumpa bez rukojeti. Píseň bez hlasu. Přesto je můj. Přesto je můj.“

Lan se se svraštěným čelem otočil, ale král báseň nijak nevysvětlil. Pokud jeho poddaní byli vážní, pak král ještě víc. Easar v nitru ukrýval rány, o něž se nemínil dělit. Lan mu to neměl za zlé; on sám dělal totéž.

Dnes večer však spatřil, jak se Easar usmívá, když přemýšlí o tom, co mu na rty přineslo onu báseň.

„Byla to Anasai?“ zeptal se Lan.

Easar se zatvářil překvapeně. „Ty jsi četl Anasaiino dílo?“

„Byla to oblíbená básnířka Moirain Sedai. Znělo to jako něco od ní.“

„Všechny své básně psala jako žalozpěvy,“ řekl Easar. „Tento byl za jejího otce. Zanechala pokyny; je možné ho číst, ale neměl by být pronášen nahlas, leda by byla vhodná chvíle. Nevysvětlila, kdy bude dobrá chvíle.“

Dojeli k válečným stanům a sesedli. Sotva to udělali, začaly rohy troubit na poplach. Oba muži na to zareagovali a Lan se mimoděk dotkl meče, který mu visel po boku.

„Pojďme za urozeným pánem Agelmarem,“ vykřikl Lan, když muži spustili křik a rozřinčela se zbroj. „Pokud chcete bojovat pod mojí zástavou, rád roli vůdce přijmu.“

„Vůbec neváháš?“ zeptal se Easar.

„Co jsem zač?“ zeptal se Lan, když se vyhoupával do sedla. „Nějaký ovčák ze zapadlé vesničky? Vykonám svoji povinnost. A když jsou muži tak bláhoví a zvolí si mě za vůdce, pošlu je konat tu jejich.“

Easar přikývl, pak zasalutoval a koutky úst se mu zvedly v dalším úsměvu. Lan mu pozdrav oplatil a pak se s Mandarbem tryskem prohnal prostředkem ležení. Muži na jeho okrajích zapalovali ohně; aša’manové vytvořili průchody k jednomu z usychajících lesů na jihu, kde bylo možné nasbírat dřevo. Kdyby záleželo na Lanoví, těchto pět usměrňovačů by neplýtvalo silami na zabíjení trolloků. Byli mnohem užitečnější jinak.