Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Tři tucty ogierů nejrůznějšího věku, od těch s obočím bílým jako čerstvě napadlý sníh, až po mladé jako Loial. Stál tam s nimi a při zpěvu se mu koutky rtů zvedaly v úsměvu.
Perrin stál se založenýma rukama poblíž, společně se svou ženou. „To, jak jsi mluvila o tom, že je třeba zajít za aša’many, mě přimělo přemýšlet – pokud potřebujeme spojence, co ogierové? Chtěl jsem se zajít podívat, jestli bych nenašel Loiala, ale než jsem stačil vyrazit, už jsem je našel mezi těmihle stromy.“
Elain přikývla, naslouchajíc, jak ogierská píseň dosahuje vrcholu, pak utichá a ogierové sklání hlavu. Na okamžik zavládl klid.
Nakonec letitý ogier otevřel oči a obrátil se k Elain. Bílý vous mu sahal až dolů na prsa a nad ním měl bílý knír, který mu po stranách úst visel dolů. Popošel vpřed a další staří ogierové, muži i ženy, se k němu připojili. S nimi přišel i Loial.
„Ty jsi královna,“ řekl starý ogier a uklonil se jí. „Ta, která vede tuto cestu. Já jsem Haman, syn Dala syna Morelova. Přišli jsme propůjčit své sekery vašemu boji.“
„Jsem potěšena,“ řekla Elain a pokynula mu hlavou. „Tři tucty ogierů dodají našemu boji sílu.“
„Tři tucty, děvče?“ Haman se hromově rozesmál. „Velký pařez se nesešel a nerozmlouval tak dlouho, aby vám poslal tři tucty. Ogierové budou bojovat po boku lidí. My všichni. Každý z nás, kdo udrží sekeru nebo dlouhý nůž.“
„Nádhera!“ řekla Elain. „Najdu pro vás dobré využití.“
Starší ogierka zavrtěla hlavou. „Tak neuvážlivá. Tak ukvapená. Věz toto, děvče. Byli i tací, kteří by nechali vás i svět Stínu.“
Elain ohromeně zamrkala. „To byste opravdu udělali? Prostě… nás nechali samotné? Bojovat?“
„Někteří to obhajovali,“ řekl Haman.
„Sama jsem tu pozici zastávala,“ řekla žena. „Uváděla jsem důvod, přestože jsem skutečně nevěřila tomu, že je správný.“
„Cože?“ zeptal se Loial a klopýtl vpřed. Zdálo se, že je to pro něj novinka. „To přece ne?“
Žena se na něj podívala. „Jestli se Temný zmocní světa, stromy neporostou.“
Loial vypadal překvapeně. „Ale proč jsi…“
„Argumentům je třeba odporovat, pokud se mají prokázat, můj synu,“ řekla. „Ten, kdo vede debatu, se o hloubce své oddanosti přesvědčí skrze protivenství. Nenaučil ses, že stromy mají nejsilnější kořeny, když jsou vystaveny větru?“ Zavrtěla hlavou, i když se tvářila laskavě. „To neznamená, že jsi měl tehdy opustit državu. Ne sám. O to už bylo naštěstí postaráno.“
„Postaráno?“ zeptal se Perrin.
Loial se začervenal. „No, víš, Perrine, teď jsem ženatý.“
„O tom ses předtím nezmínil!“
„Všechno se stalo tak rychle. Ale víš, oženil jsem se. Je támhle. Slyšel jsi ji zpívat? Nebyla její píseň překrásná? Být ženatý není tak špatné, Perrine. Proč jsi mi neřekl, že to není tak špatné? Myslím, že se mi to docela líbí.“
„Mám z tebe radost, Loiale,“ přerušila ho Elain. Když si člověk nedával pozor, ogierové dokázali docela dlouho mluvit o věcech, které nesouvisely s tématem. „A jsem vděčná, vám všem, že jste se k nám přidali.“
„Snad to stojí už jen za to,“ řekl Haman, „vidět tyto stromy. Po celý můj život lidé Velké stromy pouze poráželi. Vidět, jak jim někdo místo toho dává vyrůst… Rozhodli jsme se správně. Ano, ano, rozhodli. Ostatní to budou muset vidět…“
Loial mávl na Perrina a zjevně se chystal pokračovat. „Dovol mi, ať si ho na chvilku vypůjčím, Loiale,“ řekla Elain a nasměrovala Perrina doprostřed hájku.
Faile s Birgitte se k ní připojily a Loial čekal vzadu. Zdálo se, že mohutné stromy odvádějí jeho pozornost.
„Je tu povinnost, kterou ti chci uložit,“ řekla Elain Perrinovi tlumeně. „Kvůli ztrátě Caemlynu hrozí, že se naše vojska dostanou do krize ohledně zásobování. I když si lidé stěžují na ceny jídla, dařilo se nám všechny nakrmit a dělat si zásoby na nadcházející bitvu. O zásoby jsme teď přišli.“
„A co Cairhien?“ zeptal se Perrin.
„Pořád tam nějaké jídlo je,“ řekla Elain. „Stejně jako v Bílé věži a Tearu. Baerlon má dobré zásoby kovu a prachu potřebuju zjistit, co můžu získat od dalších států, a prověřit jejich situaci s jídlem. Koordinovat zásobování a příděly pro všechny armády bude ohromný úkol. Byla bych ráda, kdyby to všechno řídil jeden člověk.“
„Myslelas na mě?“ zeptal se Perrin.
„Ano.“
„Je mi líto,“ řekl Perrin. „Elain, Rand mě potřebuje.“
„Rand nás potřebuje všechny.“
„Mě potřebuje víc,“ řekl Perrin. „Říkal, že to Min viděla. Když se nezúčastním Poslední bitvy, on zemře. Kromě toho musím ještě pár bojů dokončit.“
„Já to udělám,“ ozvala se Faile.
Elain se k ní se svraštěným čelem obrátila.
„Je mojí povinností postarat se o záležitosti vojska mého manžela,“ řekla Faile. „Jsi jeho lenní paní, Veličenstvo, takže tvoje potřeby jsou jeho. Pokud má Andor velet v Poslední bitvě, pak se Dvouříčí postará, aby byl nakrmený. Dej mi přístup k průchodům, dost velkým, aby jimi projel vůz, dej mi vojáky, kteří nás budou při přesunu chránit, a přístup k záznamům všech zásobovacích důstojníků, které budu chtít. Já se o to postarám.“
Bylo to logické a rozumné, ale ne to, co Elain potřebovala. Jak moc této ženě důvěřuje? Faile ukázala, že je v otázkách politiky obratná. To bylo užitečné, ale opravdu se považuje za součást Andoru? Elain si ženu pozorně prohlížela.
„Není nikdo lepší, komu bys mohla tenhle úkol svěřit, Elain,“ řekl Perrin. „Faile se o to postará..”
„Perrine,“ řekla Elain. „Tady jde ještě o něco jiného. Můžeme si chvilku promluvit v soukromí?“
„Až skončíme, stejně jí řeknu, o co jde, Veličenstvo,“ řekl Perrin. „Já před svou ženou nemám tajemství.“
Faile se usmála.
Elain si je chvíli prohlížela a pak si tiše povzdechla. „Během plánování bitvy za mnou přišla Egwain. Existuje jistý… předmět důležitý pro Poslední bitvu, který potřebuje doručit.“
„Valerský roh,“ přikývl Perrin. „Doufám, že ho pořád máte.“
„Máme. Ukrytý ve Věži. Přesunuly jsme ho ze zabezpečené místnosti právě včas. Včera v noci se do té místnosti někdo vloupal. Vím to jen proto, že tam byla nastražena jistá ochranná opatření. Stín ví, že roh máme, Perrine, a nohsledi Temného po něm pátrají. Nemůžou ho použít; je připoután k Matoví, dokud ten nezemře. Ale jestli se služebníkům Stínu podaří ho získat, můžou Matoví zabránit ho použít. Nebo hůř – zabijí ho a zatroubí na něj sami.“
„Chcete jeho přesun zamaskovat,“ řekla Faile, „použijete dodávky zásob k tomu, abyste ukryly, kam ho vezete.“
„Raději bychom ho Matovy daly přímo,“ řekla Elain. „Ale on umí někdy… dělat potíže. Doufala jsem, že dorazí sem na setkání.“
„Je v Ebú Daru,“ řekl Perrin. „Podniká něco se Seančany.“
„Řekl ti to?“ zeptala se Elain.
„Ne přímo,“ odpověděl Perrin s neklidným výrazem. „Máme… máme mezi sebou jisté spojení. Občas vidím, kde je a co dělá.“
„Ten chlap,“ prohlásila Elain, „nikdy není tam, kde je třeba.“
„A přesto,“ namítl Perrin, „tam vždycky nakonec dorazí.“
„Seančani jsou naši nepřátelé,“ řekla Elain. „Vzhledem k tomu, co dělá, se zdá, že to Mat nechápe. Světlo, doufám, že se nežene do nějakého maléru…“