Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Lanova malá armáda před nimi byla jako oblázek.
Muži k němu mlčky pozvedli meče v posledním pozdravu.
„Teď!“ zařval Lan. Teď, když se začínají roztahovat. Nadělá to nejvíc škody. Lan kopnutím pobídl Mandarba kupředu a vyrazil v čele.
Ander cválal vedle Lana a oběma rukama se držel hrušky sedla. Nesnažil se pozvednout zbraň; kdyby ano, spadl by ze sedla.
Nyneiva se od Lana nacházela příliš daleko, aby ji skrz pouto cítil víc než slabě, ale silné city mohly být někdy zřetelné i navzdory vzdálenosti. Pokusil se vyzařovat sebevědomí pro případ, že by se to k ní dostalo. Pýchu na své muže. Lásku k ní. Hluboce si přál, aby to bylo to poslední, co si z něj bude pamatovat.
Má paže bude meč…
Kopyta bušila do země. Trolloci před nimi nadšeně vřískali, když si uvědomili, že jejich kořist přešla z ústupu do útoku a žene se jim přímo do drápů.
Samotná má hruď štít…
Lan slyšel hlas, hlas svého otce, jak pronáší tato slova. To bylo samozřejmě bláhové. Když Malkier padl, byl Lan ještě nemluvně.
Bránit Sedmivěží…
Nikdy neviděl Sedmivěží čelit Morně. Jen slýchával příběhy.
Zadržovat temnotu…
Dusot kopyt se proměnil v hřmění. Tak hlasité, hlasitější, než by býval považoval za možné. S napřaženým mečem se narovnal.
Vytrvám, když všichni ostatní padnou.
Vzdálenost mezi dvěma nepřátelskými armádami se zkracovala a trolloci sklonili oštěpy.
Al Calidhorala Malkier. Pro můj líbezný Malkier.
Byla to přísaha, kterou každý malkierský voják skládal při svém prvním přidělení na Hranici. Lan ji nikdy nesložil.
Nyní tak učinil v srdci.
„Al Čalidhorala Malkier!“ zavřískl Lan. „Sklonit kopí!“ Světlo, ta kopyta hřměla tak hlasitě! Mohlo šest tisíc koní nadělat takový rámus? Obrátil se, aby se podíval na jezdce za sebou.
Jelo jich tam přinejmenším deset tisíc.
Cože?
Přes své překvapení pobízel Mandarba vpřed.
„Vpřed, zlatý jeřábe!“
Hlasy, křik, mocný a radostný pokřik.
Vzduch vlevo před nimi se náhle v jediném svislém záblesku rozdělil. Otevřel se tři tucty kroků široký průchod – největší, jaký Lan kdy viděl – který jako by vedl do samotného slunce. Z druhé strany se rozlila, vybuchla záře. Z průchodu vyrazili útočící muži v plné zbroji a zařadili se na Lanovo křídlo. Nad nimi vlál prapor Arafelu.
Další průchody. Tři, pak čtyři, pak tucet. Otevíraly se na pláň ve vzájemném souladu, vyjížděli z nich útočící jezdci se skloněnými kopími a nad nimi se třepotaly prapory Saldeie, Šajnaru, Kandoru. Během pár vteřin se jeho šestitisícová útočící armáda změnila na stotisícovou.
Trolloci v předních řadách se rozvřískali a někteří se zastavili. Někteří se drželi a oštěpy měli skloněné tak, aby se na ně útočící koně nabodli. Za nimi se shlukovaly – neboť neviděly, co se děje vpředu – další běsnící hordy, dychtivě se tlačily vpřed a mávaly velkými meči se zahnutými čepelemi a dvoubřitými válečnými sekerami.
Trolloci vpředu, kteří drželi oštěpy, vybuchli.
Někde zpoza Lana začali aša’manové sesílat tkaniva, která rvala zemi a přední řady trolloků naprosto zničila. Když se mrtvoly zhroutily na zem, prostřední řady zůstaly zcela odkryty útoku a čelily bouři kopyt, mečů a kopí.
Lan drtivě zaútočil a projel s Mandarbem skrz vrčící trolloky. Ander se smál.
„Zpátky, ty blázne!“ zaječel na něj Lan, zatímco se ohnal po nejbližších trollocích. „Nasměruj aša’many k našim zraněným; ať chrání ležení!“
„Chci vidět, jak se usmíváš, Lane!“ zakřičel Ander a tiskl se k sedlu. „Pro jednou ukaž víc citu, než má kámen. Tohle si to rozhodně zaslouží!“
Lan se zahleděl na bitvu, o níž nikdy nečekal, že ji vyhraje, spatřil, jak se poslední obrana mění na slibný boj, a nemohl si pomoci. Nebyl to jen úsměv – on se rozesmál.
Ander poslechl jeho rozkaz a odjel vyhledat léčení a zorganizovat zadní linie.
„Jofile!“ zavolal Lan. „Zvedni moji zástavu! Malkier dnes přežívá!“
KAPITOLA 7
Dát se do toho
Elain vyšla po skončení setkání ze stanu – a vstoupila do hájku s asi tuctem stromů. A ne ledajakých: byly to obrovské, zdravé, nádherné stromy s mohutnými větvemi, desítky sáhů vysoké a se širokými kmeny. Ztuhla a zůstala vyjeveně zírat, což by bylo trapné, kdyby všichni ostatní nedělali totéž. Pohlédla stranou, kde stála Egwain a s otevřenou pusou civěla vzhůru do korun obrovských stromů. Slunce jim stále zářilo nad hlavou, ale zelené listy vrhaly na okolí stín, čímž se vysvětlovalo, proč se ve stanu setmělo.
„Tyhle stromy,“ řekl Perrin, popošel vpřed a položil ruku na silnou vroubkovanou kůru. „Takovéhle velké stromy už jsem viděl. V državě.“
Elain uchopila zdroj. Záře saidaru zde byla a zahřívala ji společně se sluncem. Naplnila se silou a pobavilo ji, že většina žen, které dokázaly usměrňovat, udělala totéž, jakmile padlo slovo država.
„No, ať je teď Rand čímkoli,“ prohlásila Egwain a založila si ruce, „nemůže jen tak nechat objevit državu.”” Zdálo se, že ji ta myšlenka uklidňuje.
„Kam odešel?“ zeptala se Elain.
„Vydal se támhle,“ řekl Perrin a mávl rukou ke stromům. „A zmizel.“
Mezi mohutnými stromy se procházeli lidé: vojáci z různých ležení, hledící vzhůru. Zaslechla, jak nedaleko mluví jeden ze Šajnarců s urozeným pánem Agelmarem. „Dívali jsme se, jak rostou, můj pane. Vyrazily ze země. Netrvalo ani pět minut, než dorostly do takové výšky. Přísahám, můj pane, jinak už nikdy netasím čepel.“ „Dobrá,“ řekla Elain a propustila zdroj. „Začněme. Země hoří. Mapy! Potřebujeme mapy!“
Ostatní panovníci se k ní obrátili. Na setkání v Randově přítomnosti jen málo z nich něco namítalo proti tomu, že byla vybrána za vůdce. Tak to mohlo v jeho přítomnosti být; osoba byla smetena přílivem Randovy vůle. Věci se zdály logické, když o nich mluvil.
Nyní mnoho z nich vypadalo nespokojeno, že byla vyvýšena nad ně. Nejlepší bude nedopřát jim čas, aby nad tím dumali. „Kde je pan Norry?“ obrátila se na Dyelin. „Mohli bychom…“
„Mám mapy, Veličenstvo,“ řekl Gareth Bryne, když vycházel ze stanu se Siuan po boku.
Vypadal prošedivělejší, než jak si ho pamatovala; na sobě měl tuhý bílý kabát a kalhoty, na hrudi znak plamene Tar Valonu. Uctivě se jí uklonil, ale nepřistoupil příliš blizko. Z jeho uniformy bylo jasné, komu patří jeho loajalita, stejně jako ze Siuaniny ruky, kterou ho ochranitelsky držela.
Elain si vzpomínala, jak se stejným klidným výrazem stával za její matkou. Nepočínal si troufale a vždy chránil královnu. Tatáž královna ho propustila ze služby. To, co se stalo, nebyla Elainina vina, ale v Bryneově tváři viděla zrazenou důvěru.
Elain nemohla změnit, co se stalo. Mohla jen hledět do budoucnosti. „Pokud máš pro nás připravené mapy této oblasti a možných bojišť, urozený pane Bryne, rádi bychom si je prohlédli. Chtěla bych mapy zemí mezi Merrilorem a Caemlynem, podrobnou mapu Kandoru a tvé nejlepší mapy ostatních Hraničních států.“ Pak se obrátila k monarchům. „Sežeňte své velitele a poradce! Okamžitě se musíme sejít s ostatními hlavními kapitány a promluvit si o našich dalších krocích.“