Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Kéž tě poslední objetí matky…“ Ander se zazmítal bolestí. „Kéž tě…“
„Kéž tě poslední objetí matky vítá doma,“ řekl Lan tiše.
„Nedívej se na mě takhle, Lane,“ řekl Ander. „Všichni jsme věděli, jako to bude, když jsme… když jsme se k tobě přidali.“
„Proto jsem se vás snažil zastavit.“
Ander se zamračil. „Já…“
„Klid, Andere,“ řekl Lan a vstal. „Byl jsem sobecký. Přišel jsem zemřít pro Malkier. Nemám právo upírat tu poctu jiným.“
„Urozený pane Mandragorane!“ Přijel princ Kaisel, kdysi skvělou zbroj zbrocenou krví a na mnoha místech promáčknutou. Kandorský princ stále vypadal na tuto bitvu příliš mladý, ale dokázal, že je stejně chladnokrevný jako ostřílený veterán. „Zase se formují.“
Lan se po kamenité zemi vydal k místu, kde mu štolba držel Mandarba. Černý hřebec měl na slabinách šrámy od trolločích zbraní. Světlu díky byly jen povrchové. Lan položil ruku koni na krk a Mandarb zafrkal. Kousek od nich zvedl jeho praporečník, holohlavý muž jménem Jofil, prapor Malkieru, zlatého jeřába. Toto byl od včerejška jeho pátý praporečník.
Lanovo vojsko se při úvodním útoku zmocnilo Sedla a zatlačilo zplozence Stínu na ústup dřív, než se jim podařilo nahrnout se do údolí. Bylo to víc, než Lan očekával. Sedlo byl dlouhý úzký kus skalnaté země, usazený mezi strmými pahorky a vrcholky.
Na udržení takové pozice nebylo třeba vymýšlet nic chytrého. Postavili jste se, umírali a zabíjeli – tak dlouho, jak jste dokázali.
Lan velel jezdectvu. Na tuto práci nebylo nejvhodnější – kavalerie odváděla nejlepší práci, když se mohla roztáhnout a měla prostor k útoku – ale cesta Tarwinovým sedlem byla tak úzká, že se jím mohlo probíjet jen málo trolloků najednou. To dávalo Lanoví šanci. Alespoň bylo pro trolloky těžší využít výhody většího počtu. Za každý krok, který získají, krvavě zaplatí.
Trolločí mršiny vytvářely v kaňonu cosi jako chlupatou pokrývku. Pokaždé, když se netvoři pokusili strží prodrat, Lanoví muži se jim postavili s kopími a píkami, meči a šípy, nakonec jich tisíce zabili a nechali ležet na hromadách, aby je další trolloci museli přelézat. Ale každý střet podobně snížil i počty Lanových vojáků.
Každý útok přinutil jeho muže se o kousek stáhnout. Směrem k ústí Sedla. Teď už od něj byli sotva něco přes třicet kroků.
Lan cítil, jak mu únava proniká až do morku kostí.
„Naše jednotky?“ zeptal se Lan prince Kaisela.
„Možná šest tisíc je jich pořád schopných jízdy, Dai Šane.“
Méně než polovina toho, s čím včera začali. „Rozkaž jim nasednout.“
Kaisel se zatvářil ohromeně. „My ustoupíme?“
Lan se k mladíkovi obrátil.
Kaisel zbledl. Lanoví říkali, že jeho pohled dokáže znervóznit každého; Moirain ráda žertovala o tom, že by dokázal přezírat kamení a má trpělivost jako dub. Nu, necítil se tak sebejistě, jak si lidé mysleli, ale tenhle chlapec měl mít rozum a neptat se, jestli budou ustupovat.
„Samozřejmě,“ řekl Lan, „a pak zaútočíme.“
„Zaútočíme? “ vyhrkl Kaisel. „Vždyť se bráníme!“
„Oni nás smetou,“ řekl Lan a vytáhl se Mandarbovi do sedla. „Jsme vyčerpaní, ztrhaní a skoro zlomení. Jestli zůstaneme tady a necháme je znovu zaútočit, padneme bez jediného zakňučení.“
Lan poznal konec, když ho viděl.
„Předej tyhle rozkazy,“ nařídil Lan princi Kaiselovi. „Pomalu se stáhneme z průsmyku. Necháte zbytek vojska shromáždit na pláni, na koních a připravený zaútočit na zplozence Stínu, až se vynoří ze Sedla. Útok jim způsobí velké ztráty; nebudou mít tušení, co se to na ně sesypalo.“
„A když se stáhneme z průsmyku, neobklíčí nás a nezdrtí?“ zeptal se Kaisel.
„S tím, co máme, je to to nejlepší, co můžeme udělat.“
„A pak?“
„A pak se jim konečně podaří probít, rozdělí naše vojsko na kousky a porazí nás.“
Kaisel chvíli nehybně seděl a pak přikývl. Na Lana to opět udělalo dojem. Předpokládal, že s ním chlapec jel, aby v bitvě našel slávu, aby bojoval po Dai Šanově boku a smetl nepřátele. Ale ne. Kaisel byl každým coulem Hraničář. Nepřijel sem hledat slávu. Přijel, protože musel. Dobrý kluk.
„Předej rozkazy hned. Muži budou mít radost, že jsou zase v sedlech.“ Příliš mnoho jich bylo nuceno bojovat pěšmo, protože v úzkém prostoru nebylo místo na manévrování.
Kaisel vydal rozkazy a ty rozkazy mezi Lanovými muži vzplály jako podzimní oheň. Lan viděl, jak Bulen pomáhá Anderovi do sedla.
„Andere?“ řekl Lan a patami pobídl Mandarba k němu. „Ty nejsi ve stavu, abys mohl jet. Běž k raněným na konci ležení.“
„Takže tam mám ležet a nechat trolloky, ať mě zmasakrujou potom, co skoncujou s várna?“ Ander se v sedle předklonil a lehce zavrávoral, což Bulen ustaraně sledoval. Ander ho mávnutím ruky zahnal a přinutil se narovnat. „Už jsme pohnuli horou, Lane. Teď pohněme peříčkem a skoncujme s tím.“
Lan neměl, co by namítl. Zavelel k ústupu mužům, kteří byli před ním v průsmyku. Jeho zbývající vojáci se shlukli kolem něj a pomalu ustupovali na pláň.
Trolloci hulákali a vřískali nadšením. Věděli, že jakmile se dostanou z těch útesů, které je omezují v pohybu, snadno v tomto boji zvítězí.
Lan a jeho malé vojsko opustilo úzké Sedlo a ti, kteří šli pěšky, se rozběhli ke koním, uvázaným poblíž ústí kaňonu.
Trolloci – pro jednou – nepotřebovali, aby je myrddraalové pobízeli k útoku. Jejich nohy bušily do kamenité země jako dunivé hřmění.
Několik stovek kroků od Sedla Lan zpomalil Mandarba a obrátil se. Ander s obtížemi dovedl koně k Lanovi a připojili se k nim další jezdci, kteří vytvořili dlouhé řady jízdy. Bulen doklusal k Lanovi z druhé strany.
Bouře zplozenců Stínu se blížila k ústí Sedla, útočící armáda tisíců trolloků, která brzy vyrazí na otevřené prostranství – a pokusí se je pohltit.
Lanovo vojsko tiše stalo seřazené kolem něj. Mnoho vojáků bylo starých, poslední pozůstatky padlého království. Vojsko, kterému se podařilo úzké sedlo ucpat, teď na mnohem větší pláni vypadalo mrňavé.
„Bulene,“ řekl Lan.
„Ano, urozený pane Mandragorane?“
„Tvrdíš, že jsi mě před lety zklamal.“
„Ano, můj pane. To…“
„Jakékoli selhání z tvé strany je zapomenuto,“ přerušil ho Lan s očima upřenýma před sebe. „Jsem pyšný, že jsem ti dal tvou hadori.“
Přijel Kaisel a kývl na Lana. „Jsme připravení, Dai Šane.“
„Takhle je to nejlepší,“ řekl Ander, který si s bolestivým úšklebkem stále tiskl ránu a stěží se držel v sedle.
„Je to tak, jak to musí být,“ řekl Lan. Nepřel se. Ne tak docela.
„Ne,“ namítl Ander. „Je to víc než to, Lane. Malkier je jako strom, kterému červi uhlodali kořeny a jeho větve pomalu chřadnou. Raději bych shořel v jediném krátkém záblesku.“
„Raději bych zaútočil,“ prohlásil Bulen rozhodnějším hlasem. „Raději bych teď zaútočil, než je nechal, ať nás rozdrtí. Ať zemřeme při útoku, s hroty mečů směřujícími k domovu.“
Lan přikývl, otočil se a zvedl meč vysoko nad hlavu. Ncpronesl žádnou řeč. To už udělal předtím. Muži věděli, o co tady jde. Ještě jeden útok, dokud stále mají trochu síly, dokud bude něco znamenat. Méně zplozenců Stínu, kteří zaplaví civilizované země. Méně trolloků zabíjejících ty, kdo se nemohou bránit.
Nepřátelské vojsko náhle vypadalo nekonečně. Slintající běsnící horda bez šiků a kázně. Ztělesnění zuřivosti a zkázy. Tisíce a tisíce stvůr. Valily se jako nečekaná záplava a vyhřměly z kaňonu.