Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Gregorin s Darlinem si začali stěžovat, ale Rand je jediným pohledem umlčel. Perrin si založil ruce a pro sebe přikývl. Teď už si nestěžovali tolik jako předtím. U mnohých z nich cítil… zamyšlení.
Chápou to jako příležitost, uvědomil si. Považují Aiely za divochy a myslí si, že až bude Rand pryč, nechají se snadno zmanipulovat. Perrin se zazubil, když si představil, jakou porážku utrpí, když se pokusí o něco takového.
„Tohle je nečekané,“ řekl Rhuark.
„Vítejte na večírku,“ dodala Elain, která po Randovi stále vrhala pohledy jako dýky. „Ochutnejte polévku.“ Kupodivu z ní cítil pýchu. Zvláštní žena.
„Varuju tě, Rhuarku,“ řekl Rand. „Budete muset změnit svoje způsoby. Aielové budou v těchto záležitostech muset jednat společně; náčelníci a moudré se budou muset radit a rozhodovat společně. Není možné, aby jeden kmen bojoval v bitvě, zatímco ostatní kmeny nesouhlasí a bojují za opačnou stranu.“
„Promluvíme si o tom,“ kývl Rhuark na ostatní aielské náčelníky. „Toto bude znamenat konec Aielů.“
„A taky začátek,“ řekl Rand.
Aielští kmenoví náčelníci a moudré se shlukli stranou od ostatních a tiše rozmlouvali. Aviendha otálela, zatímco Rand ustaraně zíral do prázdna. Perrin slyšel, jak něco šeptá, tak tiše, že to Perrinovy uši stěží zachytily.
„… teď tvůj sen… až se z tohohle života probudíš, už víc nebudeme…“
Randovi úředníci, z nichž Perrin cítil horečné úsilí, přišli ke stolu a začali pracovat na dodatcích ke smlouvě. Žena jménem Kadsuane s přísným výrazem sledovala všechno dění.
Cítil z ní neobyčejnou pýchu.
„Přidejte dodatek,“ řekl Rand. „Aielové mohou požádat jiné státy o pomoc při vynucování smlouvy, pokud usoudí, že jejich vlastní síly nepostačí. Uveďte oficiální způsob, jak státy mohou žádat Aiely o nápravu nebo svolení k útoku na nepřítele.“
Úředníci přikyvovali a pracovali ještě usilovněji.
„Děláš, jako by to už bylo dohodnuté,“ řekla Egwain s pohledem upřeným na Randa.
„Ale ne, k tomu je ještě daleko,“ ozvala se Moirain. „Rande, chci s tebou mluvit.“
„A bude se mi to líbit?“ zeptal se.
„Myslím, že ne. Pověz mi, proč musíš armádám velet osobně? Půjdeš do Šajol Ghúlu, odkud se nepochybně nebudeš schopen s nikým spojit.“
„Někdo musí velet, Moirain.“
„Věřím, že v tomhle bychom se shodli všichni.“
Rand si založil ruce za zády a byly z něj cítit starosti. „Přijal jsem za tyto lidi odpovědnost, Moirain. Chci vidět, že je o ně postaráno a že krutosti této bitvy budou co možná nejmenší.“
„Obávám se, že to je mizerný důvod k tomu, abys v bitvě velel,“ řekla Moirain tiše. „Nebojuješ, abys zachránil svoje vojáky; bojuješ, abys vyhrál. Velitelem nemusíš být ty. Neměl bys to být ty.“
„Nedovolím, aby se tahle bitva změnila ve zmatek, Moirain,“ řekl. „Kdybys viděla chyby, kterých jsme se dopustili posledně, tu zhoubu, ke které může dojít, když si všichni myslí, že to oni velí. Bitva je vřava, ale přesto potřebujeme vrchního velitele, který bude rozhodovat a držet všechno pohromadě.“
„A co Bílá věž?“ zeptala se Romanda, která došla – napůl se protlačila – k Egwain. „Máme prostředky pro účinné cestování mezi jednotlivými frontami, ve chvílích, které by ostatní zdrtily, si zachováváme chladnou hlavu, a všechny státy nám důvěřují.“
Nad tím posledním Darlin zvedl obočí.
„Bílá věž skutečně vypadá jako nej vhodnější volba, urozený pane Draku,“ dodala Tenobie.
„Ne,“ řekl Rand. „Amyrlin je mnohé, ale vojevůdce… Nemyslím, že je to moudrá volba.“
Egwain kupodivu neříkala nic. Perrin si ji pozorně prohlédl. Myslel by si, že skočí po možnosti sama boji velet.
„Měl by to být jeden z nás,“ řekl Darlin. „Vybraný z těch, kdo tady budou bojovat.“
„Asi ano,“ přikývl Rand. „Za předpokladu, že budete vědět, kdo velí, já v této věci ustoupím. Ale s mými dalšími požadavky musíte souhlasit.“
„Pořád trváš na tom, že musíš zámky rozbít?“ zeptala se Egwain.
„Nedělej si starosti, Egwain,“ řekla Moirain s úsměvem. „On ty zámky nerozbije.“
Randova tvář potemněla.
Egwain se usmála.
„Rozbiješ je ty,“ řekla Moirain Egwain.
„Cože? Jistěže ne!“
„Jsi strážkyně zámků, matko,“ pokračovala Moirain. „Neslyšelas, co jsem předtím říkala? ‚A stane se, že’co lidé vytvořili, bude roztříštěno. Stín zahalí vzor věku a Temný opět položí ruku na svět lidí…‘ Musí se to stát.“
Egwain vypadala znepokojeně.
„Tys to viděla, že ano?“ zašeptala Moirain. „O čem jsi snila, matko?“
Egwain nejdřív neodpověděla.
„Co jsi viděla?“ naléhala Moirain a přistoupila blíž k ní.
„Jeho nohy, jak drtí,“ řekla Egwain, hledíc Moirain do očí. „Když Rand kráčel vpřed, šlapal po střepech věznice Temného. V jiném snu jsem ho viděla, jak do ní seká, aby ji otevřel. Ale nikdy jsem skutečně neviděla, že by ji otevřel, Moirain.“
„Byly tam střepy, matko,“ řekla Moirain. „Zámky byly rozbity.“
„Sny se musejí vykládat.“
„Ty víš, že tento je pravdivý. Je nutné to udělat a zámky jsou tvoje. Až nastane správný okamžik, ty je rozbiješ. Rande, urozený pane Draku Znovuzrozený, nastal čas, abys jí je dal.“
„To se mi nelíbí, Moirain,“ řekl.
„Takže se moc nezměnilo, že?“ zeptala se pobaveně. „Myslím, že často odmítáš dělat to, co máš. Zvlášť když jsem to já, kdo tě na to upozorňuje.“
Chvíli mlčel a pak se zasmál a sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl tři kotouče z cuendillaru, všechny rozdělené klikatou čárou uprostřed. Položil je na stůl.
„Jak bude vědět, že nastal správný okamžik?“ zeptal se.
„Bude,“ odpověděla Moirain.
Z Egwain byly cítit pochybnosti a Perrin jí to neměl za zlé. Moirain vždy věřila, že je třeba následovat předivo vzoru a sklánět se před tím, jak se kolo otáčí. Perrin to tak neviděl. Měl za to, že si člověk vytváří vlastní cestu, a věřil vlastním pažím, že vykonají, co je třeba. Vzor nebyl něco, na co by se měl člověk spoléhat.
Egwain byla Aes Sedai. Vypadalo to, že má pocit, že by to měla vidět stejně jako Moirain. Buď to, nebo byla ochotná souhlasit a prostě si zámky vzít. „Rozbiju je, až budu mít pocit, že se to musí udělat,“ řekla, zatímco si je brala.
„Takže podepíšeš.“ Rand vzal dokument, zatímco úředníci protestovali proti tomu, v jakém spěchu museli pracovat. Nyní bylo na zadní straně dokumentu několik dodatků. Jeden z úředníků vykřikl a natáhl se pro písek, ale Rand provedl něco pomocí jediné síly a okamžitě inkoust vysušil a položil dokument před Egwain.
„Podepíšu,“ řekl a natáhla se pro brk. Pozorně si dodatky přečetla, zatímco ostatní sestry se jí dívaly přes rameno. Postupně přikývly.
Egwain položila brk na papír.
„A teď ostatní,“ řekl Rand a otočil se, aby posoudil odezvu.
„Světlo, ten se naučil být prohnaný,“ zašeptala Faile vedle Perrina. „Uvědomuješ si, co udělal?“
„Co?“ poškrábal se Perrin ve vousech.
„Přivedl s sebou všechny, o kterých věděl, že ho podpoří,“ zašeptala Faile. „Hraničáře, kteří by podepsali prakticky cokoli, aby získali pomoc pro své domoviny. Arad Doman, kterému pomohl teď nedávno. Aiely… no, dobře, kdo ví, co Aielové v danou chvíli udělají? Ale jde o princip.