Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Pak nechal Egwain, ať shromáždí ostatní. Je to geniální, Perrine. Když takhle přivedla koalici proti němu, to jediné, co opravdu musel udělat, bylo přesvědčit ji. Jakmile ji získal, ostatní by vypadali jako pitomci, kdyby zůstali stranou.“
A vskutku, když se monarchové začali podepisovat – Berelain jako první a nejdychtivěji – ti, kteří podporovali Egwain, se začali ošívat. Darlin přistoupil a uchopil pero. Chvilku váhal a pak podepsal.
Další byl Gregorin. Pak postupně Hraničáři, následovaní králem Arad Domanu. Podepsal dokonce i Roedran, který, jak se zdálo, stále celou záležitost vnímal jako naprostý nezdar. Perrinovi to přišlo zvláštní.
„Ten nadělá hodně povyku,“ řekl Faile, „ale ví, co je pro jeho království dobré.“
„Ano,“ přikývla. „Jako šašek se částečně chová i proto, aby všechny vyvedl z rovnováhy a oni ho pustili z hlavy. Dokument říká, že současné státní hranice budou zachovány tak, jak jsou,“ pokračovala. „To je velká výhoda pro někoho, kdo se snaží upevnit svou vládu. Ale…“
„Ale?“
„Seančani?“ řekla Faile tiše. „Pokud je Rand přesvědčí, dovoluje jim to ponechat si země, které teď mají? Ty ženy, co jsou damane“? Budou mít dovoleno hodit jeden z těch svých obojků na krk každé ženě, která přejde jejich hranice?“
Hluk ve stanu se utišil; Faile možná promluvila hlasitěji, než měla v úmyslu. Pro Perrina bylo občas obtížné si pamatovat, co obyčejní lidé mohou a nemohou slyšet.
„Se Seančany se vypořádám,“ řekl Rand. Stál za stolem a sledoval, jak si každý panovník pročítá dokument, promlouvá si s poradci, které si přivedl, a podepisuje.
„Jak?“ zeptal se Darlin. „Oni s tebou nechtějí uzavřít mír, urozený pane Draku. Myslím, že kvůli nim tenhle dokument nebude mít smysl.“
„Až tady skončíme,“ řekl Rand mírně, „půjdu za nimi. Podepíšou.“
„A když ne?“ naléhal Gregorin. Rand položil ruku s roztaženými prsty na stůl. „Možná je budu muset zničit. Nebo alespoň jejich schopnost začít v blízké budoucnosti válku.“
Ve stanu zavládlo ticho.
„To bys dokázal?“ zeptal se Darlin.
„Nejsem si jistý,“ přiznal Rand. „Pokud ano, může mě to oslabit ve chvíli, kdy potřebuju všechnu sílu. Světlo, možná nebudu mít jinou volbu. Strašlivou volbu, když jsem je posledně nechal… Nemůžeme je nechat, aby nám vpadli do zad, zatímco budeme bojovat se Stínem.“ Zavrtěl hlavou a Min k němu přistoupila a vzala ho za ruku. „Najdu způsob, jak se s nimi vypořádat. Nějak ten způsob najdu.“
Podepisování pokračovalo. Někteří to dělali obřadně, jiní neformálněji. Rand nechal podepsat také Perrina, Gawyna, Faile a Garetha Brynea. Zdálo se, že chce, aby byl na dokumentu podepsaný každý z přítomných, který by se mohl stát vůdcem.
Nakonec zůstala pouze Elain. Rand jí podal brk.
„Žádáš ode mne těžkou věc, Rande,“ řekla Elain, ruce založené a zlaté vlasy zářící ve světle jeho koulí. Proč se obloha venku zešeřila“? Zdálo se, že Randovi to nedělá starosti, ale Perrin měl obavy, že mraky pohltily oblohu. Nebezpečné znamení, když se nyní kolébaly tam, odkud je Rand předtím rozehnal.
„Vím, že je to těžké,“ řekl Rand. „Možná kdybych ti dal něco na oplátku…“
„Co?“
„Válku,“ řekl Rand. Obrátil se k ostatním monarchům. „Chtěli jste, aby v Poslední bitvě velel jeden z vás. Přijmete v té roli Andor a jeho královnu?“
„Příliš mladá,“ řekl Darlin. „Příliš nová. Bez urážky, Veličenstvo.“
Alsalam si odfrkl. „Ty tak máš co povídat, Darline. Polovina tady přítomných panovníků nemá trůn ani rok!“
„A co Hraničáři?“ zeptala se Alliandre. „Bojovali proti Momě celý život.“
„Obsadili nás,“ řekl Paitar. Zavrtěl hlavou. „Žádný z nás nemůže tohle řídit. Andor je stejně dobrá volna jako každá jiná.“
„Andor sám čelí vpádu,“ poznamenal Darlin.
„To vy všichni, nebo brzy budete,“ řekl Rand. „Elain Trakandovna je vůdce až do morku kostí. Učila se taktiku od jednoho z hlavních kapitánů a jsem si jistý, že se bude spoléhat na rady všech hlavních kapitánů. Někdo musí velet. Přijmete ji v tom postavení?“
Ostatní zdráhavé přikývli na souhlas. Rand se obrátil k Elain.
„Tak dobře, Rande,“ řekla. „Udělám to a podepíšu, ale ty bys vážně měl najít způsob, jak se vypořádat se Seančany. Chci na dokumentu vidět jméno jejich vládkyně. Dokud tam není, nikdo z nás nebude v bezpečí.“
„A co ženy, které Seančani drží?“ zeptal se Rhuark. „Musím přiznat, Rande al’Thore, že jsme zamýšleli těmhle vetřelcům vyhlásit krevní mstu, jakmile budou naléhavější bitvy vyhrány.“
„Jestli to jejich vládkyně podepíše,“ řekl Rand, „požádám o výměnu za zboží, abychom získaly zpátky usměrňovačky, které uloupili. Pokusím se je přesvědčit, aby se vzdali zemí, které drží, a vrátili se do vlastní země.“
„A co když odmítnou?“ zeptala se Egwain, vrtíc hlavou. „Necháš je podepsat, i když v těchto věcech neustoupí? Jsou tam zotročeny tisíce, Rande.“
„Nemůžeme je porazit,“ řekla Aviendha tiše. Perrin se na ni podíval. Cítil z ní znechucení, ale také odhodlání. „Pokud s nimi začneme válku, prohrajeme.“
„Aviendha má pravdu,“ přidala se Amys. „Aielové se Seančany nebudou bojovat.“
Překvapený Rhuark těkal pohledem z jedné na druhou.
„Provedli strašlivé věci,“ řekl Rand, „ale země, které obsadili, mají zatím ze silného vedení prospěch. Když budu nucen, jsem ochoten jim ponechat země, které mají, pokud se nebudou roztahovat dál. Pokud jde o ty ženy… co se stalo, stalo se. Nejprve si dělejme starosti o osud samotného světa, pak udělejme, co můžeme, pro zajatce.“
Elain chvíli dokument držela v ruce, snad aby tomu dodala trochu napětí, pak se sklonila a obřadně na konec připojila svůj podpis.
„Je vykonáno,“ řekla Moirain, když Rand dokument vzal. „Tentokrát dosáhneš míru, urozený pane Draku.“
„Nejdřív musime přežít,“ řekl, zatímco stále uctivě držel smlouvu. „Nechám vás, abyste se připravili na boj. Než se vydám k Šajol Ghúlu, musím dořešit pár věcí, včetně Seančanů. Chci vás ale o něco požádat. Je tady jeden drahý přítel, který nás potřebuje…“
Zataženou oblohu spalovaly hněvivé blesky. Navzdory stínu stékaly Lanoví po krku čůrky potu a cuchaly mu vlasy pod přilbou. Už celé roky žádnou nenosil; většinu doby, kterou strávil s Moirain, potřebovali vypadat nenápadně, a přilby tak rozhodně nevypadaly.
„Jak… jak zlé to je?“ Ander se bolestivě šklebil, držel si bok a opíral se zády o kámen.
Lan se zahleděl na bitvu. Zplozenci Stínu se opět shromažďovali. Stvůry jako by spolu téměř splývaly a proplétaly se, jedno obrovské temné vojsko vyjící, chorobné nenávisti, husté jako vzduch – který jako by se v horku a vlhku shlukoval, jako kupec, který hromadí vzácné koberce.
„Je to špatné,“ řekl Lan.
„Věděli jsme, že to tak bude,“ řekl Ander, zrychleně dýchal a mezi prsty mu prosakovala krev. „Nazar?“
„Mrtvý,“ odpověděl Lan. Bělovlasý muž padl ve stejné potyčce, která málem stála život i Andera. Lan nedorazil na pomoc včas. „Viděl jsem, jak vykuchal trolloka, který ho zabil.“