Vzpomínka na světlo

„Aviendho,“ řekl Rand s úsměvem. „Ostatní mě div nechtějí pověsit za to, že jsem je tam zahrnul, a ty se zlobíš, protože jsem vás vynechal?“

„Žádám od tebe svou laskavost,“ řekla. „Tohle. Zahrň Aiely do svého dokumentu, svého ‚Drakova míru‘. Jinak odejdeme.“

„Ty nemluvíš za ně za všechny, Aviendho,“ řekl Rand. „Nemůžeš…“

Všechny moudré ve stanu se jako jedna žena společně postavily za Aviendhu. Rand zamrkal.

„Aviendha nese naši čest,“ řekla Sorilea.

„Nebuď hlupák, Rande al’Thore,“ dodala Melain.

„Tohle je ženská záležitost,“ přidala se Sarinde. „Nebudeme spokojené, dokud se s námi nebude zacházet stejně jako s mokřiňany.“

„Je to snad pro nás příliš těžké?“ zeptala se Amys. „Urážíš nás tím, že naznačuješ, že jsme slabší než ostatní?“

„Všechny jste se zbláznily!“ prohlásil Rand. „Uvědomujete si, že tohle by vám zakázalo mezi sebou bojovat?“

„Ne bojovat,“ řekla Aviendha. „Bojovat bezdůvodně.“

„Válka je váš smysl,“ řekl Rand.

„Jestli věříš tomuhle, Rande al’Thore,“ odvětila chladně, „tak jsem tě učila opravdu mizerně.“

„Mluví moudře,“ řekl Rhuark, který se postavil dopředu. „Naším smyslem bylo se připravit, až nás budeš potřebovat v Poslední bitvě – naším cílem bylo být tak silní, abychom přežili. Budeme potřebovat jiný smysl. Kvůli tobě jsem zakopal krevní msty, Rande al’Thore. Nebuduje znovu vyhrabávat. Teď mám přátele, které bych raději nezabíjel.“

„Bláznovství,“ řekl Rand a zavrtěl hlavou. „Dobře, zahrnu vás tam.“

Aviendha vypadala spokojeně, ale Perrinovi něco dělalo starosti. Aielům nerozuměl – Světlo, nerozuměl ani Gaulovi, který s ním byl tak dlouho. Přesto si všiml, že Aielové mají rádi něco na práci. Zůstávali ve střehu, dokonce i když odpočívali. Když jiné lidé hráli v kostky nebo karty, Aielové ěasto mlčky dělali něco užitečného.

,.Rande,“ promluvil Perrin, přistoupil k němu a vzal ho za paži. „Můžeš na chvilku?“

Rand zaváhal, pak přikývl a mávl rukou. „Teď jsme před nima uzavření; nemůžou nás slyšet. O co jde?“

„No, právě jsem si něco uvědomil. Aielové jsou jako nástroje.“

„Dobře…“

„A nástroje, které nepoužíváš, rezavějí,“ řekl Perrin.

„Proto na sebe navzájem pořádají nájezdy,“ přikývl Rand a promnul si spánek. „Aby udržovali svoje schopnosti. Proto jsem je z toho vyňal. Světlo, Perrine! Myslím, že to bude katastrofa. Když je do toho dokumentu zahrneme…“

„Myslím, že teď nemáš na vybranou,“ řekl Perrin. „Jestli Aiely vynecháš, ostatní to nikdy nepodepíšou.“

„Nevím, jestli to podepíšou i tak,“ řekl Rand. Toužebně pohlédl na list papíru na stole. „Byl to tak nádherný sen, Perrine. Sen o dobru pro lidstvo. Myslel jsem, že je mám. Dokud Egwain neprozradila, že blafuju, myslel jsem, že je mám.“

Bylo dobře, že ostatní nedokázali vycítit Randovy pocity, jinak by všichni přítomní věděli, že by nikdy neodmítl postavit se Temnému. Zvnějšku to Rand nedal znát ani náznakem, ale Perrin věděl, že uvnitř byl nervózní jako kluk při prvním stříhání ovcí.

„Rande, copak to nechápeš?“ zeptal se Perrin. „Řešení.“

Rand svraštil čelo.

„Aielové, “ řekl Perrin. „Nástroj, který je třeba používat. Dohoda, kterou je třeba vynucovat…“

Rand se zarazil a pak se široce zazubil. „Jsi génius, Perrine.“

„Jo, myslím, že když jde o kovařinu, pár věcí vím.“

„Ale tohle… tohle není o kovařině, Perrine…“

„Samozřejmě že je,“ odvětil Perrin. Copak to Rand vážně nechápal?

Rand se obrátil a nepochybně rozpustil tkanivo. Došel k dokumentu a pak ho podal jednomu ze svých úředníků vzadu ve stanu. „Chci tam dva dodatky. Zaprvé, dokument je neplatný, pokud ho nepodepíše buď seančanská Dcera Devíti měsíců nebo císařovna. Zadruhé… Aielové – všichni kromě Šaidů – budou do dokumentu vepsáni jako ti, kdo budou prosazovat mír a budou prostředníky při sporech mezi státy. Každý stát se k nim může odvolat, pokud se cítí utlačovaný, a Aielové – nikoli nepřátelská vojska — se postarají o nápravu křivd. Můžou pronásledovat zločince přes hranice. Budou podléhat zákonům státu, v němž v tu chvíli pobývají, ale nebudou poddanými tohoto státu.“

Obrátil se k Elain. „Tady máš způsob, jak dohodu vynutit, Elain, aby se tvoje malé tlaky nevršily.“

„Aielové?“ zeptala se pochybovačně.

„Budete s tím souhlasit, Rhuarku?“ zeptal se Rand. „Bael, Džeran a ostatní? Tvrdíš, že už nebudete mít smysl a Perrin vás vidí jako nástroj, který je třeba používat. Přijmete tenhle úkol? Bránit válce, trestat provinilce, spolupracovat s panovníky, aby byla vykonána spravedlnost?“

„Spravedlnost, jak ji chápeme my, Rande al’Thore,“ zeptal se Rhuark, „nebo jako ji vidí oni?“

„Bude to muset být podle svědomí Aielů,“ řekl Rand. „Když si vás vyžádají, budou muset vědět, že se jim dostane vaší spravedlnosti. Když se z Aielů stanou jen pěšáci, nebude to fungovat. Díky vaší nezávislosti to bude účinné.“