Vzpomínka na světlo

Pře umlkla. Jeden po druhém se k němu panovníci obraceli. Sluneční světlo venku zmatnělo a Egwain byla vděčná za ty koule světla, které vytvořil.

„Potřebuju vás,“ řekl jim Rand mírně. „Samotná země vás potřebuje. Hádáte se; věděl jsem, že budete, ale na hádky už nemáme čas. Vězte toto. Moje plány mi nedokážete vymluvit. Nemůžete mě přinutit, abych vás poslechl. Žádné vojsko, žádné tkanivo jediné síly, mě nemůže přinutit, abych se kvůli vám postavil Temnému. Musím to udělat ze své vlastní vůle.“

„Opravdu bys kvůli tomu zahodil celý svět, urozený pane Draku?“ zeptala se Berelain.

Egwain se usmála. Dámička si náhle není tak jistá stranou, kterou si vybrala.

„Nebudu muset,“ řekl Rand. „Vy to podepíšete. Když ne, znamená to smrt.“

„Takže vydírání,“ vyštěkl Darlin.

„Ne,“ odvětil Rand a usmál se na lidi z Mořského národa, kteří stáli poblíž Perrina a moc toho nenamluvili. Prostě si dokument přečetli a mezi sebou přikyvovali, jako by to na ně udělalo dojem. „Ne, Darline, Není to vydírání… je to úmluva. Já mám něco, co chcete, co potřebujete. Sebe. Svou krev. Zemřu. Všichni jsme to od začátku věděli; proroctví si to žádají. A protože to ode mne chcete, vyměním to s vámi za odkaz míru, který vyváží odkaz zkázy, který jsem světu zanechal posledně.“

Postupně se na všechny vládce podíval. Egwain téměř fyzicky cítila jeho odhodláni. Možná to byla jeho povaha ta’veren, nebo to možná byla jen tíha okamžiku. Ve stanu stoupl tlak, až bylo těžké se nadechnout.

Dokáže to, pomyslela si. Budou si stěžovat, ale ustoupí mu.

„Ne,“ řekla Egwain hlasitě a její hlas prolomil vzduch. „Ne, Rande al’Thore, nenecháme se přinutit, abychom podepsali tvůj dokument a předali ti výhradní vládu nad touto bitvou. A ty jsi úplný hlupák, pokud si myslíš, že věřím, že bys nechal celý svět – svého otce, své přátele, všechny, které miluješ, celé lidstvo – povraždit trolloky, pokud se ti vzepřeme.“

Podíval se jí do očí a náhle si nebyla tak jistá. Světlo, ve skutečnosti by to opravdu neodmítl, že ne? Skutečně by obětoval svět?

„Ty se odvažuješ nazývat urozeného pána Draka hlupákem?“ obořil se na ni Narišma.

„S amyrlin takto nikdo mluvit nebude,“ prohlásila Silviana a postavila se vedle Egwain.

Hádka vypukla znovu, tentokrát hlasitěji. Rand stále hleděl Egwain do očí a ona viděla, jak mu do tváří stoupá hněvivý ruměnec. Ozval se křik, napětí sílilo. Neklid. Hněv. Znovu rozdmýchané staré nenávisti, podněcované děsem.

Rand položil ruku na meč, který v těchto dnech nosil – ten s draky na pochvě – zatímco druhou ruku si založil za záda.

„Já dostanu svoji cenu, Egwain,“ zavrčel.

„Žádej si, co chceš, Rande. Ty nejsi Stvořitel. Jestliže půjdeš do Poslední bitvy takhle bláhové, stejně jsme všichni mrtví. Když se ti postavím, je šance, že tvůj názor změním.“

„Bílá věž byla vždycky jako oštěp na mém krku,“ vyštěkl Rand. „Vždycky, Egwain. A teď ses opravdu stala jednou z nich.“

Opětovala jeho pohled. V duchu však začínala ztrácet jistotu. Co kdyby tato vyjednávání selhala? Opravdu by své vojáky vrhla proti Randovým?

Měla pocit, jako by zakopla o kámen na okraji srázu a přepadávala přes okraj. Musí existovat způsob, jak to zastavit, jak to zachránit!

Rand se začal odvracet. Pokud ze stanu odejde, bude to konec všeho.

„Rande!“ řekla.

Ztuhl. „Já neustoupím, Egwain.“

„Nedělej to,“ řekla. „Nezahazuj to všechno.“

„Není jiná možnost.“

„Ano, je! Stačí jenom, když pro jednou přestaneš být Světlem spálený, zabedněný paličatý pitomec!“

Egwain ucouvla. Jak s ním mohla mluvit, jako by byli zase na začátku v Emondově Roli?

Rand na ni chviličku zíral. „No, ty by ses pro jednou rozhodně mohla přestat chovat jako rozmazlený, sebejistý, příšerný spratek, Egwain.“ Rozhodil rukama. „Krev a popel! Tohle bylo plýtvání časem.“

Měl téměř pravdu. Egwain si nevšimla, že do stanu vstoupil někdo další. Rand ovšem ano, a když se závěsy ve vchodu roztáhly a vpustily dovnitř světlo, prudce se otočil. Zamračil se na vetřelce.

Jeho nevlídný výraz se vytratil, jakmile spatřil osobu, která vešla.

Moirain.