Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Tohle už je bláhovost,“ prohlásila Elain.
Elain už na něj není tak pyšná, napadlo Egwain.
„Dokud se budou hrát politické hry,“ pokračoval Rand k Egwain, „Aes Sedai je opanují. Tento dokument vám ve skutečnosti přináší výhodu. Bílá věž vždy považovala válku za – jak to říkáte – krátkozrakou. Místo toho od vás požaduju něco jiného. Zámky.“
„Jsem jejich strážkyně.“
„Jen podle jména. Právě jsme je objevili a já je mám. Je to jen z úcty ke tvému starobylému titulu, že jsem ohledně nich přišel nejdřív za tebou.“
„Přišel za mnou? Tys neprojevil přání,“ řekla. „Tys nevznesl požadavek. Tys přišel, řekls mi, co se chystáš udělat, a zase jsi odešel.“
„Já mám zámky,“ zopakoval. „A rozbiju je. Nedovolím ničemu, dokonce ani tobě, aby se postavilo mezi mě a ochranu tohoto světa.“
Všude kolem nich pokračovaly dohady nad dokumentem, vládci nezřetelně rozmlouvali se svými důvěrníky a sousedy. Egwain popošla vpřed a s Randem na sebe zírali přes stolek, na okamžik všemi zapomenutí. „Nerozbiješ je, když tě zastavím, Rande.“
„Proč bys mě chtěla zastavit, Egwain? Řekni mi jediný důvod, proč by to měl být špatný nápad.“
„Jediný důvod kromě toho, že to Temného vypustí do světa?“
„Během války jediné síly nebyl volný,“ řekl Rand. „Mohl se světa dotýkat, ale otevření Vrtu ho neosvobodilo. Ne okamžitě.“
„A jaká byla cena za to, že ho nechali dotýkat se světa? Jaká je teď? Elrůzy, děs, zkáza. Víš, co se se zemí děje. Chodící mrtví, podivné překrucování vzoru. Tohle se děje, když jsou zámky jenom oslabené! Co se stane, když je opravdu rozbijeme? Světlo ví.“
„To riziko je třeba podstoupit.“
„Nesouhlasím. Rande, ty nevíš, co otevření zámků udělá – nevíš, jestli by mu to mohlo umožnit uniknout. Nevíš, jak blízko byl tomu, aby se dostal ven, když byl Vrt naposledy uzamčen. Rozbití těch zámků by mohlo zničit samotný svět! Co když naše jediná naděje spočívá v tom, že mu tentokrát něco brání a není úplně volný?“
„Nebude to fungovat, Egwain.“
„To nevíš. Jak bys mohl?“
Zaváhal. „V životě je mnoho věcí nejistých.“
„Takže nevíš,“ řekla. „No, já jsem hledala, četla, poslouchala. Četl jsi díla těch, které tyhle věci studovaly, přemýšlely o tom?“
„Jen dohady Aes Sedai.“
„Jediné informace, které máme, Rande! Otevři věznici Temného a všechno by mohlo být ztraceno. Musíme být opatrnější. Tomu slouží amyrlinin stolec, tohle je jedna část toho, proč Bílá věž vůbec vznikla!“
Skutečně váhal. Světlo, přemýšlel. Je možné, že ji začíná chápat?
„Nelíbí se mi to, Egwain,“ řekl Rand tiše. „Když proti němu vyrazím a zámky nebudou rozbité, nebudu mít jinou možnost než vytvořit další nedokonalé řešení. Záplatu, dokonce ještě horší než ta posledně – protože když tam budou staré oslabené zámky, budu jen dávat novou omítku přes hluboké praskliny. Kdo ví, jak dlouho vydrží zámky tentokrát? Za pár století bychom mohli vést tentýž boj znovu.“
„A je to tak špatné?“ zeptala se Egwain. „Alespoň je to jistota. Minule jsi Vrt uzavřel. Víš, jak to udělat.“
„Mohli bychom znovu skončit s poskvrněním.“
„Tentokrát jsme na to připravení. Ne, nebylo by to dokonalé. Ale Rande… opravdu to chceme riskovat? Riskovat osud všech živých bytostí? Proč se nevydat snadnou cestou, známou cestou? Znovu zámky opravit. Opevnit věznici.“
„Ne, Egwain,“ stáhl se Rand. „Světlo! O tomhle to je? Chceš, aby byl saidín znovu poskvrněný. Vy Aes Sedai… ohrožuje vás představa mužů, kteří dokáží usměrňovat a podkopávají vaši autoritu!“
„Rande al’Thore, neopovažuj se být takový pitomec.“
Pohlédl jí do očí. Zdálo se, že panovníci jejich rozhovoru nevěnují příliš pozornosti, navzdory skutečnosti, že na něm závisel osud světa. Hloubali nad Randovým dokumentem a rozhořčeně mumlali. Možná měl právě tohle v úmyslu, odvést jejich pozornost dokumentem a pak vytáhnout do skutečného boje.
Vztek se z jeho tváře pomalu vytratil a zvedl ruku ke spánku. „Světlo, Egwain. Pořád to umíš, jako sestra, kterou jsem nikdy neměl – svázat moji mysl do uzlu a nechat mě, ať mám na tebe vztek a zároveň tě miluju.“
„Alespoň jsem pořád stejná,“ řekla. Nyní rozmlouvali velice tiše a nakláněli se k sobě přes stůl. Perrin s Nyneivou kousek stranou od nich byli nejspíš dostatečně blízko, aby je slyšeli, a Min se připojila k nim. Gawyn se vrátil, ale držel si odstup. Kadsuane obcházela místnost a dívala se jiným směrem – až příliš okatě. Poslouchala.
„Já se tady nepřu kvůli nějaké hloupé naději, že se poskvrnění obnoví,“ řekla Egwain. „Víš, že nejsem taková. Tady jde o ochranu lidstva. Nemůžu uvěřit, že jsi ochotný všechno riskovat pro tak nepatrnou šanci.“
„Nepatrnou šanci?“ zeptal se Rand. „Mluvíme o tom, že místo toho, abychom nalezli další věk pověstí, vstoupíme do temnoty. Mohli bychom mít mír, konec utrpení. Nebo bychom mohli mít další Rozbití. Světlo, Egwain. Nevím jistě, jestli bych dokázal zámky opravit nebo stejným způsobem udělat nové. Na takový plán musí být Temný připravený.“
„A ty máš jiný plán?“
„Vysvětluju ti ho. Rozbiju zámky, abych se tak zbavil staré nedokonalé ucpávky, a pokusím se o to znovu jinak.“
„Cenou za selhání bude samotný svět, Rande.“ Chvíli přemýšlela. „Je toho víc. Co mi neříkáš?“
Rand se zatvářil váhavě a chvilku jí připomínal dítě, které jednou přistihla, jak s Matem potají ukusují z koláčů panímámy Cauthonovic. „Já ho zabiju, Egwain.“
„Koho? Moridina?“
„Temného.“
Šokované se odtáhla. „Promiň. Cos to…“
„Já ho zabiju,“ zopakoval Rand vášnivě a naklonil se k ní. „Já s Temným skoncuju. Dokud tady je a číhá, nikdy nedosáhneme skutečného míru. Já tu věznici rozervu, vstoupím dovnitř a postavím se mu. Pokud budu muset, postavím nové vězení, ale nejdřív se s tím vším pokusím skoncovat. Ochráním vzor a kolo jednou provždy.“
„Světlo, Rande, tyszešílel!“
„Ano. To je součást ceny, kterou jsem zaplatil. Naštěstí. Jenom člověk, který to nemá v hlavě v pořádku, by byl dost troufalý, aby se pokusil o něco takového.“
„Budu s tebou bojovat, Rande,“ zašeptala. „Nedovolím ti, abys nás do toho všechny zatáhl. Poslouchej rozumné argumenty. Bílá věž by tě v tomhle měla vést.“
„Já jsem poznal, jak umí Bílá věž vést, Egwain,“ odvětil. „V bedně, každodenně bitý.“
Zaklesli se do sebe přes stůl pohledem. Kolem nich se vladaři stále dohadovali.
„Já to klidně podepíšu,“ řekla Tenobie. „Mně se to líbí.“
„Pche!“ zavrčel Gregorin. „Vy Hraničáři jste se nikdy nestarali o jižanskou politiku. Ty to podepíšeš? No jak chceš. Já ale nepřikovám svoji zemi ke zdi.“
„Zajímavé,“ řekl Easar. Klidný muž zavrtěl hlavou, až se bílý uzel vlasů na temeni zakýval. „Pokud tomu dobře rozumím, není to tvoje země, Gregorine. Ledaže předpokládáš, že urozený pán Drak zemře a Mattin Stepaneos nebude svůj trůn žádat zpátky. Možná je ochotný se smířit s tím, že Vavřínovou korunu nosí urozený pán Drak, ale s tebou se určitě nespokojí, tím jsem si jistý.“