Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Král Roedran z Murandy vešel jako jeden z posledních a Egwain si při jeho příchodu všimla něčeho zajímavého. Několik z Randových aša’manů – Narišma, Flinn, Naeffse přesunulo za Roedrana. Jiní, kteří stáli blízko Randa, vypadali ve střehu jako kočky, které kolem zahlédly přecházet vlka.
Rand přistoupil k menšímu tlustšímu muži a zadíval se mu do očí. Roedran se chvíli zajíkal a pak si začal otírat čelo kapesníkem. Rand na něj dál zíral.
„O co jde?“ zeptal se Roedran naléhavě. „Ty jsi Drak Znovuzrozený, tak se to říká. Nevím o tom, že bych tě já muse...“
„Zmlkni,“ řekl Rand a zvedl prst.
Roedran okamžitě umlkl.
„Ať shořím,“ řekl Rand. „Ty nejsi on, že ne?“
„Kdo?“ zeptal se Roedran.
Rand se od něj odvrátil a mávnutim ruky pokynul Narišmovi a ostatním, ať se stáhnou. Zdráhavé to udělali. „Byl jsem si jistý…“ zavrtěl Rand hlavou. „Kde jsi?“
„Kdo?“ zeptal se Roedran hlasitě téměř pištivým hlasem.
Rand si ho nevšímal. Závěsy na vchodu do stanu konečně znehybněly a všichni už byli uvnitř. „Takže,“ začal Rand. „Jsme tady všichni. Děkuji, že jste přišli.“
„Ne snad že bychom měli zatraceně moc na vybranou,“ zabručel Gregorin. Jako svých pět s sebou vzal hrstku illiánských šlechticů, všechno členy rady devíti. „Z jedné strany ty, z druhé Bílá věž. Světlo nás spal.“
„Teď už víte,“ pokračoval Rand, „že Kandor padl a Caemlynu se zmocnil Stín. Poslední zbytky Malkierů čelí útoku v Tarwinově sedle. Přišel konec.“
„Tak proč tady stojíme, Rande al’Thore?“ chtěl vědět král Paitar z Arafelu. Stárnoucímu muži na hlavě rostl už jen tenký proužek šedých vlasů, ale stále měl široká ramena a působil hrozivě. „Přestaňme se tady předvádět a pojďme na to! Je tu bitva, kterou musíme vybojovat.“
„Slibuju ti, že budeš mít svůj boj, Paitare,“ řekl mírně Rand. „Kolik ho jenom sneseš, a mnohem víc. Před třemi tisíci lety jsem se v bitvě střetl s armádami Temného. Měli jsme zázraky věku pověstí, Aes Sedai, kteří dokázali věci, ze kterých by se ti točila hlava, ter’angrialy, které lidem umožňovaly létat a chránily je před zásahy. Přesto jsme stěží vyhráli. Napadlo vás to? Čelíme Stínu, který je více méně stejný jako tehdy, se Zaprodanci, kteří nezestárli. Ale my nejsme stejní lidé, ani zdaleka.“
Ve stanu zavládlo ticho. Závěsy u vchodu se třepotaly ve větru.
„Co to říkáš, Rande al’Thore?“ zeptala se Egwain a založila si ruce. „Že jsme odsouzení k záhubě?“
„Říkám, že potřebujeme plán,“ odpověděl Rand, „a zaútočit jednotně. To se nám minule vůbec nepovedlo a téměř nám to prohrálo válku. Všichni jsme si mysleli, že nejlíp víme jak na to.“ Pohlédl Egwain do očí. „Tehdy se každý muž i žena považovali za vojevůdce. Armáda generálů. Proto jsme málem prohráli. Proto přišlo poskvrnění, Rozbití, šílenství. Byla to stejně moje vina jako každého jiného. Možná jsem měl největší vinu ze všech.
Nedovolím, aby se to stalo znovu. Nezachráním tenhle svět jenom proto, aby se podruhé rozbil! Nezemřu pro lidské národy jen proto, aby se obrátily proti sobě hned poté, co padnou poslední trolloci. Plánujete to. Ať shořím, já vím, že ano!“
Bylo by snadné nevšimnout si pohledů, které po sobě vrhli Gregorin s Darlinem, nebo žádostivého pohledu, jímž Roedran sledoval Elain. Které země tento konflikt zničí a které zakročí – z čiré nesobeckosti – aby svým sousedům pomohly? Jak rychle se nesobeckost změní na chamtivost, když je tu šance získat další trůn?
Mnozí z vládců, kteří tu stáli, byli slušní lidé. Bylo ale třeba vic než slušného člověka, aby měl v rukou tolik moci a nerozhlížel se kolem. Dokonce i Elain spolkla další zemi, když se jí k tomu naskytla příležitost. Udělala by to znovu. Taková byla povaha vládců, povaha států. V Elainině případě to dokonce vypadalo případně, protože Cairhienu bude pod její vládou lépe než předtím.
Kolik dalších by si myslelo totéž? Že by oni samozřejmě dokázali v jiné zemi vládnout lépe a znovu nastolit pořádek?
„Nikdo nechce válku,“ řekla Egwain, čímž upoutala pozornost celého shromáždění. „Nicméně se domnívám, že to, oč se tu snažíš, není na tobě. Nemůžeš změnit lidskou povahu a nemůžeš měnit svět podle svých rozmarů. Nech lidi, ať si žijí vlastní životy a volí vlastní cestu.“
„To neudělám, Egwain,“ řekl Rand. V očích měl oheň, stejný jako viděla tehdy, když se poprvé snažil získat Aiely pro svou věc. Ano, tato emoce se Randovi velice podobala – rozčílení, že lidé nevidí svět tak jasně, jak si to o sobě myslí on.
„Nevím, co jiného můžeš dělat,“ řekla Egwain. „Ustanovíš císaře, někoho, kdo bude vládnout nám všem? Stane se z tebe skutečný tyran, Rande al’Thore?“
Neodsekl jí. Natáhl ruku stranou a jeden z aša’manů mu do ní vsunul papírový svitek. Rand ho vzal a položil na stůl. Pomocí síly ho rozvinul a držel narovnaný.
Neobvykle velký dokument byl hustě popsaný. „Říkám tomu Drakův mír,“ řekl Rand tiše. „A je to jedna ze tří věcí, které od vás budu žádat. Vaše platba výměnou za můj život.“
„Ukaž, ať se podívám.“ Elain se pro dokument natáhla a Rand ho očividně pustil, protože se jí ho podařilo popadnout ze stolu dřív než kterémukoli z ostatních překvapených panovníků.’
„Stanoví neměnnost hranic vašich států na současné pozici,“ řekl Rand, ruce opět založené za zády. „Zakazuje zemím, aby na sebe vzájemně útočily, a požaduje otevření velké školy v každém hlavním městě – plně financované státem a otevřené každému, kdo se chce učit.“
„Je toho víc,“ řekla Elain, která při čtení přejížděla prstem po dokumentu. „Zaútoč na jinou zemi nebo se pusť do menší ozbrojené pohraniční šarvátky, a ostatní země světa budou povinny bránit napadenou zemi. Světlo! Celní omezení, aby se zabránilo přiškrcování ekonomiky, zákaz sňatků mezi vládci, leda by obě vládnoucí linie byly jasně odděleny, opatření pro to, aby bylo možné odejmout půdu urozenému pánovi, který začne válku… Rande, opravdu čekáš, že tohle podepíšeme?“
„Ano.“
Mezi vládci se okamžitě zvedla vlna pobouření, i když Egwain stála klidně a několikrát střelila pohledem po ostatních Aes Sedai. Vypadaly ustaraně. Což by měly – a to byla jen část Randovy „ceny“.
Vládci si mezi sebou mumlali, každý se chtěl na dokument podívat, ale nechtěl se k němu drát a číst Elain přes rameno. Rand to naštěstí předvídal a nechal rozdat menší verze dokumentu.
„Ale konflikty mají někdy velice dobrý důvod!“ prohlásil Darlin, zatímco pročítal dokument. „Jako třeba vytvořit nárazník mezi sebou a agresivním sousedem.“
„Nebo co když lidé z naší země žijí za hranicemi?“ dodal Gregorin. „Nemáme právo zasáhnout a chránit je, když jsou utiskovaní? Nebo co když si naši zemi začne osobovat někdo jako Seančané? Zakázat válku je směšné!“
„Souhlasím,“ řekl Darlin. „Urozený pane Draku, měli bychom mít právo bránit zemi, která nám právem patří!“
„Já,“ promluvila Egwain a přerušila tak dohady, „bych si raději vyslechla jeho další dva požadavky.“
„Jeden z nich už znáš,“ řekl Rand.
„Zámky,“ odvětila Egwain.
„Podpis dokumentu by pro Bílou věž nic neznamenal,“ řekl Rand, který její poznámku zdánlivě přehlédl. „Dost dobře vám všem nemůžu zakázat ovlivňovat ostatní; to by byla bláhovost.“