Na konci sveta

Třetího dne napadl levhart na cestě statečného Libyjce Takela, který šel vzadu, a jen šťastnou náhodou vyvázl mladík s nepatrnými škrábanci. Příští den vyskočil na Pandiona a jeho souseda černocha z trávy tmavohřívý lev. Kopí Irumina otce dravce zadrželo a Řekův soused uchopil štít, který Pandion překvapením upustil a napadl lva zezadu. Zvíře se obrátilo k novému nepříteli a padlo, probodnuto třemi kopími. Kidogo přiběhl, rozčilením sotva popadaje dech, když už bylo po všem a udýchaní bojovnici stírali z kopí rychle hnědnoucí krev. Dravec ležel na zemi a v hnědé poválené trávě jej bylo možno sotva rozeznat.

Sběhli se všichni účastníci výpravy a nad místem boje se rozlehl hlasitý křik. Všichni dokazovali dvěma svalnatým černochům — Dchomovi a Mpafovi — kteří spolu s Kidogem oddíl vedli, že zvěř nakonec přece někoho z nich dostane. Musí tuto rovinu vysoké trávy obejít. Vůdcům ani nenapadlo něco namítat. Oddíl zahnul v ostrém úhlu na jih a už navečer se přiblížil k dlouhé stuze lesa, která se táhla právě na jihozápad, kam měli jít. Pandion už znal takový les — zelenou klenutou chodbu nad úzkou stepní říčkou. Lesní stromořadí přetínala step různými směry podle koryt řek a potoků.

Poutníci měli štěstí: pod zelenou klenbou nebyly trnité houštiny, liany nepropletly neproniknutelné závěsy — oddíl se dal čile na pochod úzkým lesním pruhem, vyhýbaje se obrovským kořenům. Hluboké ticho a chladivý soumrak vystřídaly šelest trávy v dusnu oslnivého, dne. tes se táhl hodně daleko — šli jím den za dnem, zřídka kdy vycházeli do stepi pro zvěř, nebo vylézali na kraji lesa na nízké stromy, aby si přezkoušeli směr.

Ačkoli putováni zde bylo lehčí a méně nebezpečné, ticho a šero tajemného lesa Pandiona silně skličovalo. Mladý Řek se vracel k vzpomínkám na setkání s Irumou. Ztráta se mu zdála nezměrná, stesk halil Pandionovi celý svět do šedého závoje a neznámá budoucnost byla právě tak chmurná, mlčelivá a temná jako les, kterým šli,

Pandionovi se zdálo, že temná cesta je bez konce v jednotvárném střídání stromořadí ohromných kmenů, šera a slunečních skvrn, jam i vyvýšenin.

Šli do neznámé dáli, stále hlouběji pronikali do srdce cizí a podivné země, kde všechno bylo neznámé a před nevyhnutelnou smrtí je chránil jen kruh ostražitých druhů.

Moře, k němuž Pandion tak toužebně spěchal, které se zdálo tak lehce dosažitelné, pokud byl y zajetí, vzdálilo se teď nesmírně daleko, bylo zataraseno tisíci překážkami, měsíci těžkého putování… Moře ho odtrhlo od Irumy a samo bylo nedosažitelné…

Na konci lesa se před cestovateli objevil rozlehlý močál. Přetínal cestu od jednoho konce obzoru k druhému a prostíral se daleko dopředu, zahalen v dáli nazelenalou mlhou vlhkých výparů a zrána opásán nízkou vrstvou bělavého oblaku. Nad mořem rákosu létali v nevelkých hejnech bílí čápi.

Kavl, Pandion a Libyjci, zaraženi překážkou, dívali se užasle na ostře zelenou houštinu, močálových porostů, mezi nimiž na slunci planula okénka vody. Ale průvodci vyměňovali spokojené pohledy a usmívali se: šli správnou cestou, dva týdny těžkého pochodu nebyly nadarmo.

Příštího dne oddíl svázal vory ze zvláštního, neobyčejně lehkého a pórovitého rákosu, jehož kolénkatá stébla dosahovala délky deseti loktů.[84] Cestovatelé pluli podél vysokých houštin chumáčovitého papyru a proplétali se mezi načervenale hnědými naplaveninami uschlých a polámaných stébel rákosu a plovoucími ostrůvky trávy.

Na každém voru byli činni dva nebo tři muži, kteří opatrně balancovali dlouhými tyčemi, stejnoměrně se zabodávajícími do jílovitého dna.

Tmavá, páchnoucí voda byla jako hustý olej, bublinky plynu vystupovaly z močálu na povrch vody kolem tyčí, lepkavá plíseň se pěnila nazrzle hnědými pruhy podél vorů. Kam oko dohlédlo, nebylo jediného suchého místečka, vlhké horko trápilo lidi zalité potem, shora žhlo nemilosrdně slunce. Navečer napadaly lidi miliony zhoubných mušek v hustých mračnech. Měli štěstí, že se podařilo najít nezatopený pahorek, na kterém rozdělali ohromný čadící oheň. Ještě lépe jim bylo za větru, který zaháněl mračna hmyzu a dával jim možnost se vyspat po těžkých dnech a nocích. Vítr ohýbal rákosí, vlna za vlnou se rozbíhala zeleným oceánem.

V páchnoucí vodě a zahnívajících houštinách se schovávalo nesmírné množství havěti. Obrovští krokodýlové se shromažďovali ve stovkách na vyvýšeninách mělčin nebo vyhlíželi ze zelených stěn, napolo schovaní za stébly. V noci netvoři řvali — jejích dutý nízký řev působil na lidi pověrečnou hrůzou. V krokodýlím řevu nebylo zuřivosti nebo výhružnosti — v těchto nízkých trhaných zvucích, rozléhajících se nad stojatou vodou v temnu noci, bylo cosi bezduchého a studeného.